Církevní kalendář, čas a věk lidstva
Co může být běžnějšího než kalendář? Každý z nás ho má po ruce – na stole, na stěně či v mobilu. Podíváme se do něj a víme, jaký je dneska den, měsíc, rok. Ale pro člověka žijícího církevní život se kalendář může stát zdrojem velkého zmatku. Příčinou je to, že v církvi máme dva kalendáře – juliánský a gregoriánský.
Zeptejte se někoho z pravoslavných, kdy slavíme Vánoce. Aspoň 50 % vašich věřících známých odpoví, že 7. ledna. Ale proč ne 25. prosince? Řeknou, že slaví podle starého kalendáře. Ale pokud do toho starého nahlédneme, bude tam napsáno, že Vánoce jsou 25. prosince, ale skutečně se budou slavit, až když na našem světském kalendáři, třeba v mobilu, bude 7. ledna. Ještě větší zmatek nastane, když nám někdo řekne, že žijeme v roce 7531, nikoliv v roce 2023, počítáte-li od stvoření světa. K čemu je církvi tolik kalendářů?
Byzantský kronikář Theofan Vyznavač (760–818) sepsal kroniku, v níž popsal historické události od nástupu císaře Diokleciána v roce 284 až do roku 813. Každá událost začíná datem – od stvoření světa, od Kristova narození, podle vlády toho či onoho císaře, perského krále a patriarchů hlavních křesťanských stolců. Tolik bylo různých způsobů letopočtu. Ale na periferii impéria existovaly i další, svědčí o tom arménské, gruzínské, církevněslovanské, irské a jiné písemné zdroje. Ale nejuniverzálnějším kalendářem vždy byla paschálie – systém vypočítání dat Velikonoc, jenž je zároveň lunární a solární.
Co je to čas a k čemu je chronologie?
Čas je systém spojení událostí. Události a jednotlivé lidské činy jsou propojeny, ale nenachází se v jednom časovém bodě, jsou od sebe odděleny. Vektor tohoto oddělení, souřadnicová osa, se nazývá čas. Přestože existuje pouze pohyb, nikoliv čas. Ale když analyzujeme tento pohyb, rozdělujeme jeho charakteristiky na prostorové a časové. Pro člověka je čas pohybem nebeských těles. Jde o cyklické pohyby, jejichž pomocí měříme čas. Základní časovou jednotkou, která má absolutní charakter, je den: od jednoho východu Slunce k druhému. Sekundy, minuty, hodiny jsou části dne; větší časové úseky, jako třeba měsíc, rok, se také měří pomocí dne. Bůh stvořil světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci, a my se tím řídíme dodnes.
Umístíme-li události správně na časovou osu, stanovíme jasnou chronologii. Historická událost je tím či oním lidským činem, a každý čin má příčiny a následky. Jen když rozebíráme následky událostí, můžeme odhalit jejich vnitřní podstatu. Smyslem dějin je poučit se ze zkušenosti. A chronologie je zásadně důležitá: osvobozuje nás od chyb, pomáhá nám zbavit se některých domnělých vysvětlení. Napomáhá v tom i zkoumání starých systémů letopočtu, udržuje určitou souřadnicovou osu, na které můžeme správně umístit všechny události. Tak se vytváří světová chronologie.
Jaký je rozdíl mezi církevním kalendářem a světským?
Žádný světský kalendář neexistuje. Všechny dnes používané kalendáře ve všech světových kulturách jsou církevní. Protože právě náboženství se zabývá počítáním času a měří ho na makroúrovni. Politici, ekonomové, obyčejní lidé neměří čas tak velkými úseky. Obvykle říkáme: včera, nedávno, před několika lety, a to stačí. Proto v předkřesťanské éře neexistovaly žádné globální chronologické systémy, nemělo to smysl.
Jeden z dnes používaných kalendářů v křesťanském světě byl vytvořen v 4. století, v době Konstantina Velikého a prvních církevních otců. Je to tak zvaný juliánský kalendář. Podle něj pořád žijí některé pravoslavné církve.
Je založen na kalendáři Julia Caesara, ale má některé odlišnosti. Je to raný kalendář říše. Existuje také pozdější kalendář – gregoriánský. Ten je ale také církevní, vznikl výnosem papeže Řehoře XIII. na konci 16. století a stal se dominantním v katolické Evropě. Později vzhledem k tomu, že jeho používání bylo ekonomicky výhodnější, přešli na něj postupně i protestanti. Ale třeba Angličané a Švédové nový kalendář přijali teprve v 18. století. Ve východní Evropě se začal plošně používat během první světové války. První pravoslavnou zemí, která se odchýlila od juliánského kalendáře, nebylo Rusko, kde nový kalendář zavedli bolševici, ale Bulharsko. Právě proto, že na jiný kalendář přešla světská vláda, aniž by se zeptala církve, vznikl rozdíl mezi církevním a světským kalendářem, který existuje i nyní. Ale oba kalendáře jsou církevní, prostě jeden z nich je římskokatolický a druhý pravoslavný.
Teď je to hlavní kalendářní problém v pravoslavném světě. Paschálie je založena na juliánském kalendáři, gregoriánský jí nemůže být přizpůsoben, chybí mu cykličnost. Korekce přestupného roku narušuje cyklus a ničí paschálii. Právě proto pravoslavné církve, které přijaly nový kalendář, pořád musí používat paschálii související s juliánským kalendářem. Vzniká jistá liturgická nedůslednost, takový synkretismus. Pokud přijmeme nový styl, musíme vytvořit i novou paschálii, ale to je velmi obtížné.
Hlavním cílem církevního kalendáře je vytvoření určitého stabilního rytmu, který by odrážel božské rytmy vesmíru. Nejdůležitější na tomto systému je jeho stabilita a stálost, po tisíce let se nemění. Týdenní cyklus se například nezměnil od dob Mojžíšových. Juliánský kalendář se v zásadě neměnil od 1. století.
Gregoriánský kalendář má jiný cíl – přizpůsobit se astronomickým jevům, udělat tak, aby rovnodennost byla vždy v den uvedený v kalendáři, aby se délka tropického roku shodovala s délkou kalendářního roku. Ale jsou to cíle především přírodovědecké. V 16. století, kdy tato reforma probíhala, se církev chtěla ukázat jako pokroková organizace, která naslouchá hlasům vědců. Bylo to velmi důležité pro papeže, protože zároveň probíhala reformace. A tím, že donutil celou Evropu přejít na nový kalendář, papež demonstroval svou moc. Když na nový kalendář přešly pravoslavné země, úkoly byly také čistě politické: stát se součástí západního světa.
Postupně se ve vědeckém prostředí výraz „Léta Páně“ začal nahrazovat výrazem „našeho letopočtu“. Bylo to projevem tzv. tolerance, politické korektnosti, což je nevyhnutelnou podmínkou dnešního především západního světa. Výraz „Léta Páně“ uráží židy, kteří Krista za Pána nepovažují. A kdyby dnes nějaký vědec použil tento výraz, vysmívali by se mu kolegové jako pobuřujícímu tmáři.
Kdy se narodil Kristus?
Existuje názor, že svátek Kristova narození nahradil již existující římský svátek Neporazitelného Slunce – pohanského boha, jehož kult byl rozšířen v Římské říši. To ovšem není pravda. Den Neporazitelného Slunce se v říši začal slavit teprve od konce 3. století, za císaře Aureliána. Nikdy předtím neexistoval. U Římanů byl i další prosincový svátek, ten ale také nepřipadal na 25. prosince.
Tradice slavit Narození Páně 25. prosince se zakládá na oslavách jiného svátku. Již na začátku 3. století křesťané slavili Zvěstování přesvaté Bohorodici 25. března. Je logické, že mezi početím a narozením musí být 9 měsíců. Dále je v Písmu uvedené, že Zachariáš, otec sv. Jana Křtitele, byl knězem z oddílu Abiova. V knize Deuteronomium je seznam všech těch oddílů. Tak se dá vypočítat narození Jana Křtitele, který podle Lukášova evangelia byl o 6 měsíců starší než Ježíš. O tom Marii řekl archanděl Gabriel, když jí zvěstoval narození Spasitele: „I tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci“ (Lukáš 1:36). Podle všech těchto faktů má narození Ježíše Krista připadat na konec prosince. Přesné datum ale samozřejmě nevíme. Co se týká roku, musí to být rok 5 nebo 6.
V evangeliu se píše, že mágové spatřili znamení – hvězdu. A mágové byli astrologové. Astrologická pozorování jsou dobře zdokumentována. Víme přesně, kdy se Jupiter a Saturn sblížily v souhvězdí Ryb. Pro astrology to bylo také označením místa, proto se vydali do Jeruzaléma. Perští mágové byli nejlepší astrologové své doby. Astrologická událost, kterou spatřili, musela připadat na rok 6 n. l. Cesta samozřejmě byla dlouhá, mohla trvat třeba rok. A když dorazili do Jeruzaléma, Ježíš mohl být dvouletým dítětem. Již zmíněný astrologický klíč nám dává možnost předpokládat, že se Spasitel narodil v roce 5 nebo 6. Ale samozřejmě jistota v tom není.
Kdy byl stvořen svět?
Posle Septuaginty se povolání Abrahama stalo 3389 let po stvoření Adama. Ale podle Masoretské Bible je rozdíl mezi těmito událostmi 2023 let. Je to jedna z největších záhad v biblistice.
V minulosti odpověď na tuto otázku byla jednoduchá. Židé zkrátili věk světa, aby se vyhnuli pro jejich nevěru osudné shodě: Kristus se narodil v polovině šestého tisíciletí po stvoření světa. Již v předkřesťanské době se v židovském prostředí věřilo, že Mesiáš přijde v polovině 6. dne Božího. Den Boží je 1000 let. Polovina šestého tisíciletí je rok 5500. Židovští autoři včetně Josefa Flavia psali, že v době císaře Augusta začalo šesté tisíciletí. Když později křesťanští chronologové podle biblických údajů vypočítali, kolik let uplynulo od stvoření světa, ukázalo se, že rokem narození Krista je 5500, plus mínus pár let. Takové výpočty se považovaly za jasný důkaz toho, že Ježíš je Kristus, Mesiáš.
Židé pomocí triků přeškrtali první číslice dat narození prvorozených synů starozákonních patriarchů. A tak se celá biblická chronologie zkracovala. Ale nemuselo to být spojeno s polemikou s křesťany. Prostě farizeové se snažili oddálit tuto pro ně nepohodlnou událost – příchod Mesiáše. A očekávání brzkého příchodu v té době bylo neskutečně obrovské.
Byzantští vědci na konci 6. století n. l. oznámili, že skončilo šesté tisíciletí od stvoření světa, v jehož polovině se narodil Pán Ježíš. Mělo začít sedmé, mystické tisíciletí, s jehož počátkem byly spojovány globální změny. Křesťanské náboženství muselo být v novém tisíciletí dominantním. Nastávalo království svatých. Císař již nebyl prostým pozemským panovníkem, ale pomazaným Božím. Křesťané měli strávit toto tisíciletí přípravou na vzkříšení, které by mělo začít v roce 7000. Tragédie je právě v tom, že Byzanc se na konci svých dějin přiblížila roku 7000. Byzantinci nechtěli bojovat proti Turkům, protože to nedávalo smysl. V roce 1492 podle tehdejších výpočtů měly skončit dějiny světa. Vpád Turků se považoval za zákonitý jev, za začátek konce světa. Lidé se připravovali na to, že se svět za chvíli zhroutí a začne nový život.
Jak staré je lidstvo?
Dnes se odehrává revoluce v genetice, rozvíjí se nový směr – haplochronologie. V genomu, v té jeho části, která je velmi stabilní a prakticky nepodléhá genetickým změnám, byly identifikovány zvláštní úseky, tzv. haplotypy. Kopírují se a předávají se od rodičů dětem. V těchto oblastech se s určitou frekvencí kumulují změny, které umožňují vysledovat vznik jakékoliv genetické větve vzešlé z hlavního „Adamova genotypu“.
Ukázalo se, že systém stěhování kmenů, který je naznačen v Bibli, odpovídá výsledkům vědeckého bádání. Všichni lidé žijící na světě jsou příbuzní. Nepocházejí z různých populací, jak se dříve myslelo. Všichni jsou potomky jednoho člověka, prvního předka, který se vědci nazývá „genetický Adam“. A tento náš společný předek žil poměrně nedávno. Zdá se, že nás od Adama dělí asi 500 generací. Je těžké říct, kolik je to přesně let. Ale první předek všech obyvatel Eurasie žil asi před 80 tisíci lety, společný předek všech obyvatel Eurasie a Afriky asi před 100 tisíci lety.
Stará představa, že každý národ je autochtonní, má nějaké své předky, a proto válka mezi lidmi je nevyhnutelná, je mylná. Nyní se představa o původu národů mění v souladu s Písmem, se Starým zákonem. Protože v Písmu se tvrdí, že všichni lidé jsou potomky jednoho člověka. Genetický univerzalismus je charakteristickým rysem Písma svatého. A teď je to podloženo i vědecky.
To je velmi důležitý argument křesťanství, který má obrovský potenciál. S jeho pomocí lze ukončit nepřátelství mezi lidmi. Nové paradigma říká, že nejsme potomky různých opic, které bojují o přežití. Na předpokladu, že vítězí silnější je založen darwinismus, ale i kapitalismus. Přežívá nejschopnější, a podle darwinismu je to dobré. Sociální darwinismus ospravedlňuje války a nabádá k nim. Ale křesťanská představa o lidech je jiná: všichni lidé jsou příbuzní, v lidské společnosti musí panovat láska a přátelství. Tento přístup vnímá války jako tragédie a anomálie. Právě toto nyní potvrzuje věda, že lidé jsou blízcí příbuzní, že války mezi nimi jsou známkou duchovní degradace.
Rozdíl mezi kalendáři se bude zvětšovat
1. března 2100 se termíny všech nepohyblivých svátků posunou. Naši potomci ve 22. století budou slavit Vánoce 8. ledna. Ale podle juliánského kalendáře to pořád bude 25. prosince. Jsme zvyklí na gregoriánský kalendář i v církevním životě. A právě toto je příčinou všech zmatků.
Ale dva kalendáře, sakrální a světský, existovaly třeba ve starém Egyptě, v Persii, v Číně. Všední světský kalendář byl pohodlný pro každodenní život, ale náboženství potřebovalo jiné vnímání času. Existuje třeba sakrální a všední jazyk nebo sakrální a světská architektura, umění atd. Profanace některých věcí vede k jejich znehodnocení. Proto je důležité zachovat juliánský kalendář. Musíme ho chránit jako svatyni zděděnou nejen po předcích, ale po prvních křesťanech, po svatých otcích.
Samozřejmě všechno musí být s mírou. Kalendář sám o sobě nemá v církvi takový význam jako třeba dogmatika. Je součástí církevní kultury, církevní tradice. I Pascha má především duchovní význam, ten je primárnější než astronomický. Křesťanské svátky mají nadsvětový rozměr, proto je absurdní spoléhat na pohyb planet. Nejdůležitější je, aby církevní kalendář byl vnímán jako zvláštní systém počítání času odlišný od světského, a ne jako církevní archaika. Vždyť chrám není vnímán jako absurdní stavba, je to zvláštní sakrální stavba. Stejně tak je to i s kněžským rouchem nebo církevní slovanštinou.
Hlavním problémem gregoriánského kalendáře je paschálie. Málokdo si uvědomuje, že katolíci paschálii nemají. Katolický systém pro výpočet Velikonoc je založen na pravoslavné paschálii. Nejprve se vypočítávají pravoslavné Velikonoce podle alexandrijské paschálie, tzv. „zlaté číslo“, a poté se podle zvláštní formule dělá určitá korekce. Vypočítat tuto korekci je velmi obtížné. Katolíci obětovali krásu starého kalendáře. Vždyť kalendář je také matematický systém. Dává do souvislosti tři zcela odlišné astronomické pohyby: pohyb Země kolem Slunce, Země kolem vlastní osy a Měsíce kolem Země. A protože tyto pohyby spolu nijak nesouvisí, nejsou souměrné v celých číslech. Potřebujete zlomek. Čím přesnější je zlomek, tím delší bude cyklus. A největší harmonie mezi přesností a jednoduchostí dosahuje pouze juliánský kalendář a alexandrijská paschálie.
Ten systém také má drobné prohřešky, ale gregoriánský kalendář je napravil velmi nešťastně. Papež mimo jiné odůvodnil přechod na nový kalendář tím, že není možné slavit Paschu jindy než na jaře. Ale zaprvé se Pascha posune na léto až za několik desítek tisíc let, a zadruhé již teď křesťané žijící na jižní polokouli slaví Paschu na podzim. A nejzajímavější je, že i současní astronomové dodnes používají juliánský kalendář, protože je pohodlný, cyklický.
Křesťan musí spěchat
Současný svět neustále nabádá člověka, aby si vážil svého času. Ale křesťan by také měl spěchat, času je málo. Konec světa může nastat již zítra, či dokonce dnes. Světský spěch je mutací přirozeného křesťanského stavu. V něm jsou posunuty hodnotové souřadnice. Člověk spěchá, běží, chytá, ale necítí se šťastný. Čím efektivnější je dosažení falešného cíle, tím horší je výsledek. Jak si stanovit správný cíl? Učí tomu jenom církev.
Křesťan musí spěchat správně. Třeba život mnichů je velmi stejnoměrný, uspořádaný, ale nikdo tam nemá volnou chvíli, nikdo není líný, každý pracuje. Přitom mnišskému životu je cizí jakýkoliv zmatek. Musíme zachovat našimi předky vytvořený systém hodnot. Ten nám pomůže zbavit se iluzí a získat to podstatné.
Pavel Kuzenkov,
historik, autor knihy Křesťanské chronologické systémy. Dějiny letopočtu v tradici svatých otců.
Přeložila Naděžda Skvarnik