Teologický slovník. Adiafora

Existují mravně indiferentní činy?

Adiaforon (řecky ἀδιάφορον – adiaforon, plurál: ἀδιάφορα – adiafora) je pojem pro označení lidských činů, které se zdají být mravně nediferencované, neutrální, nehodnotí se jako dobré, ani jako zlé. Z pohledu pravoslavné morální teologie se veškeré lidské činy vždy mravně diferencují, některé přivádí ke spáse, jiné však k záhubě duše.

Jsou skutky, které se skutečně zdají morálně neutrální, když se posuzují izolovaně od okolností, za nichž byly vykonány. Může mezi ně patřit třeba jízda metrem, procházka atd. Na druhou stranu i zdánlivě morálně neutrální činy mají mravní konotaci. Když křesťan místo toho, aby v neděli šel na liturgii, pojede na nákup, nebo místo toho, aby pomohl rodičům, vyrazí na procházku, zdánlivě neutrální činy se už nezdají až tak neutrální. Během jízdy metrem nebo procházky se člověk může třeba modlit, ale může i přemýšlet o hříšných věcech. Každý případ je jedinečný a má svou vlastní morální konotaci.

K myšlence, že mravně nediferencované činy existovat nemohou, se přikláněl světec 19. století Teofan Zatvornik. Samozřejmě uznával, že o některých našich činech nic neříká náš vnitřní zákon svědomí, ani zákon psaný. Sednout si, vstát, podívat se doleva či doprava – co je na tom mravního nebo nemravního? Kvůli nekonečné rozmanitosti podmínek, za nichž se veškeré činy konají, zákon stěží může určit je všechny. Kromě toho není v duchu mravního svobodného zákonu pevně spoutat každého jedince. Pokud se člověk vychovává k mravnímu životu, je nezbytné pro jeho upevnění ponechat mu určitou míru svobody, aby měl prostor pro cvičení svých mravních sil. Otec neurčuje každý krok svého syna přikázáními a nařízeními. I ty nepodstatné činy, které se ale konají uvědoměle a za jakýmkoliv účelem, přestávají být indiferentní.

Svatý Teofan zdůrazňuje ještě jednu zajímavou věc. Podle něj by se křesťan vůbec neměl dopouštět činů, které lze hodnotit jako morálně nediferencovatelné. Musí dbát o to, aby všechno, co dělá, včetně pohybu rukou, očí, polohy těla atd., se stávalo prostředkem k dosažení dobra. Neboť čas věnovaný konání činů bezvýznamných, morálně neutrálních, je čas promarněný. Věci, vůči nimž by lidské srdce zůstalo lhostejné, neexistují. A právě pohnutí srdce je kritériem působení morálního zákona uvnitř nás. „Ukládejte si poklady v nebi,“ říká Ježíš Kristus. Tak proč by křesťan nemohl převést i ty nejmenší bezvýznamné činy z kategorie nediferencovaných do kategorie dobrých, mravních a prospěšných pro duši? A když to udělat nechce z lenosti či jiného důvodu, už tím této činy převádí do kategorie špatných. 

Pojem mravně indiferentního jakoby vyniká mravnímu zákonu a nespadá do kategorie pozitivního ani negativního. Je však možné v tomto smyslu připustit existenci činů zvaných adiafora? Lze hovořit o takových lidských skutcích, které by stály mimo mravní zákon? Pravoslavná nauka na tuto otázku odpovídá záporně.

Morální zákon není něco vnějšího, naopak je součástí naší přirozenosti. Byl do nás vložen Bohem při stvoření a slouží jako směrovka či hnací motor naší přirozenosti, proniká do lidské podstaty a neustále se tak či onak v nás projevuje. Vzhledem k tak úzkému spojení mezi naší přirozeností a mravním zákonem ​​sotva si můžeme představit jakékoli činy, které by stály mimo něj. Naprosto každé lidské jednání tím pádem musí být v souladu nebo v rozporu s požadavky tohoto zákona. Naše mravní cítění neponechává bez hodnocení žádný z našich činů. Pokud existují mravně nediferencovatelné činy, bylo by nutné připustit, že v některých případech je naše mravní cítění zcela lhostejné k některým lidským skutkům. Proti tomu však povstává naše pečlivé sebepozorování.

Morální zákon, jak je známo, se týká všech lidských potřeb: jak individuálních, tak společenských, a v obou případech dává člověku vhodné pokyny ohledně jejich uspokojování, způsobu uspokojování atd. Přitom veškeré lidské jednání, veškerá lidská životní činnost spočívá v uspokojování vlastních potřeb. Proto lidské jednání, jehož cílem je uspokojování jakýchkoliv potřeb, nemůže být hodnoceno jako indiferentní, musí spadat buď do mravně dobrého, či do mravně špatného. Kdybychom připustili existenci morálně nediferencovaného jednání, byli bychom zároveň nuceni připustit, že lidský život není celek, jehož části jsou vnitřně spojeny a sjednoceny mezi sebou neoddělitelně, ale některé součásti našeho života jsou vzájemně spojeny pouze zevně, mechanicky. A když to připustíme, musíme uznat, že naše vnitřní já není úplným pánem a správcem našeho osobního světa, protože sféry jemu podřízené se nacházejí ve vztahu k němu dosti nespolehlivém a pouze vnějším. Ale připustit něco takového nám brání všemožné rozumné informace, které nás naopak ujišťují, že náš život, pokud se do něj pečlivě podíváme a krok za krokem prozkoumáme, je nerozdělitelný celek, jehož části jsou navzájem spojeny stejným způsobem jako orgány v jakémkoli živém organismu.

Při stvoření nám byl dán mravní zákon, abychom se veškerou naší činností snažili splnit jeho požadavky. Tento zákon je vyjádřením vůle Stvořitele, jeho hlasu, který člověka neustále povzbuzuje k naplnění účelu jeho existence na zemi, proto se týká veškeré lidské životní činnosti, přibližující člověka k cíli jeho bytí, a ne pouze nějaké části té činnosti.

Všechny tyto úvahy potvrzují i početná svědectví Písma svatého. „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1. Korintským 10:31). Vzhledem k tomuto „všecko“ je morálně indiferentní jednání něčím zcela nepochopitelným. Písmo svaté nikde neříká, že existují jakékoliv činnosti, které jsou lidem dovoleny ne v zájmu slávy Boží. Ty činy, které lidé konají ne pro slávu Boží, jsou konány ke slávě ďáblově.

Činy zaujímající meziprostor mezi těmito dvěma směry – ke slávě Boží nebo ke slávě ďáblově – Písmo svaté nezná. „Nejsi ani studený, ani horký,“ říká Janovo zjevení andělu církve v Laodikeji, „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ (3:15–16). Z toho je zřejmé, že všechny ty činy, které se zdají morálně indiferentní, protože nejsou ani studené, ani horké, lze za takové považovat jen zdánlivě, neboť již ve své podstatě skrývají prvek mravního zla a jsou přísně zavrženy Bohem. „Cokoli není z víry, je hřích“ (Římanům 14:23). Každý lidský čin, účastní-li se jeho konání vědomí a svoboda, svědčí jistě o tom či onom zaměření – hříšném nebo ctnostném – vůle člověka ve vztahu k vůli Božské. Střední cesta neexistuje.

Redakce