Féničané v Bibli a v dějinách

Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování.

Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie.

Skutky apoštolů 13:19

Církev je tedy vyslala na cestu a oni šli přes Fénicii a Samařsko a všude k veliké radosti bratří vyprávěli, jak se i pohané obracejí k víře.

Skutky apoštolů 15:3

Jednou z prvních zemí světa, kde zazněla dobrá zvěst o vzkříšeném Spasiteli, byla Fénicie – území ležící na východním pobřeží Středozemního moře. Tato malá země měla řadu významných přístavních měst – Týr, Sidón, Bejrút, Byblos.

Starý zákon Féničany jako potomky Kenaana, vnuka Noeho, syna Chámova, nazývá Kenaanci:

Kenaan zplodil Sidóna, svého prvorozeného, a Chéta, Jebúsejce, Emorejce a Girgašejce i Chivejce, Arkejce a Síňana, Arváďana a Semárce a Chamáťana. Potom se čeledi kenaanské rozptýlily. Pomezí kenaanské se táhlo od Sidónu směrem přes Gerar až ke Gáze, směrem přes Sodomu, Gomoru, Admu a Sebójím až k Leše. To jsou synové Chámovi v různých zemích, pronárody různých čeledí a jazyků. (Genesis 10:15–20)

Kenaan čili Fénicie leží v západní části Úrodného půlměsíce. V biblické době se takto jmenovala země rozprostírající se na západ od severozápadního ohybu Eufratu. V současnosti je toto území rozděleno mezi Sýrií, Libanonem, Izraelem a Jordánskem. Kenaan je také známý jako Země zaslíbená.

Féničané byli jednou z nejvlivnějších ale zároveň nejzáhadnějších starověkých civilizací. Mezi lety 1550–300 př. n. l. dominovali ve Středomoří. Vynalezli abecedu, kterou lidé používají dodnes, byli zručnými řemeslníky, založili spoustu kolonií ve Středomoří, sami ale nikdy neměli jednotný stát. Fénicie se skládala ze samostatných městských států spojených společnou kulturou.

Zmínky o Féničanech v Bibli

O Kenaancích (nebo také Sidóňanech) se říká, že jsou nástrojem Božím pro zkoušení Izraele. A Izrael u té zkoušky zdaleka ne vždy obstál:

Tyto pronárody ponechal Hospodin, aby jimi zkoušel Izraele, totiž všechny ty, kteří nepoznali žádné boje o Kenaan, aby je izraelská pokolení poznala a naučila se bojovat, ti totiž, kteří předtím boj vůbec nepoznali: ponechal pět pelištejských knížat a všechny Kenaance i Sidóňany a Chivejce, kteří obývali Libanónské pohoří od hory Baal-chermónu až po cestu do Chamátu. Ti zůstali, aby byl skrze ně Izrael zkoušen, aby se ukázalo, budou-li poslouchat Hospodinovy příkazy, které přikázal jejich otcům skrze Mojžíše. Izraelci tedy sídlili uprostřed Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Brali si jejich dcery za ženy a své dcery dávali jejich synům a sloužili jejich bohům. (Soudců 3:1–6)

Fénická země byla bohatá na cenné dřevo – libanonský cedr. Král Šalomoun uzavřel dohodu s týrským králem Chíramem o dodávkách tohoto dřeva pro stavbu Jeruzalémského chrámu:

Šalomoun poslal Chíramovi vzkaz: „… rozhodl jsem se vybudovat dům jménu Hospodina, svého Boha, podle Hospodinových slov k mému otci Davidovi… Proto přikaž, aby pro mne poráželi libanónské cedry. Moji služebníci budou s tvými a já ti budu dávat mzdu pro tvé služebníky v takové výši, jakou určíš; vždyť víš, že mezi námi není nikoho, kdo by uměl porážet stromy jako Sidóňané.“ Když Chíram uslyšel Šalomounova slova, velmi se zaradoval a… poslal Šalomounovi poselství: „Slyšel jsem, co jsi mi vzkázal. Pokud jde o dřevo cedrové a cypřišové, vyhovím každému tvému přání. Moji služebníci je stáhnou z Libanónu dolů k moři a já z nich dám udělat vory; po moři je dopravím až na místo, které mi určíš…“ Dodával tedy Chíram Šalomounovi dřevo cedrové a cypřišové, všechno podle jeho přání. (1. Královská 5:16–24)

Obyvatelé Týru a Sidónu byli mezi těmi, kdo poslouchal blahoslavenství Ježíše Krista:

Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup jeho učedníků a veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského a sidónského; ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny. (Lukáš 6:17–19)

Fénická krev

Fénická civilizace již dávno zmizela a upadla v zapomnění, ale genetický odkaz těchto starověkých námořníků žije dodnes. Chris Tyler Smith z National Geographic testoval DNA 1330 mužů z bývalých fénických osad v Sýrii, Palestině, Tunisku, Maroku a na Kypru. Analýza jejich Y-chromozomu odhalila, že nejméně 6 procent genomu moderní mužské populace těchto míst je fénické.

Vynálezci abecedy

Féničané vyvinuli základ pro moderní abecedu v 16. století před naším letopočtem. Samozřejmě prvními byli Egypťané a Sumerové, kteří ještě před r. 3000 př. n. l. vyvinuli složité systémy symbolického psaní. Féničané se inspirovali těmito ranými pokusy o zobrazení řeči pomocí symbolů, ale chtěli vyvinout jednodušší a praktičtější písmo. Pochopili, že se slova skládají z malého počtu opakujících se zvuků a tyto zvuky mohou být zobrazeny pomocí pouhých 22 znaků uspořádaných v různých kombinacích.

Ačkoli fénický jazyk obsahuje samohlásky, ze systému písma byly odstraněny. V dnešní době stejný princip má třeba hebrejština a aramejština. Oba tyto jazyky byly silně ovlivněny fénickou abecedou. V 7. století před naším letopočtem fénický systém přijali Řekové a přidali do něj samohlásky. Římané také používali fénickou abecedu a vyvinuli ji do téměř moderní verze latinky.

Fénický purpur

Purpur je barvivo získávané z některých mořských plžů. Poprvé byl vynalezen ve fénickém Týru. Obtížná výroba barviva, sytý odstín a odolnost proti vyblednutí z něj učinily žádané a drahé zboží. Féničané díky purpuru získali celosvětovou slávu a bohatství, bylo ceněno nad zlato. Předpokládá se, že samotný název Kenaan znamená „země purpuru“ – ārāṣ kĕnaʿan. Stejný význam má i řecký název Φοινίκη – Fénicie.

Purpur se stal velice populární v Kartágu, odkud se potom dostal do Říma. Elita se do týrského purpuru oblékala, aby dala najevo své vysoké společenské postavení. Římané dokonce přijali zákon, který zakazoval všem kromě elity říše nosit purpurové oblečení. Pro senátory bylo velkým úspěchem získat právo mít na tóze purpurový pruh. Obchod s purpurem skončil v roce 1204 po vyplenění Konstantinopole křižáky.

Pověstní námořníci

Podle legendy se Féničané dostali do Británie, obepluli jižní cíp Afriky a objevili Nový svět tisíce let před Kolumbem. Britský námořník, dobrodruh a podnikatel Philip Beale se rozhodl zjistit, zda starověké fénické lodě jsou vhodné pro tak dlouhé plavby. Průzkumník si najal archeology a stavitele lodí, aby zhotovili 20metrovou fénickou loď podle starověkého vraku nalezeného v západním Středomoří.

Philip Beale se vydal na cestu z ostrova Arvad u pobřeží Sýrie. Suezským průplavem se dostal do Rudého moře, proplul podél východního pobřeží Afriky a obeplul Mys Dobré naděje. Poté podél západního pobřeží Afriky se dostal do Gibraltarského průlivu a vrátil se do Sýrie. Šestiměsíční 32 000 kilometrů dlouhá expedice, která stála přes 250 000 liber, prokázala, že Féničané mohli obeplout Afriku o 2 000 let dříve, než se to podařilo Bartolomeu Diasovi v roce 1488.

Azorské ostrovy, které se nacházejí 1500 kilometrů od pobřeží západní Evropy, byly oficiálně objeveny Portugalci v 15. století. Dlouho se myslelo, že předtím na ostrovech nikdo nikdy nebyl. Archeologické důkazy však přivedli některé vědce k domněnce, že Féničané dosáhli souostroví ještě před tisíci lety.

V roce 2010 vědci z Portugalské asociace pro archeologický výzkum v Nuno Ribeiro oznámili objev záhadných kamenných rytin na ostrově Terceira, což naznačuje, že Azory byly osídleny o tisíce let dříve, než se myslelo. Archeologové také objevili trosky pocházející ze 4. století před n. l., které se považují za pozůstatky kartaginských chrámů postavených na počest fénické bohyně Tanit.

O tom, že Féničané byli pověstnými námořníky, svědčí i Bible:

Tvými veslaři byli obyvatelé Sidónu a Arvadu, své nejzkušenější jsi zaměstnával jako velitele lodí, Týre (Ezechiel 27:8).

Vzácná fénická DNA u Evropanů

V roce 2016 analýza 2500 let starých ostatků Féničana nalezeného v Kartágu přivedla k objevu vzácných genů. Muž, kterého vědci pojmenovali „Mladík z Bursy“, patřil do haploskupiny U5b2c1. Tento genetický marker je vlastní lidem ze severního pobřeží Středozemního moře. U5b2c1 je jednou z nejstarších známých evropských haploskupin. Dnes tento vzácný genetický marker lze nalézt pouze u 1 procenta Evropanů.

Kolonizace

Podle legendy Féničané založili španělské město Cádiz v roce 1100 před naším letopočtem. Dlouho to byl jenom mýtus, ale v roce 2007 archeologové objevili zbytky zdi a stopy chrámu z 8. století před n. l. Na místě nálezu byla i fénická keramika: nádoby, mísy a talíře. Během vykopávek pod divadlem v Cádizu archeologové našli dvě kostry, které poodhalily závoj tajemství nad složitou historií fénické kolonizace Pyrenejského poloostrova.

Španělští genetici prozkoumali jejich DNA a zjistili, že jeden z nalezených byl čistý Féničan a zemřel kolem roku 720 před n. l. Další kostra pohřbená na začátku 6. století před n. l. kromě fénické měla DNA typická pro západní Evropu. Dá se předpokládat, že matka tohoto člověka pocházela z Pyrenejského poloostrova.

Mnozí od východu i západu přijdou

Pán Ježíš se divil víře pohanů a říkal svým učedníkům, že „mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském“ (Matouš 8:11). Jedním z příkladů takové víry byla syrofenická žena, jejíž dceru Kristus uzdravil:

Vstal a odešel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; a ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. On jí řekl: „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Odpověděla mu: „Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“ Pravil jí: „Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“ Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč. (Marek 7:24–30)

Dnes žijící potomci Féničanů stále obývají území Sýrie a Libanonu. Mnozí z nich jsou pravoslavnými křesťany a patří k jednomu z nejstarších pravoslavných patriarchátů – Antiochijskému.

Naděžda Skvarnik