Teologický slovník. Anafora

Anafora (řecky ἀναφορά — pozdvižení) — ústřední část Božské liturgie. Říká se jí také eucharistický kánon. Obsahuje díkůvzdání Bohu a modlitbu o proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Kristovy. V některých rukopisech je celá liturgie věřících označována jako anafora. 

Svůj název anafora získala, protože při čtení těchto modliteb kněží pozdvíhají svaté Dary (v některé okamžiky doslova) k Bohu. Kromě termínu anafora se někdy používají názvy díkůvzdání, oběť, posvěcení, přinášení, eucharistická modlitba.

Historikové křesťanské bohoslužby znají množství anafor, některé z nich se zachovaly pouze v rukopisech a v současném bohoslužebném životě se nepoužívají. Anafora zahrnuje úvodní dialog mezi duchovním a lidem; všeobecné díkůvzdání; vyprávění o stvoření světa Bohem; o ekonomii spásy uskutečněné Kristem; andělský chvalozpěv „Svatý, svatý, svatý“; vyprávění o Poslední večeři; památku (podle přikázání Páně: „Toto čiňte na mou památku“ – Lukáš 22:19) rozdělování chleba a vína; modlitbu o seslání Ducha Svatého na církev a na obětovaný chléb a víno, aby se staly Kristovým Tělem a Krví; vzpomínání svatých; přímluvné modlitby za živé (a jejich potřeby) a za zemřelé; závěrečné chválení Boha a jeho jména a zvolání lidu: „Amen.“

Základem anafory je Kristova modlitba při Poslední večeři. Pán Ježíš Kristus ustanovil svátost eucharistie a pronesl požehnání nad chlebem (podle Matouše a Marka, podle Lukáše díkůvzdání) a díkůvzdání nad vínem (podle Matouše a Marka), čímž učinil anaforu, tj. modlitbu nad dary, neoddělitelnou součástí eucharistického řádu.

Anafora apoštolské doby se zmiňuje v 1. listu Korintským 10:16: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?“ Její text se ovšem v novozákonních knihách neuvádí. Předpokládá se, že text anafory 1. století je uveden v Janově zjevení, v popisu nebeské liturgie (4. a 5. kapitoly). Chvála, kterou sedícímu na trůnu vzdává čtyřiadvacet starců, začíná slovy: „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest“ (4:11). Slovy „Je důstojné a spravedlivé“ začíná většina anafor.

Nejstarší popis obsahu anafory nalézáme u Justina Mučedníka († 166), jenž ve své 1. Apologii nazývá anaforu „díkůvzdáním skrze modlitbu slova“, cituje v souvislosti s ní novozákonní vyprávění o Poslední večeři, zmiňuje zvolání lidu „amen“ na konci anafory. V Dialogu s Židem Tryfónem Justin píše, že eucharistická oběť je vzpomínáním (používá termín ἀνάμνησις, který v liturgice označuje jednu z částí anafory) Kristova utrpení a díkůvzdáním Bohu za stvoření světa a za osvobození padlého člověka od hříchu. Cituje slova proroka Malachiáše o čistém obětním daru. Tak Justin Mučedník vyjmenovává prakticky všechny části pozdějších anafor.  

V pravoslavné církvi se nyní používají dvě anafory – sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého. V minulosti jich bylo víc. Badatelé, aby je mezi sebou porovnali, dělí anaforu na několik částí:

Dialog před anaforou – výzva k vykonání svátosti po zpívání Kréda

Diákon: Stůjme důstojně, stůjme s bázní, pozor dejme, abychom v pokoji přinesli svatou oběť.

Lid: Milost pokoje, oběť chvály.

Kněz: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boha Otce a společenství Svatého Ducha ať je se všemi vámi.

Lid: I s duchem tvým.

Kněz: Vzhůru srdce.

Lid: Máme je k Pánu.

Kněz: Vzdávejme díky Pánu.

Lid: Je důstojné a spravedlivé klanět se Otci i Synu i Svatému Duchu, nerozdílné Trojici jedné podstaty.

Praefatio (latinsky úvod) – díkůvzdání, vyprávění o stvoření světa

Kněz (potichu v oltáři): Je důstojné a spravedlivé, abychom tě opěvovali, dobrořečili ti, chválili tě, děkovali ti a klaněli se ti na každém místě tvé vlády. Vždyť ty jsi Bůh nevýslovný, nepochopitelný, neviditelný a nevýstižný. Ty jsi věčný, jsi stále stejný, ty i tvůj jednorozený Syn i tvůj Svatý Duch. Ty jsi nás od nabytí přivedl k bytí, a když jsme padli, opět jsi nás pozvedl a nepřestal jsi konat vše pro to, abys nás dovedl do nebe a daroval nám své budoucí království. Za to všechno děkujeme tobě i tvému jednorozenému Synu i tvému Svatému Duchu, za vše, o čem víme i o čem nevíme, za všechna tvá zjevná i skrytá dobrodiní, která jsi nám prokázal. Děkujeme ti i za tuto službu, kterou ses rozhodl přijmout z našich rukou, i když tě obklopují tisíce archandělů a desetitisíce andělů, cherubové i serafové, šestikřídlí, mnohoocí, na perutích se vznášející (hlasitě) vítěznou píseň zpívají, volají, hlásají a říkají:

Sanctus (svatý)

Lid: Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech.

Institutio (ustanovení) – vyprávění o Poslední večeři a ustanovení svátosti eucharistie

Kněz (potichu v oltáři): S těmito blaženými mocnostmi, lidumilný Vládce, i my voláme a říkáme: vpravdě jsi svatý a přesvatý, ty i tvůj jednorozený Syn i tvůj Svatý Duch. Svatý jsi a přesvatý a velkolepá je tvá sláva. Ty jsi tak miloval svět, že jsi daroval svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. On přišel mezi nás, a když naplnil celý plán spásy, v noci, v níž byl vydán, či spíše když sám sebe vydal za život světa, vzal do svých svatých a přečistých rukou chléb, vzdal díky, požehnal jej, posvětil, lámal, dal svým svatým učedníkům a apoštolům a řekl: (hlasitě) Vezměte a jezte, toto je moje tělo, které se láme za vás na odpuštění hříchů.

Lid: Amen.

Kněz (potichu v oltáři): Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: (hlasitě) Pijte z něho všichni, toto je má krev nového zákona, která se vylévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů.

Lid: Amen.

Anamnesis (vzpomínání)

Kněz (potichu v oltáři): Když si tedy připomínáme toto spasitelné přikázání a vše, co se pro nás stalo, kříž, hrob, zmrtvýchvstání třetího dne, nanebevstoupení, zasednutí po pravici, druhý a slavný příchod, (hlasitě) tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno.

Lid: Opěvujeme tě, dobrořečíme ti, děkujeme ti, Pane, a modlíme se k tobě, Bože náš.

Epiclesis (přivolávání) – přivolávání Svatého Ducha

Kněz (potichu v oltáři): Ještě ti přinášíme tuto duchovní a nekrvavou službu a prosíme tě, modlíme se a snažně žádáme: sešli svého Svatého Ducha na nás a na tyto předložené dary.

Diákon: Požehnej, vladyko, svatý chléb.

Kněz: A učiň tento chléb drahocenným tělem tvého Krista.

Diákon: Amen. Požehnej, vladyko, svatý kalich.

Kněz: A co je v tomto kalichu, drahocennou krví tvého Krista.

Diákon: Amen. Požehnej, vladyko, obojí.

Kněz: Proměň je svým Svatým Duchem.

Diákon: Amen, amen, amen.

Kněz (potichu v oltáři): Aby byly přijímajícím k očištění duše, k odpuštění hříchů, ke společenství tvého Svatého Ducha, k naplnění nebeského království, k posílení důvěry v tebe, a ne k soudu či odsouzení.

Intercessio (přímluva) – modlitby za živé a zesnulé, za potřeby církve a světa.

Kněz (potichu v oltáři): Opět ti přinášíme tuto duchovní službu za ty, kteří zesnuli ve víře, praotce, otce, patriarchy, proroky, apoštoly, kazatele, zvěstovatele evangelia, mučedníky, vyznavače, askety i za každou spravedlivou duši, která vírou dosáhla dokonalosti. (hlasitě) Především za nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější, slavnou Vládkyni naši Bohorodičku a vždy Pannu Marii.

Lid: Je vpravdě důstojné blahoslavit tebe, Bohorodičku, vždy blahoslavenou a přečistou Matku Boha našeho. Tebe nad cheruby ctěnější a nad serafy bez přirovnání slavnější, bez porušení Boha Slovo porodivší, pravou Bohorodičku velebíme.

Kněz (potichu v oltáři): Za svatého proroka, předchůdce a křtitele Jana, za svaté, slavné a chvályhodné apoštoly, za svatého (jméno), jehož památku slavíme, a za všechny tvé svaté, na jejichž přímluvu na nás, Bože, shlédni.

A rozpomeň se na všechny, kteří zemřeli v naději na vzkříšení a věčný život. A dej jim odpočinout tam, kde září světlo tvé tváře.

Ještě tě, Pane, prosíme, aby ses rozpomněl na všechny pravoslavné biskupy, kteří správně hlásají slovo tvé pravdy, na všechny kněze, diákony v Kristu a všechno duchovenstvo a mnišstvo.

Opět ti přinášíme tuto duchovní službu za celý svět, za svatou, všeobecnou a apoštolskou církev, za ty, kdo zachovávají čistotu a přebývají v počestném životě, za naše světské představitele a za veškeré vojsko. Daruj jim vládu v míru, abychom pod jejich ochranou žili pokojně a v klidu počestným a čistým životem. (hlasitě) Především pamatuj, Pane, na blaženého (jméno), arcibiskupa (n-ského), metropolitu českých zemí a Slovenska, na nejdůstojnějšího (jméno), arcibiskupa (n-ského). Zachovej je svým svatým církvím v pokoji, bezpečí, ve cti, ve zdraví, aby po mnohé dny svého života správně hlásali slovo tvé pravdy.  

Diákon: A na ty, které chováme ve svých myslích, a na všechny a na všechno.

Lid: A na všechny a na všechno.

Kněz (potichu v oltáři): Pamatuj se, Pane, na toto město, v němž žijeme, a na všechna města a země a všechny, kdo v nich žijí podle víry. Pamatuj, Pane, na cestující po zemi, vodě i vzduchem, na nemocné, trpící, zajaté a na jejich spásu. Pamatuj, Pane, na ty, kteří přinášejí dary a činí dobré skutky ve tvých svatých chrámech a kteří pamatují na chudé, a nám všem sešli svou milost. (hlasitě) A dej, abychom jedněmi ústy a jedním srdcem oslavovali a opěvovali tvé vznešené a úctyhodné jméno, Otce i Syna i svatého Ducha, nyní i vždycky a na věky věků.

Lid: Amen.

(Citováno podle příručky Božská liturgie našeho svatého otce Jana Zlatoústého, Litoměřice 2006)

Smyslovým středem liturgie je svátost eucharistie (díkůvzdání), a středem textuálním je eucharistický kánon čili modlitba anafory, již čte archijerej nebo kněz nad chlebem a vínem, které byly připraveny během proskomidie (první části Božské liturgie; koná se bezprostředně před započetím vlastní liturgie – neveřejně, v oltářní části chrámu na bočním stole, jemuž se říká žertveník.)

Anafora je nejstarší element bohoslužby všech církví. Začíná výzvou kněze „Vzdávejme díky Pánu“, a končí vzdáním chvály Božskému jménu a slovem Amen. V dnešní době se anafora čte knězem v oltáři potichu (hlasitě zní jen nepočetné, z kontextu vytržené fráze), i když původně podle všeho to tak být nemělo. Čtení anafory potichu připravuje věřící lid o aktivní účast na eucharistii. Člověk může celý život chodit do chrámu, ale vůbec si není vědom nejdůležitější liturgické modlitby; znalost jejího textu je přitom pro křesťana naprosto nezbytná pro smysluplné vnímání liturgie.

Redakce