Proč se ikony píšou podle kánonů?

Slovo „kánon“ ve vztahu k ikonopisectví může mít negativní konotaci, protože celé dějiny umění z pohledu nezkušeného diváka představují nepřetržitou vývojovou linii od primitivního umění omezeného určitými pravidly, tedy kánonem, k umění „svobodnému“, ve kterém již nejsou žádné překážky pro autorskou fantazii a bujné poryvy lidského ducha. Hlavním kritériem pro takové umění se stává pojem „sebevyjádření“.

Je však třeba připomenout, že pojem „kánon“ je starší než ikona. Například v rámci určitého kánonu se rozvíjelo umění starověkého Egypta i starověkého Řecka. A než se ten či onen jev v umění starověkých civilizací stal kanonickým, několik generací umělců prošlo cestou riskantních experimentů, hledání, porážek a omylů. A teprve když byl nalezen klíč k řešení konkrétního problému, toto řešení se zapojovalo do kategorie kanonických. V tomto kontextu kánon není omezením, ale objevem nové dimenze v umění, určité zákonitosti, s jejíž pomocí mohou noví umělci vystoupat na vrchol dokonalosti. Ve starořeckém sochařství a staroegyptských reliéfech kánon především určoval proporce, číselné poměry mezi částmi lidského těla.

Ale ikonopisectví je něco jiného. Jeho hlavní cíl je zjevení pravdy. Ikonopisce svou duchovní zkušeností směrovali teologové, aby prostřednictvím ikony církev zjevila světu evangelní zvěst skrze obraz Ježíše Krista. Věrnost kánonu v ikoně je především věrností evangelní pravdě. Formování ikonografického kánonu jde ruku v ruce s formováním dogmatického učení církve.

Křesťanské umění je plodem semene, které bylo zaseto do půdy antické kultury. Tímto semenem je evangelní zvěst a v širším smyslu celá biblická kultura, biblická tradice, která poté, co prošla světem helénistické kultury, antické kultury, řecko-římské, přinesla tak zajímavé ovoce. A stejně jako strom nevypadá hned jako strom, nýbrž nejprve jako výhonek, až pak se objeví tenké větvičky, listy, květy a plody, přibližně tak to bylo i s křesťanským uměním. Zrodilo se v katakombách, za císaře Konstantina vyšlo z úkrytu, začaly se stavět chrámy s prvními výmalbami, které ovšem vypadaly úplně jinak než dnes. To, čemu se říká kánon, se nezrodilo najednou, ale vznikalo v souboji všemožných myšlenek, tendencí, trendů atd.

V dnešní době si nikdy nespleteme obraz Křtu Páně a obraz Zvěstování přesvaté Bohorodici, protože kánon vyčlenil a zafixoval hlavní z teologického hlediska významné znaky těchto událostí posvátných dějin. Nikdy si nespleteme knížete Václava s Prokopem Sázavským, svatého Mikuláše s Janem Zlatoústým, svatou kněžnu Ludmilu Českou s mučedníci Kateřinou Alexandrijskou, protože kánon určil a předal dalším generacím ikonopisců ty nejpodstatnější rysy jejich vzhledu.

Takový ochranný rámec však vůbec nebránil rozvoji tvůrčího myšlení ikonopisce. Naopak se umělec musel ponořit do textu, do obsahu, aby pak sám nalezl ony zvláštní techniky a formy, které dokážou současnému divákovi zprostředkovat jemné odstíny hluboce osobního pojetí syžetu. Osobní pojetí není sebevyjádřením založeným na pozornosti k sobě samému. Je to schopnost zachovat přesné cítění pravdy a vyjádřit svou zkušenost s dotknutím se této pravdy.

Žák ikonopisné školy mohl získat titul mistra jen poté, co představil své vrcholné dílo. V Rusku takovou závěrečnou prací vždy byla ikona Proměnění Páně. Vzorem tohoto ikonografického syžetu bylo dílo Theofana Řeka (1340–1410) – byzantského ikonopisce dlouhá léta působícího v Rusku. Ale psaní této závěrečné práce nebylo prostým kopírováním ikon učitelů. Mladý ikonopisec se musel ponořit do hlubin této biblické události, prostoupené obrovským teologickým významem.

Kristus říká svým učedníkům: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ A po šesti dnech vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je na vysokou horu a proměnil se před jejich očima, ukázal jim svou božskou přirozenost. Zobrazování této události nebylo pouze prací malíře, ale dílem skutečného teologa. Svatý Řehoř Palama říkal, že na hoře ten den zazářilo nestvořené světlo, světlo božské. A právě toto božské světlo je hlavním tématem ikonopisectví.

Na ikonu se díváme očima mysli, vidíme na ní to, co je neviditelné – jiný svět, uskutečněné království nebeské. Není divu, že ikonopiscům se dříve přezdívalo filozofové, museli pochopit velkou moudrost Božího záměru.

Ikona na rozdíl od malby nemá autora. I ti nejvýznamnější ikonopisci byli vykonavateli ikonopisecké tradice. Skutečnou autorkou ikon je církev, která je zároveň ochránkyní jí vyvinutého a vypracovaného ikonopiseckého kánonu. Nicméně osoba ikonopisce je patrná v jeho díle. Mistři ikonopisectví dokázali z tradičních ikonografických pravidel, jako z hudební partitury, vytěžit nekonečnou rozmanitost významových odstínů a výtvarných řešení.