Základem křesťanství je víra ve Svatou Trojici

Pokud se zeptáte pravoslavného křesťana, jak by jediným slovem vyjádřil podstatu křesťanské víry, odpovědí zřejmě bude slovo Kristus. A nebude v tom žádná chyba. Právě Kristus v sobě spojuje všechny aspekty křesťanství jako náboženství. Je Stvořitelem, Spasitelem a Vykupitelem všech lidí. Nicméně dnes se v představě mnoha lidí včetně věřících Kristus mění v jakousi postavu hrající roli učitele, rádce, morálního vzoru, ale ne zdroje věčného života. Kromě toho v dějinách vznikala náboženská společenství (hlavně v protestantském prostředí), která i přesto, že zachovávala formální křesťanskou příslušnost, otevřeně popírala božství Ježíše Krista, některá z takových společenství bohužel existují dodnes. V takové situaci je důležité zdůraznit, že skutečným základem křesťanské teologie, etiky a estetiky je víra ve Svatou Trojici – Boha Otce, Syna a Ducha Svatého.

Dogma, které je těžké pochopit lidským rozumem

V životě jsou věci, které stěží můžeme popsat slovy. Jsou to především pocity naplňující lidská srdce, pro jejíchž vyjádření často nedokážeme najít správná slova. Neznamená to však, že tyto pocity jsou méněcenné. Prostě lidský jazyk nedisponuje prostředky pro plné zobrazení palety emocí, zážitků, vjemů. A pak už zbývá jediné – chvějící se ticho na prahu velkého tajemství.

Právě toto ticho se zmocňuje církevních autorů, když se dotknou otázky Trojice. Do poloviny 2. století v křesťanském teologickém slovníku neexistoval ani samotný termín „Trojice“. Pro vyjádření největšího Božského tajemství plně stačila známá evangelijní věta „Já jsem v Otci a Otec ve mně“ (Jan 14:11), která byla základem víry v božství Ježíše Krista.

Ale s šířením víry a vznikem nových křesťanských komunit se ve světě začaly množit různé druhy věroučných překroucení, herezí a bludů. V této situaci církev potřebovala zformulovat racionální opodstatnění své víry. A před teology vyvstal vážný problém – jak spojit nauku o jediném Bohu s naukou o božství Krista a Ducha Svatého?

Bůh v Písmu svatém

Starozákonní církev pevně věřila v jednoho Boha: „Poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ (Deut. 4:39) Mojžíš vysvětluje izraelskému lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Deut. 6:4) A prorok Izajáš připomíná: „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není“ (Iz. 44:10, 11), „Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.“ (Iz. 44:8)

Ve stejné linii pokračuje i Nový zákon. Sám Pán Ježíš na otázku, které přikázání je první ze všech, odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný Pán‘.“ (Marek 12:29)

Nepopírá toto dogma ani křesťanská církev. Tertullianus tvrdí: „Deus, si non unus est, non est“ – Pokud Bůh není jeden, pak neexistuje. O témž píše sv. Jan z Damašku: „Bůh je dokonalý a bez nedostatků, ve své dobrotě, v moudrosti i v síle je bezpočátečný, nekonečný, věčný, neomezený; jednoduše řečeno dokonalý ve všem (κατά πάντα). Pokud tedy připustíme existenci mnoha bohů, pak je třeba přiznat i rozdíly mezi nimi mnohými. Neboť není-li mezi nimi rozdíl, pak jich není mnoho, nýbrž jeden; pokud rozdíl mezi nimi je, tak kde je ta dokonalost (η τελειότης)? Tuto dogmatickou pravdu církev vyjádřila úvodními slovy Kréda: „Věřím v jednoho Boha (Πιστεύω εις ενα Θεον)“. Předtím byla i ve všech vyznáních místních církví a svatých otců.

Starý zákon se však nezabýval otázkou Boží podstaty. Největší tajemství o tom, že Bůh je jediný ve třech osobách, bylo odkryto lidem pouze se vtělením Syna Božího. Stejně tak zjevení Ducha je záležitostí novozákonní. To, co ve starozákonních knihách bylo pouze naznačeno (I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé“ (Gen. 3:22); Řekl Hospodin Pánu mému: Seď na pravici mé, dokud nepoložím nepřátel tvých za podnože noh tvých (Žalm 110:1); nebo jména Mesiáše u proroka Izajáše: Immanuel, to je S námi Bůh, Otec věčnosti, Vládce pokoje, Bůh silný (Iz. 7:14, 9:5)), plně se zjevilo na stranách zákona Nového. V poslední besedě s učedníky, Kristus otevřeně mluví o svém božství: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne věřte… Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli…  Kdo vidí mne, vidí Otce… Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně… A jestliže budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ A dále mluví o Duchu: „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (Jan 14)

Filosofická terminologie

Před Kristovou církví však povstala otázka: jak se to vše dá vyjádřit srozumitelnými, ale stoprocentně přesnými slovy? A na pomoc křesťanům přišla filozofie s její rozvinutou terminologií, kterou se svatí otcové rozhodli naplnit novými evangelijními významy. Výsledkem tohoto přehodnocení filozofických pojmů se stalo slovo „Trojice“, které bylo poprvé použito k označení trojjedinosti Boha ve 2. století.

Mohlo se zdát, že problém je vyřešen, potřebný termín je nalezen. Avšak skutečné problémy teologického chápání Božské trojjedinosti v křesťanské církvi teprve začínaly.

Ještě než slovo „Trojice“ bylo christianizováno, používalo se filozofy novoplatoniky. Pro ně, stejně jako pro většinu myslitelů starověku, Bůh byl beztvarým a nepochopitelným absolutnem, z něhož pochází celý svět kolem nás. Nebylo to však jakékoliv absolutno, ale tříúrovňový systém, spojení tří základních principů bytí – Jediného, Logu a Duše. Jediné přitom bylo považováno za nejdůležitější prvopočátek, z něhož pramenily další a z nich celý vesmír.

Přijetím pojmu Trojice první křesťanští spisovatelé – Justin Filozof, Irenej z Lyonu, Órigenés, Tertullianus – do té či oné míry riskovali sklouznout k tvrzení, že Syn a Duch, ačkoli mají božství, stejně jako antičtí Logos a Duše zaujímají ve vztahu k Otci podřízenou pozici. Otec se pro další dvě osoby zdál být nejen zdrojem bytí, ale i jakýmsi centrem vůle, bez něhož Syn ani Duch samostatně nemohou být myšleni. Kromě toho trinitární teologie prvních století trpěla také tím, že se snažila ukázat Trojici skrze stvoření světa, v Synu a Duchu viděla jakési „zástupce“ Otce, vykonavatele jeho božského plánu.

Trojiční hereze

Taková podřízenost Syna a Ducha Otci se pro některé stala kamenem úrazu a obrovským pokušením, které nakonec vyústilo v hereze, z nichž hlavními byly modalismus, dynamismus a ariánství. Všechny tři trvaly na prvenství Otce, ale odlišným způsobem řešili problém božství ostatních dvou osob.

První dva směry teologové zahrnují do skupiny heretických představ zvané monarchianismus (z řeckého μόνoς – jeden + ἀρχεῖν – vládnout, začínat). Příznivci těchto představ byli neschopní spojit učení o Bohu jediném s učením o třech Božských osobách a v zájmu domnělé Boží jednoty buď zcela odmítali existenci osob v Bohu, nebo viděli v nich jen odlišné formy a projevy téže Božské osoby.

Pro modalismus (říká se mu také sabellianství podle jména zakladatele hereze Sabellia) nebyli Otec, Syn ani Duch osobami. Toto heretické učení je považovalo za roušky, které si Bůh nasazuje v závislosti na okolnostech. V době Starého zákona Bůh nosí roušku Otce, v době Krista si nasadil roušku Syna a dnes hraje roli Ducha. Když svět přestane existovat, Bůh podle modalistů odhodí všechny tyto roušky a znovu se stane beztvarým absolutnem.

Dynamisté známí též jako adopcionisté do takových extrémů nešli. Otec v jejich chápání vždy zůstával osobností na rozdíl od Syna a Ducha, kteří heretiky byli chápani pouze jako síly nebo nástroje Otce účinkující podle jeho vůle. Z pohledu dynamistů právě taková síla vstoupila do Ježíše Krista při křtu v Jordáně, adoptovala ho, a tak z něj učinila Syna Božího, Mesiáše a Spasitele.

Další herezí, která ovlivnila celý křesťanský svět, bylo ariánství. Pro stoupence Aria se Trojice skutečně skládala ze třech osob. Přesto se svým původem Syn a Duch nerovnají Otci. Syn a Duch jsou podle Aria stvořenými bytostmi. Jsou nejlepším a nejdokonalejším stvořením. Zakladatel této hereze učil, že byla doba, kdy nebyl ani Syn, ani Duch. Jejich božství je ve srovnání s božstvím Otce druhotné.

I když se tyto hereze od sebe značně lišily, všechny tři měly v sobě velice důležité nebezpečí – stavěly nepřekonatelnou bariéru mezi Bohem a světem. Pro křesťany vždy byla podstatnou myšlenka komunikace s Bohem-osobností, a ne s mnohotvárným absolutnem modalistů, beztvarou silou dynamistů nebo neplnocenným bohem ariánů. Bůh křesťanské církve je živý, osobní a všemohoucí Bůh, který nejen stvořil svět, ale také dělá vše pro to, aby tento svět zachránil a přivedl k sobě. A postupně se začátkem 4. století formuje pojmový aparát, který nakonec dokázal sjednotit myšlenku jediného a trojičného Boha.

Tajemství Trojice

Klíčovou roli při formování dogmatu o Trojici hráli světci, kteří jsou právem považováni za největší křesťanské teology, a doba jejich života za zlatý věk. Jsou to Athanasios Veliký, Basil Veliký, Řehoř Teolog a Řehoř Nysský.

První věc, kterou udělali, bylo, že přestali spojovat existenci Syna a Ducha se stvořením světa a začali tyto osoby považovat za rovnocenné Otci co do důstojnosti, cti a moci. Zjednodušeně řečeno, vysvětlili, že Trojice není „ředitel“ a jeho dva „zástupci“, ale nerozlučná jednota tří věčných, milujících se a ve všem rovnocenných osob, které by zůstaly takovými, i kdyby svět neexistoval.

Druhým krokem k formování dogmatu o Trojici bylo jasné rozlišení dvou nejdůležitějších filozofických pojmů, které se dříve v teologii nepoužívaly, ale později se staly klíčovými. Jedná se o řecká slova ὑπόστασις (hypóstasis) a οὐσία (usia). Zavedení těchto slov do křesťanského lexikonu bylo rozhodující, protože právě ony pomohly vnést terminologickou jasnost do učení církve. Navíc se netýkají pouze nauky o Trojici, ale také dvou dalších zásadnějších učení – o Kristu a o člověku.

Abychom pochopili význam a odlišnost těchto slov, můžeme pro srovnání použít některé evropské jazyky, které mají určité a neurčité gramatické členy, jako třeba angličtina, francouzština nebo němčina. Například výraz „the door“ v angličtině odkazuje na konkrétní dveře, o kterých se v tuto chvíli mluví, a výraz „a door“ popisuje dveře obecně, mohou to být jakékoliv dveře a vlastně i cokoliv, co má vlastnosti dveří.

Přibližně stejný rozdíl stanovili svatí otcové 4. století v pojmech hypóstasis a usia. Hypóstasis odkazuje na konkrétní, jediný objekt, živý či neživý. Usia je určitý soubor vlastností, které jsou pro tento objekt charakteristické a které jej činí takovým, jaký je. Usia jsou vlastnosti a hypóstasis je odhalení vlastností v konkrétním objektu.

Těmito výhradami teologové konečně dokázali vymezit hranice nauky o Trojici. Otec, Syn a Duch Svatý jsou tři věčné, nekonečné, všemohoucí, svobodné osoby (hypostáze), reálné a navzájem odlišné, které zároveň mají jedinou Božskou podstatu (usii). V každé hypostázi Trojice jsou úplné a absolutní božské vlastnosti, proto má každá osoba Trojice stejnou božskou důstojnost.

Osoba a osobnost

Nauka o Trojici našla svůj odraz v církevním umění, a zároveň dala vzniknout zcela novému postoji k člověku jako k jedinečné osobnosti.

Starověk ani antika neznaly pojem „osobnost“. Obecně řečeno osobnost pro nekřesťanský svět neexistuje a člověk je pojímán pouze jako určitá část jediného celku. Samozřejmě, že tato částička může mít své jedinečné rysy, svůj vnitřní svět, emoce, touhy, ale nikdy se nemůže vymanit ze souřadnicového systému, do kterého spadla skutečností svého zrození. Rod, kmen, národ – to jsou základní hodnoty a v jejich rámci není místo pro jednotlivce. V rámci systému existuje pouze maska, sociální role, kterou člověk hraje se svým životem.

Pouze v Trojici osobnost nalézá svůj pravý život. Hypostáze Svaté Trojice jsou svobodné a plnocenné osobnosti, které plně vlastní svou podstatu. Podle ideálního záměru i člověk má být takový – podle obrazu Svaté Trojice. Netíží ho jeho vlastní touhy ani přirozenost ani instinkty, protože sám je ovládá. Pád tuto rovnováhu narušil a lidé se dostali pod vládu své vlastní přirozenosti. Hierarchie lidského bytí byla porušena, ale tajemství Svaté Trojice zjevuje ideál, ke kterému může člověk směřovat.

Hlavním obsahem tohoto ideálu je láska, podle jejíhož obrazu by měl člověk budovat svůj vztah k Bohu a jiným lidem. Pro Trojici láska není jakýmsi abstraktním romantickým pojmem, ale samotnou podstatou bytí, která se projevuje pouze v nezištném odevzdání sebe sama druhému a ve stejném nezištném přijímání odvetné lásky. Toto vzájemné pronikání božských hypostází nás přivádí zpět k zásadě Nového zákona – „Bůh je láska“ (1. list Janův 4:8).

Redakce