Mají zvířata nesmrtelnou duši?

Svět zvířat a svět lidí jsou nerozlučně spjaty. Ještě před pár stoletími to bylo samozřejmostí. Lidé žili v souladu s flórou a faunou. Význam tohoto sousedství se projevoval ve zvláštním vztahu k rostlinám a zvířatům. Na úsvitu lidských dějin ten či onen kmen mohl považovat za svého předka medvěda nebo nosorožce, existovaly různé kulty spojené s uctíváním zvířat, určitým druhům byl přidělován posvátný status.

Obrazy zvířat a s nimi spojené alegorie naplňují modlitby starého Izraele. Připomeňme si třeba srovnání duše toužící po Bohu s laní: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“ (Žalm 42:2) Zvířata jsou přítomná i v novozákonní symbolice. Tři ze čtyř evangelistů – Marek, Lukáš a Jan – se symbolicky zobrazují jako lev, býk a orel z Janovy knihy Zjevení: „…a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.“ (Zjevení 4:6–8)

Přitom z posvátných dějin víme o dělení zvířat na čistá a nečistá.

Odkud pochází dělení zvířat na čistá a nečistá?

Z Bible víme, že člověk byl stvořen jako vládce celého tvorstva. První kniha Písma svatého uvádí slova Boha o tom, že země je podřízena lidem: „Panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Genesis 1:28) Kromě toho Stvořitel přivádí k Adamovi všechna zvířata, aby je pojmenoval: „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř.“ (Genesis 2:19–20) V systému starověkých východních představ to znamenalo nadvládu, která však byla chápána i jako péče a odpovědnost. Mezi obyvateli ráje vládl mír a harmonie, člověk existoval v organické jednotě s prostředím. Tyto představy se odrážejí v knize proroka Izajáše v popisu budoucí země proměněné Bohem: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.“ (Izajáš 11:6–9)

Rajská idyla skončila ve chvíli, kdy Adam a Eva podlehli hadovu pokušení. Pád prvních lidí nejen poškodil přirozenost člověka, ale stal se katastrofou pro celý vesmír a překroutil původní záměr Stvořitele o světě. Od té doby, jak píše apoštol Pavel, veškeré tvorstvo až podnes společně sténá (Římanům 8:22). Svět se stal agresivním prostředím a ponořil se, slovy anglického filozofa Thomase Hobbese, do stavu „války všech proti všem“.

Po staletích se Bůh zjevil Mojžíšovi, přikázal vést Židy do zaslíbené země a po cestě, na poušti, dal prorokovi nová přikázání, která nyní obsahují prvních pět knih Starého zákona. Mezi nimi byla kniha Leviticus. V ní je celá fauna posuzována pouze z hlediska přípustnosti jejího využití jako potravy, je dáno gastronomické dělení na čistá a nečistá zvířata, ryby, ptactvo, hmyz a plazy. První lze jíst, druhých je třeba se vystříhat (Leviticus 11:1-47). Určitých druhů zvířat by se člověk neměl vůbec dotknout, aby se neposkvrnil a neznečistil se.

Tato důrazná utilitárnost a podrobné pokyny pro zacházení se zvířaty, sepsané krátce poté, co Židé opustili Egypt, nejsou náhodné. Egyptský panteon byl plný zoomorfních obrazů. Mnohá ​​zvířata, včetně těch, která byla v Bibli označena jako nečistá, měla u pohanů posvátný status. Smyslem této starozákonní klasifikace zvířat byla potřeba vymýtit zbytky pohanského zoomorfního náboženství z povědomí Židů a chránit je před pokušením upadnout do modloslužby.

Jak se mění postoj ke zvířatům v Novém zákoně?

V Novém zákoně mizí starozákonní dělení na zvířata čistá a nečistá, jedlá a ta, kterých se nelze ani dotknout. Své symbolické vyjádření nová etika získala ve vizi apoštola Petra, který během modlitby dostal hlad a viděl, jak se z otevřeného nebe snáší cosi podobného veliké plachtě, ve které byly všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. Petr tuto hostinu odmítl, na což mu hlas z nebe odpověděl: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Skutky 10:15) Toto poučení mělo další význam: Hospodin zjevil Petrovi, že evangelní zvěst je určena nejen vyvolenému národu, ale i pohanům, jimiž židé dříve pohrdali. Tuto myšlenku pak vyjádřil apoštol Pavel, jenž napsal, že v církvi už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus (Koloským 3:11).

V novozákonní době se starý utilitární přístup ke zvířatům změnil. Již svatý Basil Veliký definoval účel zvířat takto: „Jsou zvířata, která byla stvořena pro službu lidem, jiná proto, aby člověk rozjímal o divech stvoření, třetí je pro nás strašlivé, aby napomenulo naši nedbalost.“ V dějinách církve vidíme mnoho příkladů milosrdného a přátelského přístupu svatých k „menším bratrům“. Hagiografické příběhy obsahují mnoho příkladů oddanosti, soucitu, nezištnosti a dalších docela lidských vlastností zvířat.

Mezi nejznámějšími světci, v jejichž životě hrála velkou roli zvířata, lze připomenout Gerasima Jordánského, který je na ikonách zobrazován ve společnosti lva, Makaria Alexandrijského, který poučoval hyenu, Kosmu a Damiana, kteří vyléčili velblouda. Křesťanská etika tak prosazuje pečlivý přístup ke zvířatům i ke všemu Božímu stvoření, které je ve své původní podobě velmi dobré (Genesis 1:31). Názorným příkladem je již výše zmíněný Makarios Alexandrijský. Jednou světec zabil komára, který ho otravoval, a pak se trápil výčitkami svědomí, dokud se nepomstil tím, že dal sát svou krev nesčetným hordám hmyzu.

Mají zvířata duši?

Nejčastěji kladenou otázkou spojenou se zvířaty je otázka, zda mají duši a zda je ta duše nesmrtelná. Z toho plyne další: dostanou se naši mazlíčci do ráje a můžeme se za ně modlit?

Co se týče duše, existuje jednomyslný souhlas křesťanských teologů: ano, zvířata duši mají. Ale ohledně nesmrtelnosti je nejrozšířenější představa o konečnosti zvířecích duší, protože neexistují samostatně a odděleně od těla. Tak se sv. Basil Veliký odvolává na knihu Leviticus, v níž se říká, že život těla je v krvi (17:11), a píše, že sražená krev se obvykle promění v tělo, tělo se pak rozloží a navrátí do země. Z toho plyne, že zvířecí duše je něco pozemského. Duše je v tomto případě chápána jako jakýsi tvůrčí princip oživující tělo. Pokud tedy duše není nesmrtelná, pak se otázka ráje pro zvířata vůbec neřeší.

Existuje však i jiný názor. V knize proroka Jóela čteme: „Dobytek na poli po tobě prahne.“ (Jóel 1:20) Pokud je zvířecí duše pouhým oživujícím principem, takové vzývání k Bohu je sotva možné.

Někteří světci také předpokládali, že zvířata mohou mít nesmrtelnou duši a možnost zdědit věčný život. O tom, že v budoucnu dojde k obnově nejen lidské populace, ale celého stvoření, píše svatý Simeon Nový teolog. Dalším argumentem ve prospěch přítomnosti nějaké rozvinutější duševní složky u zvířat je jejich bohatý emocionální svět. Otázka tak dodnes zůstává otevřená.

Jak se zvířata liší od lidí?

Pokud ale souhlasíme s názorem, že zvířata mají duši, jak se tehdy liší od lidí? Člověk se podle křesťanského pohledu skládá z ducha, duše a těla. Z nich duše je to, co zahrnuje naši psychiku, myšlenkové procesy, určuje charakteristické rysy naší osobnosti. Ale duch je Boží dech, který Stvořitel v posledním aktu stvoření vdechl do tváře Adama (Genesis 2:7) a probudil ho tak k životu. To je to, co nás spojuje s Bohem, pohání naši touhu po nebesích. V patristickém díle je také názor, že ducha lze považovat za nejvyšší složku duše, která určuje schopnost člověka komunikovat s Bohem. Je to duch, který odlišuje člověka od zbytku stvořeného světa a umožňuje nám vést duchovní život. Zvířata takového ducha nemají.

Můžeme se modlit za zvířata?

Zvířata se samozřejmě nemohou účastnit církevních svátostí, jejichž smyslem je uzdravení padlé lidské přirozenosti Boží milostí a spojení člověka s Bohem. Zvířata nespáchala prvotní hřích, a Pán Ježíš se vtělil, byl ukřižován a vstal z mrtvých kvůli nám, ne kvůli zvířatům. Ale jsou součástí našeho křesťanského života v tom smyslu, že se za ně můžeme modlit. V našich trebnících jsou staré modlitby za zvířata, vzniklé již před staletími. Například modlitba za požehnání stáda nebo modlitba při smrtelné nemoci dobytka.

Dojemný příběh o modlitbě za domácího mazlíčka je uveden ve sbírce poučení našeho svatého současníka Paisije ​​Svatohorce: „Mě překvapuje, jak jedna pokorná myšlenka okamžitě spouští působení milosti Boží. Jednou mi do cely zabloudilo kotě. Chudák zřejmě něco špatného snědlo, otrávilo se a prosilo o pomoc, svíjelo se bolestí, poskakovalo jako chobotnice, kterou tloukli o kámen… Díval jsem se na něj s lítostí. Ale co se dá dělat? Pokřižoval jsem ho jednou, dvakrát, nic! „Podívej se na sebe,“ řekl jsem si tehdy, „kolik let jsi mnichem a nedokážeš pomoci ani nešťastnému kotěti!“ Sotva jsem si to vyčetl, kotě, které už téměř vydechlo naposledy, se najednou vzpamatovalo. Začalo se otírat o mé nohy a radostně poskakovat. To je síla pokory! Proto se říká: „Když jsme byli poníženi, rozpomněl se na nás.“ (Žalm 136:23)

Příklad kotěte starce Paisije je bližší modernímu člověku, pro něhož je zvíře spíše domácím mazlíčkem než dobytkem. V církvi neexistuje žádná zvláštní modlitba za uzdravení koček, psů, činčil nebo morčat. Ale pokud mazlíček onemocní, můžeme poprosit Boha o jeho uzdravení svými vlastními slovy. Ale není třeba se modlit za zesnulé mazlíčky. Koneckonců, smysl takové modlitby je odpuštění hříchů zesnulého, ale taková kategorie jako hřích se na zvířata v žádném případě nevztahuje.

Je možné milovat zvířata víc než lidi?

Člověk je povolán k tomu, aby se zvířaty i s celým Božím stvořením zacházel šetrně, s láskou. Zde je však důležité nepřehánět a neocitnout se v situaci, kdy se chlupatý kamarád stane svému páníčkovi bližším a milejším než lidé a dostane se mu více lásky a péče než členům rodiny, kteří naši účast a péči opravdu potřebují. Takový postoj ke zvířatům škodí jak jim, tak jejich majitelům.

„Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy“ – tento známý aforismus je připisován mnoha spisovatelům a historickým postavám. Ale z křesťanského hlediska je takové upřednostňování zvířat před lidmi nesprávné a duchovně nebezpečné. Je důležité si pamatovat, že spása každého z nás záleží na naší lásce nikoli ke zvířatům, ale k Bohu a lidem, včetně těch, které považujeme za nepřátele. To je jasně uvedeno v následující evangelní pasáži:

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Matouš 22: 34–40)

Láska k Bohu a bližnímu není v rozporu s láskou ke zvířatům, ale musí být důsledkem této prvořadé lásky. Čím více milujeme Boha, čím více jsme prostoupení jeho láskou k nám, tím větší je naše srdce, ve kterém je místo nejen pro lidi, ale i pro zvířata a pro všechno Boží stvoření. Láska ke zvířatům pramení z všeobecné vnitřní změny v lidském srdci. Skrze tuto změnu smýšlení se svět vrací do kdysi ztracené jednoty, kde láska prostupuje vším.

Kněz Jevgenij Murzin

Přeložila Naděžda Skvarnik

Poznámka překladatele: Před několika lety se v naší místní církvi odehrál docela vtipný příběh. Jedné zbožné paní onemocněl papoušek. Paní začala podávat v chrámu lístečky za uzdravení svého mazlíčka. Neuváděla však, že je to pták, psala pouze jméno. Kněz se den co den modlil za tohoto nemocného služebníka Božího, než se dozvěděl, o koho vlastně jde. Zřejmě ani není potřeba zde psát, že se papoušek pro velkou radost své paničky uzdravil. Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí!