Proč apoštol Pavel sám sebe chválí?

Apoštol Pavel ve svých listech dost často připomíná adresátům, kolik všeho udělal pro Kristovu církev a šíření evangelní zvěsti. V 15. kapitole 1. listu Korintským je to snad nejpatrnější. Poté, co vyjmenoval všechny, komu se Pán Ježíš ukázal po svém zmrtvýchvstání, uvádí i sebe: „Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží“ (1. Korintským 15:8–9). K tomu ale dodává: „Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval“ (1. Korintským 15:10). Zní to jako neskromná samochvála. Musíme ale dočíst větu: „Nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou“.

Pavel téměř v každém dopisu zdůrazňuje své apoštolství:

Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia (Římanům 1:1).

Pavel, z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše (1. Korintským 1:1).

Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (Galatským 1:1).

Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, poslaný hlásat zaslíbený život v Kristu Ježíši (2. Timoteovi 1:1).

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství, aby měli naději na věčný život (Titovi 1:1).

Pavel, vězeň Krista Ježíše (Filemonovi 1:1).

Proč to dělá? Pavel nebyl mezi dvanácti apoštoly ani mezi sedmdesáti, neviděl Ježíše Krista za jeho pozemského života, a ještě k tomu pronásledoval církev jako „farizeus, syn farizeův“. Blízcí učedníci Krista Pavlovi nedůvěřovali. Někteří zřejmě kritizovali i jeho učení. Pavel se bránil: „Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus“ (Galatským 1:11–12). Docházelo i ke konfliktům s apoštoly, o nichž Pavel sarkastický říká, že „jsou ve zvláštní vážnosti“: „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu“ (Galatským 2:11).

Pavel se stal apoštolem pro pohany a sám se přiznával, že „v církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali; jen slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje víru, kterou předtím chtěl vyhubit.“ Ale zase dodává: „a děkovali za mne Bohu“ (Galatským 1:22–24).

Církev nakonec uznala Pavlovo úsilí, a nejen, že ho zařadila mezi apoštoly, ale také ho jmenovala nejpřednějším zároveň s apoštolem Petrem. Polovina všech knih Nového zákona je napsána bývalým pronásledovatelem křesťanů. Zásluha Pavla spočívá i v tom, že díky němu si křesťané uvědomili, že nejsou jakýmsi odvětvím judaismu, nýbrž samostatnou církví. Z „nejmenšího z apoštolů“ se Pavel stal největším.

O velkém významu tohoto apoštola pro utváření církve svědčí ikonostasy všech pravoslavných chrámů. Když se podíváme na apoštolskou řadu ikon, ve většině případů tam uvidíme dvanáct apoštolů včetně Pavla.

Po Kristově zmrtvýchvstání jedenáct učedníků rozhodlo, že doplní apoštolský kruh. Pavla v té době ještě neznali, proto místo zrádce Jidáše pomocí losu zvolili Matěje. Apoštolů muselo být dvanáct podle počtu kmenů izraelských. Tím se zachovala kontinuita se starozákonními dějinami. Matěje ale na našich ikonostasech málokdy spatříme. Nahradil ho právě Pavel, který je v apoštolské řadě nejbližší ke Kristu, stejně jako apoštol Petr. 

Zdůrazňování svého apoštolství a domnělé sebechválení bylo pro Pavla nezbytné z apologetických a misijních důvodů. Pravoslavný biblista biskup Kassian (Bezobrazov) si všiml, že když apoštol zdánlivě chválí sám sebe, nezdůrazňuje své skutky, nýbrž Boží milost působící skrze něj.

I když apoštol mluví o svých skutcích, chlubí se tím, jak silná je ruka Boží, která působí prostřednictvím jeho slabých rukou. Jeho lidské ruce také něco dělají, to je důležité. Ale důležitější je, že ho posiluje ruka Boží. „Právě když jsem sláb, jsem silný,“ píše apoštol (2. Korintským 12:10). Když se člověk svěří Bohu, dokáže cokoliv.

Není jednoduché být slabým v tomto smyslu. Nestojí za nic být pasivní, nedělat nic, pozorovat, jak jiní věnují život plnění Kristových přikázání. Ale svěřit se Bohu, spojit svou vůli s vůlí Boží a konat to, co je z lidského hlediska nemožné, je velké umění. Apoštol Pavel toto umění ovládal dokonale. Z pronásledovatele církve se stal prvním Kristovým zvěstovatelem. Lidi to šokovalo, někteří v tom hledali provokaci a Pavlovi nedůvěřovali. Ale on se plně věnoval hlásání nové víry a chlubil se pouze „křížem našeho Pána Ježíše Krista“ (Galatským 6:14).

Sám Pavel cituje starozákonní moudrost: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“ (1. Korintským 1:31). Chlubit se v Pánu znamená chválit Boha za to dobré, co nám dal vykonat. Je to spíše děkovná modlitba než samochvála. Boží přítomnost posvěcuje i naše všední činnosti. Jídlo uvařené s modlitbou chutná víc. Osamocený člověk se necítí být osamocený, když se modlí a věří, že s ním je Bůh. Vše se mění k lepšímu, když otevíráme Bohu dveře svého srdce, jak to kdysi dávno udělal apoštol Pavel.

Redakce