Kdo byli bibličtí mudrci?

Narozením tvým, Kriste Bože náš,

vzešlo světu světlo poznání,

neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,

hvězdou naučeni byli klaněti se tobě,  Slunci spravedlnosti,

a znáti tebe, Východ z výsosti. Pane, sláva tobě!

Tropar Narození Páně

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě,

aby oddělovala den od noci!

Budou na znamení časů, dnů a let.

Genesis 1:14

Kristovo narození popsali evangelisté Lukáš a Matouš. Lukáš se o mudrcích nezmiňuje vůbec a Matouš jim věnuje pouhých dvanáct veršů. Svátek Tří králů pravoslavná tradice nezná, nicméně považuje tuto evangelní událost za tak důležitou, že mudrci si zaslouží být zmíněni v hlavním hymnu svátku Narození Páně. Kdo ale byli tito „mudrci od východu“?

V původním řeckém textu jsou nazýváni μάγοι – mágové. Z hlediska současného křesťana má slovo spíš negativní konotaci: mágové či čarodějové nemají nic společného se sloužením jedinému pravému Bohu. Ale v Starém zákoně se takto nazývají vědci, astronomové, proroci u Médů a Peršanů. Podle Hérodota mágové byli jedním ze šesti kmenů Médů a měli na starosti veškerý náboženský život lidu stejně jako Levité u Židů.

Samozřejmě, že novozákonní mudrci nebyli uctívači židovského Boha. Zajímavé ale je, že náboženství starobylých Peršanů se značně lišilo od víry jiných pohanských národů. Nemůžeme říct, že zoroastrismus byl čistým monoteismem. Bylo to spíše dualistické učení o dvou počátcích – dobrém a zlém. Úkolem každého žijícího člověka bylo se přidat na tu správnou stranu – na stranu dobrého boha Ahura Mazdy. Avesta – posvátná kniha zoroastrijců – předpovídá příchod Spasitele, jenž zachrání svět.   

O příchodu mudrců mluví i prorok Izajáš: „Přijdou všichni ze Sáby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu.“ (60:6) a také kniha žalmů: „Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.“ (72:10–11)

Bližší informace o mudrcích, kteří se poklonili novorozenému Ježíši, nemáme. Evangelista Matouš píše jen to, že byli z východu. Později o nich začaly vznikat početné legendy. To, že byli králi, může vyplývat s již citovaného žalmu. Legenda také přidělila mudrcům jména. V západní tradici se jmenují Kašpar, Melichar a Baltazar. Málokdo ví, že mudrci mají odlišná jména v tradici řecké (Apellikon, Amerin a Damaskon) a v židovské (Magalach, Galgalach a Serakin). Mimochodem to, že byli tři, také víme jen z pozdějších vyprávění. Pravděpodobně jejich počet odpovídá počtu darů přinesených Kristovi. Existuje pověst o čtvrtém mudrcovi jménem Artabanos. Je zajímavé, že se tak jmenoval parthský král, jenž vládl v letech 11–38 n. l.

Co se národnosti mudrců týče, existuje také spousta verzí. Jedna z nejpopulárnějších, jak již bylo zmíněno, říká, že to byli Peršané či Médové. Ale třeba ve Věku zámořských objevů se ustálila jiná tradice, která zobrazuje mudrce jako příslušníky tří ras. Další legenda jim připisuje původ od Noemových synů. Tak Melichar byl potomkem Jáfeta, Baltazar Šéma, a Kašpar Cháma.

Ale proč mudrci nešli rovnou do Betléma? Proč se stavili v Jeruzalémě u Heroda? Možná předpokládali, že Spasitel a Král by se měl narodit v královském paláci. Následky tohoto omylu jsou nám známé – o život přišly všechny betlémské děti do dvou let. Herodovo jméno se stalo synonymem mimořádné ukrutnosti ne nadarmo. Římský císař Augustus kdysi řekl, že u Heroda je lepší být prasetem než jeho vlastním synem. To byla narážka na to, že Herodes jako Žid nezabíjel prasata, ale nechal zabít tři ze svých synů a mnoho dalších lidí. A právě tohoto vyvrhele se mudrci ptali, kde je ten právě narozený král Židů.

Tři králové symbolizují veškeré lidské znalosti té doby, veškerou pozemskou moudrost. A tato moudrost přichází k Bohu a uznává jeho moc. Mudrci novorozeného Boha o nic neprosí, jen se mu klanějí a přináší dary, které jsou také velice symbolické: zlato jako králi, kadidlo jako Bohu a myrhu jako člověku, jenž má zemřít. Tito moudří muži představují ideální model skutečného lidského vědění: ne vědecko-technického systému existujícího pro obsluhování vlastních potřeb a rozmarů, nýbrž nezištného poznání a chválení Boha a jím stvořeného světa. 

Víme něco o osudu těchto mudrců? Jenom z legend. Říká se, že byli později pokřtěni apoštolem Tomášem a přijali mučednickou smrt. Středověká legenda praví, že po více než padesáti letech se setkali znovu, aby se znovu a již naposledy poklonili Kristu. V 4. století jejich ostatky byly nalezeny královnou Helenou a uloženy v Konstantinopoli. V 5. století byly přeneseny do Milána a v roce 1164 je na rozkaz Fridricha I. Barbarossy převezli do Kolína nad Rýnem. Drahocenný relikvář s ostatky mudrců je dodnes uložen v kolínské katedrále.

Redakce