6 nejdůležitějších dní v životě křesťana

Velký týden je každoročně opakujícím se obdobím, kdy si každý křesťan klade otázku: „Připravil jsem se na ten nejdůležitější den v mém životě – světlé Kristovo vzkříšení?“ Už máme za sebou velký půst, kdy jsme činili pokání, omezovali se v jídle a zábavách, účastnili se církevního života, pomáhali nuzným anebo se aspoň snažili to všechno vykonat podle svých skromných možností. A teď nastal týden, který je kulminací lidských dějin, týden, kdy začíná Kristova cesta na kříž. Církev poukazuje na nesmírnou důležitost tohoto týdne svými bohoslužbami, které nám umožňují doslova prožít s Kristem každý z těch šesti dnů – posledních dnů Jeho pozemského života. A právě teď se Pán Ježíš obrací na každého z nás slovy: „Zůstaňte zde a bděte se mnou!“

Velké pondělí

Hlavní myšlenkou Velkého pondělí je začátek křížové cesty Spasitele. Bohoslužba tohoto dne začíná jitřní, na které se zpívá tropar: „Hle, Ženich přichází o půlnoci a blažený bude služebník, jehož najde bdít, nedůstojný pak bude ten, kdo bude spát. Hleď tedy, duše má, aby nepřemohl tě sen, tys nebyla vydána smrti a brány království se před tebou nezavřely. Pozvedni se a volej: „Svatý, svatý, svatý jsi Bože náš, pro Bohorodičku nad námi se smiluj.“ Na téže jitřní slyšíme evangelní čtení o neplodném fíkovníku, který uschl, když ho Kristus proklel, a Ježíšovo podobenství o zlých vinařích. Uschlý fíkovník symbolizuje duši, která nepřináší duchovní ovoce pravého pokání, víry, modlitby a dobrých skutků. A zlí vinaři jsou farizeové, kteří již za několik dní zabijí Syna Hospodáře.

Mění se čtení na večerní. Místo Genese se čte Exodus, protože praotcové jsou již pohřbeni v zemi zaslíbené, a teď začíná odchod ze země hříchu a otroctví. Místo Šalamounových přísloví se čte vyprávění o trpícím Jobovi – předobrazu Krista. 

Konec se blíží, ale ani učedníci to zatím netuší. Kristus sedí ve stínu starých oliv a nic nepředpovídá tragédii. Apoštolové si myslí, že mají před sebou spoustu takových klidných dnů, a jen On ví, že tyto dny jsou poslední. Proto varuje své učedníky: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Kristus‘ a svedou mnohé. Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí. Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Matouš 24, 4–13) Toto evangelium se čte na pondělní liturgii předem posvěcených Darů.

Na velkém povečeří se zpívá tzv. trojpíseň sv. Ondřeje Krétského, krátký kánon, který se místo devíti písní skládá ze tří. A zpívajíce tyto písně vystupujeme s Kristem na Olivovou horu.

Velké úterý

V tento den Kristus přichází do Jeruzalémského chrámu a učí. Mnohokrát zaznívá: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ Velekněží a starší národa se ho chystají zatknout, ale zatím se neodváží.

Na liturgii předem posvěcených Darů se čte podobenství o deseti pannách, o hřivnách a posledním soudu. Na večerní se zpívají stichiry na „Hospodine, k tobě volám“, ve kterých se vysvětluje význam tohoto čtení. A my se zamýšlíme, jestli patříme k těm rozumným, nebo k pošetilým pannám. Varuje nás i stichira: „Usnul jsem kvůli lenosti duše své, neopatroval jsem hořící lampu získáváním ctností, Kriste, Ženichu, pannám bláznivým stal jsem se podoben a místo práce se jen posmíval a mudroval.“ Neodpoví-li nám Kristus, když zaklepeme na dveře: „Amen, pravím vám, neznám vás“?

A co jsme udělali se svými hřivnami? Budeme s těmi, kdo má, a bude nám dáno a přidáno; anebo s těmi, kdo nemá, a bude nám odňato i to, co máme? A nakolik jsme připraveni na poslední soud? Když Kristus hladověl, dali jsme mu jíst? Když žíznil, dali jsme mu pít? Ujali jsme ho, když byl na cestách? Oblekli jsme Pána, když byl nahý? A když byl nemocen, navštívili jsme ho ve vězení? Co nás čeká – věčná muka, nebo věčný život? Tolik strašných otázek nám klade Velké úterý. 

Velká středa

Velká středa je dnem, kdy Krista zradil jeden z učedníků – Jidáš. O událostech tohoto dne nám vypráví 26. kapitola Matoušova evangelia, z níž se čte na liturgii předem posvěcených Darů. Noc z úterý na středu Pán Ježíš strávil v Betanii. Když byl v domě Šimona Malomocného, přišla za ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na jeho hlavu. Evangelista Jan upřesňuje, že tato žena byla Marie – sestra Lazara, jehož Kristus vzkřísil z mrtvých. Někteří učedníci se rozhořčili: „Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!“ A zase Jan dodává, že to byl právě Jidáš Iškariotský, koho tato ztráta pohoršila nejvíc. A už naprosto upřímně vysvětluje: „To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.“ Kristus však tyto námitky odráží: „Chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále. Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu.“ A hned po tom se Jidáš zvedl a šel k velekněžím. „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ Velekněží mu dali třicet stříbrných, a zrádce od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

V tomto čtení se proti sobě staví nezištný skutek ženy a nevděčnost žádostivého učedníka. Veškeré bohoslužebné texty Velké středy jsou soustředěny na toto téma. „Zatímco hříšnice přinášela myro, domlouval jeden z učedníků tu nejzločinnější smlouvu. Na jedné straně vidíme radost té, která nejdražší myro vylévá, na straně druhé toho, kdo utíká prodat Neocenitelného. Tato žena Vládce poznala, onen učedník se od Vládce odlučuje. Jí se dostává osvobození, kdežto Jidáš se stává otrokem nepřítele. Hroznou věcí je nedbalost, zatímco pokání je veliké. Spasiteli, pro nás mučený, daruj mi takové pokání a spasiž nás“ (Stichira na „Hospodine, k tobě volám“).

Po liturgii předem posvěcených Darů kněží vycházejí z oltáře a před královskou bránou naposledy konají modlitbu sv. Efréma Syrského. V noci ze středy na čtvrtek Spasitel vykonal s učedníky poslední večeři, na které ustanovil svátost eucharistie. Ale této události je věnován den následující.

Velký čtvrtek

V tento den se tropar „Hle, Ženich přichází…“ již nezpívá, neboť Ženich přišel a koná se svými učedníky poslední večeři. Místo toho se zpívá tropar Velkého čtvrtka: „Егда славнии ученицы на умовении Вечери просвещахуся, тогда Иуда злочестивый сребролюбием недуговав омрачашеся и беззаконнным судиям Тебе Праведнаго Судию предает…“ Bohoslužby tohoto dne spojují pocity smutku z toho, že začala cesta Pána Ježíše na Golgotu, a radosti, kterou Pán připravuje pro své věrné.

V tento den byla ustanovena svátost eucharistie, a proto je bohoslužba naplněna dojemnými texty, které oslavují tuto tajinu. Ale zároveň církev upozorňuje na jiné téma – lidskou podlost: „Jidáš zrádce, záludný jsa, lstivým polibkem zrazuje Spasitele, Pána a Vládce všech, jehož jako otroka prodal židům. Jako ovečka na porážku, tak se béře Beranek Boží, Syn Otce, jediný mnohomilostivý.“ 

Před čtením paremií na večerní slyšíme prokimen: „Vzdal ode mne, Hospodine, člověka zlého, vysvoboď mne od muže nespravedlivého.“ a verš: „Který myslí v srdci svém na nespravedlnost po celý den.“ V těchto slovech zaznívá hlas samotného Krista, jenž ví, k jakému strašnému konci spěje, a později se bude modlit k Otci: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“

Pak začíná liturgie sv. Basila Velikého. Věřící přijímají Tělo a Krev Krista. Tato možnost je nám dána Kristem právě na Poslední večeři. Jsme jejími účastníky, a naše liturgie se zrodila v ten samý večer a bude trvat do skonání věků. Proto před každým přijímáním pronášíme: „Za účastníka večeře své tajuplné, Synu Boží, přijmi mne dnes. Neboť nezjevím tajemství nepřátelům tvým, aniž políbení tobě dám jako Jidáš, ale jako onen lotr vyznávám tebe: „Rozpomeň se na mne, Pane, v království svém.“ A pouze dnes se tato modlitba zpívá na liturgii místo Cherubínské písně. 

Pamatujeme si, že potom Spasitel s učedníky šli do Getsemanské zahrady, kde se Kristus modlil. V ty poslední hodiny svého pozemského života se mu chtělo, aby vedle byli ti nejbližší lidé – učedníci. Proto je třikrát prosí, aby bděli s ním, ale oni usínají.

Večer se slouží již velkopáteční jitřní bohoslužba se čtením dvanácti evangelií, ve kterých se praví o tom, jak Krista zatkli, soudili, mučili a ukřižovali. Je dlouhá a únavná, ale je naším bděním s Kristem. Neodejdeme, neusneme, budeme stát v chrámu jako v Getsemanské zahradě a modlit se s Kristem, jehož čeká strašné utrpení.

Velký pátek

Velký pátek je dnem smrti Boha, dnem, kdy stvoření ukřižovalo svého Stvořitele, dnem největší nevděčnosti, podlosti, zrady, bolesti. Nekonečná Boží láska dnes naráží na zlou lidskou nevděčnost. Velký pátek nám klade další těžké otázky. Proč ti, kteří před necelým týdnem volali: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“, teď řvou: „Ukřižovat!“? Proč Pilát – zkušený otrlý římský úředník – podléhá skupince židovských fanatiků a vynáší nesmyslný rozsudek? Proč ten, který uzdravoval, křísil, konal jiné zázraky a daroval naději na Boží odpuštění, je teď vystavěn posměchu, urážkám, bití? Nad těmito otázkami se můžeme zamýšlet při ranní páteční bohoslužbě, které se říká Královské hodinky. Nazývají se tak, protože na každé hodince se čte apoštol a evangelium.

Odpoledne se koná večerní s vynášením plaštěnice. Evangelista Matouš říká, že Kristus zemřel kolem třetí hodiny. „Nastala tma po celé zemi až do tří hodin… Chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely…“ A jenom lidé lhostejně šli domů, aby pokračovali v oslavách Pesachu… Ale my se scházíme v chrámech, abychom oplakávali ukřižovaného Pána. Texty této bohoslužby opalují srdce, krev tuhne v žilách, a slzy omývají duši znečištěnou hříchem. 

„Strašné a přeslavné tajemství vidíme dnes uskutečněno. Nedotknutelný jest zajat; spoután je ten, jenž Adama uvolnil z kletby. Jenž zpytuje srdce i nitro, jest neprávem vyšetřován; do žaláře jest uvržen ten, kterýž kdysi uzavřel tůni propastnou. Před Piláta jest postaven ten, před nímž s chvěním stojí mocnosti nebeské, bit jest rukou tvora Stvořitel, na kříž odsouzen jest Soudce živých i mrtvých. Ve hrobě jest uzavřen ten, jenž vyplenil podsvětí. Ó, Trpiteli, jenž všechno snášíš z milosrdenství a všechny jsi spasil od kletby, dobrotivý Pane, sláva tobě!“

Přečistá Matka Boží oplakává svého Syna: „Spatřivši dnes neposkvrněná Panna tebe, Slovo Boží, na kříži povýšeného, naříkalo její mateřské nitro, její srdce bylo hořce raněno, sténala bolestně z hlubin duše, tvář za vlasy rozpuštěnými si drásala. Proto se bila v prsa a žalostně úpěla: „Běda mně, Božské dítě, běda mně, Světlo světa, proč ses mi ztratil z očí mých, Beránku Boží?“ Vojska beztělesných andělů byla z toho zachvácena třesem a pravila: „Nepostižitelný Pane, Sláva tobě!“

Na konci večerní se z oltáře vynáší plaštěnice a ukládá se uprostřed chrámu. Věřící se klanějí před zesnulým Pánem. Potom se slouží malé povečeří s dojemným kánonem, kterému lidé říkají „Pláč Bohorodice“. Tento kánon byl napsán sv. Simeonem Metafrastem, jenž žil v 10. století. Potom se koná jitřní s obřadem pohřbení plaštěnice.

Celý svět zatajil dech. Nastává Velká sobota – den pokoje a ticha.

Velká sobota

Nálada Velké soboty je dvojaká. Bolest Velkého pátku pořád žije v našich duších, ale skrze tento smutek nás světlá naděje Vzkříšení již ozařuje jako ranní slunce nového nekonečného dne Páně. Pán Ježíš Kristus je tělem v hrobě, ale duší sestupuje do hlubin pekla a vysvobozuje spravedlivé: „Dnes peklo s nářkem úpí: ‚Zničena jest moje moc, neboť jsem přijalo Zemřelého jako jednoho z mrtvých. Nyní ho však již nemohu udržet a ztrácím spolu s ním i ty, nad nimiž jsem kralovalo. Mělo jsem všechny nebožtíky od věků, avšak hle, tento všechny pozdvihl.‘ Pane, sláva kříži a vzkříšení tvému!“

Jsme na půlcesty od smutku k radosti, jako u proroka Izajáše: „Volají na mě ze Seíru: ‚Strážce, kolik zbývá z noci? Strážce, kolik zbývá z noci?‘ Strážce praví: ‚Přichází jitro, ale ještě je noc.‘“ (Izajáš 21, 11–12)

V takovém stavu se nacházíme i my všichni, víme, že jitro přichází, ale zatím je noc. Království Boží již přišlo a Vzkříšení Kristovo už nastává, ale my pořád zápasíme s hříchem a smrtí, jsme ještě na cestě. I v bohoslužbách pozorujeme jak smuteční, tak sváteční rysy. Liturgie sv. Basila Velikého je spojená s večerní. Podle tradice se v tento den konal křest katechumenů, proto se v bohoslužbě zachovalo čtení 15 paremií, ve kterých zaznívají proroctví o utrpení, smrti a vzkříšení Božího Syna a budoucí slávě novozákonní církve.  

V chrámech se světí pokrmy, které přináší věřící. Večer se začínají číst Skutky apoštolů. Při půlnoční se plaštěnice odnáší do oltáře a ukládá se na prestol, kde zůstane do opuštění Paschy. A my za chvíli zazpíváme: „Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli, andělé opěvují na nebesích, dejž, abychom i my na zemi čistým srdcem Tebe oslavovali.“