Svatého otce Basila řeč o postě

Z řečtiny přeložil kněz J. Desold, profesor na c. k. gymnasium v Plzni.

„Trubte troubou na novměsíce, v den znamenitý slavnosti vaší!“ Ten příkaz prorokův. Nám ale hlasitěji než jakákoliv trouba – zřejmeji než jakýkoliv hudební nástroj právě dokonané svaté čtení naznačuje slavnosti dnův nejprve příštích. Neboť slyšeli jsme o milosti postu z Isaiáše proroka; slyšeli jsme, jak jednak zavrhuje způsob postu židovského, a pak nám poukazuje na pravý půst. „Neposťte se k svárům a svádám, – nýbrž zrušte veškeré svazky bezbožnosti!“ A Pán dí: „nebuďtež smutní; – nýbrž umej tvář svou a namaž hlavy své!“ Tak se tedy k těmto dnům připravme, jak jsme se tomu naučili“, nikoliv smutně k nim hledíce, nýbrž vesele, jakož svatým sluší, jich očekávajíce. Nesmělec nižádného vítězoslavného věnce nedosáhne; omrzelec žádného sláva pomníku po sobě nezůstaví. Nebuď smuten, když se ti lékařství dostává! Nesmysl by to byl, neradovati se z uzdravení duše, nýbrž mrzeti se nad změnou jídel, jakoby větších milostí si získal, rozkošně pasa břicho, než pečlivě prohlédaje k spáse duše. Neboť sytost v hod přichází břichu, půst ale duši  přináší zisk. Raduj se, že ti lékař podává mocného léku k vykořenění hříchu. Nebo jako červi v životě dítek se rodící jistými prudkými léky se vyhánějí: tak se hřích, sebe hlouběji zakořeněný, umrtvuje a vyhlazuje postem, v pravdě toho jména hodným, jakmile se ho duše ochotně chopí.

„Namaž hlavy své a umej tvář svou!“ Tajemství ti připomíná řeč ta. Tenť, jenž sám se pomazal, pomazal i nás; Tenť, jenž sám se obmyl, obmyl i nás. Kristus, jenž od věčnosti od Boha Otce na Vykupitele světa duchovně pomazán, posvěcen jest, postem se takměř více ještě k slavnému dílu vykoupení lidstva posvětiti hleděl, a protož chce, bychom i my tím samým se pomazali a posvětili. Onť, jenž při křtu obmyt jest, nemaje toho potřebí, nám, potřebným duchovního obmytí, tolikéž velí, očistiti se od hříchu pravým pokáním, jehož půst částkou jest. K vnitřní stránce své obracuj zákon tento! Obmyj duši svou od hříchů; namaž hlavy své mastí posvěcující, ať máš účastenství v Kristu, a tak nastupiž půst ten. Nepošmuřuj se tváře své jako pokrytci. Pošmuřuje se tvář, by se vnitřní mysl napodobněným lícem zastírala, jako pod lživou rouškou jsouc ukryta. – Pokrytec jest, kdo na divadle cizí osobu představuje, ku př. pána, nejsa než sluhou, nebo krále, nejsa než člověkem sprostým. Tak i na tomto světě mnozí jen jako herci na jevišti líčí život svůj, jinak v srdci smýšlejíce, a jinak zjev ne se tváříce lidem. Nepošmuřuj tedy tváře své! – Jakým jsi, takovým se odkazuj; nestav se obličejem smuten, hledě dosíci slávy ze zdánlivé své zdrženlivosti. Nemáť ani roztroubená dobročinnosť užitku, ani okázalý půst prospěchu nižádného. Nebo vše, co se z okázalosti konává, pro věk budoucí ovoce nižádného nepřináší, nýbrž s chválou lidskou za své beře. Přispěš si tedy vesele k zdaru postu. Starobylým darem jest půst, ani nestárna, ani věkem nepocházeje, nýbrž vždy se obnovuje a čerstvě puče.

Mníš snad, že starobylost postu ze starého Zákona dokazovati budu? – Půst jest starší než starý Zákon. Maličko-li posečkáš, seznáš pravdu řeči mé. Nemni, ze půst počíná teprv slavností onou smíření, ustanovenou lidu Israelskému desátý den měsíce sedmého. Dále., dále v dějinách pokroč, a starobylost jeho hledej! Neníť novým nálezem; otcův dědičným jest pokladem. Cokoliv starobylostí se vyznamenává, to vše bývá velebné. Cti šediny postu; souvěkýt s člověčenstvem. Půst již v ráji ustanoven byl. První zajisté přikázaní, kteréž byl Adam obdržel, znělo: „Ze stromu pak vědění dobrého a zlého nejezte!“ Slovo ,nejezte‘ půst káže a zdrženlivost. – Kdyby se byla ovoce stromu tohoto zdržela Eva, nepotřebovali bychom nyní postu tohoto. Neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“. Onemocněli jsme hříchem, uzdravme se  pokáním; pokání ale bez postu jest liché. „Zlořečena budiž země – trní a hloží ploditi bude tobě.“ Truchliti tedy máš, nikoliv pak rozkošně žíti. Postem se ospravedlň Bohu. Život prvorodičů našich v ráji jest ale obrazem postu, nejen tím, že člověk, andělský veda život, skromností v potřebách svých podobným se jim činil, nýbrž že i mnoho později vynalezené života potřeby nijak ani nenapadaly člověku, žijícímu v ráji. Nevědělo se tehdáž ani o pití vína, ani o zabíjení dobytka, ani o ničemž jiném, cožbykoli kalilo mysl lidskou.

Že jsme se tedy nepostili, proto jsme vyloučeni z ráje; nuže posťme se, ať se do něho zase navrátíme! Nevidíš-li,  jak Lazar postem v ráj se dostal? Nenásleduj neposlušnosti Eviny bera si opět za rádce svého hada, z přílišné těla šetrnosti pokrm ti podstrkujícího. Nepředstírej slabosti tělesné a nemožnosti. Mně o žádných výmluvách nic neříkej, sic učeného učíš. Postiti že se nemůžeš? Neustále se však nasycovati a tělo přeplňováním krmí kaziti, to-li můžeš? I vímť já jistě, že lékařové nemocným nepřikazují rozmanité pokrmy, nýbrž střídmost a zdrženlivost. Jak medle moha toto, směl bys předstírati, že onoho nemůžeš? Což pak žaludku lépe prospívá, po akrovném požívání stráviti noc, čili ležeti přeplněnému hojností jídel? I což dím; ležeti? – neležeti, nýbrž po celou noc se váleti a stenati v těžkostech? Myslíš-li, že plavci lodi, přetíženou nákladem, snadněji zachovají, než lehčí a prázdnou? Přetížená množstvím zboží, nedlouho návalu vln oddolává, hned se ponořuje; která ale jen mírný má náklad, snadně obstojí a zachová se v bouři, ant jí nic nepřekáží udržeti se vzhůru. A tak i těla lidská neustálým nasycováním obtěžována, snadněji podléhávají nemocem; lehkých ale a skromných krmí požívajíce, nejen hrozícím nemoci nehodám, co nastávající bouři, se vyhnou, nýbrž i skutečné obtíže jejich odmetají se sebe, co nátisk skalin. Dle tvého smyslu bylo by pak i  pracněji ležeti, než běhati; zaháleti obtížněji než pracovati, kdyby opravdu, jak se domníváš, nemocným lépe prospívalo, než skromně živu býti. Neboť silou životní skrovný a sprostý pokrm snadněji  se zažívá a proměňuje k duhu požívajícího; dostane-li se jí ale jídel hojně a rozmanitě, tu nemohouc zmoci přesycenosti, rozličné nemoci a neduhy rodívá.

Půst neví, co jest lichva; stůl postícího se nepáchne úroky; syna osiřalého po otci, kterýž se postíval, nesvírají dluhy dědičné, co hadi jej otáčejíce. I jest i jinak půst příčnou radosti. Neboť jako žízeň líbezný činí nápoj, a hlad předcházející chutné chystá hody: tak se i postem každý, jakéhokoliv jídla požitek oslazuje. Nebo tím, že neustálé, hojné požívání zachází a je přetrhuje,  působí, že nám jídlo tím milejším bývá, kdy se nám ho opět po delší ujmě dostává. Chceš-li si tedy chutnější stůl přichystati, podvol se změně postu. Kdo však příliš hodům se oddáváš, sám si je nevěda ztenčuješ; a přílišně po rozkoši baže, sám aj ji kazíš. Nebo není ničehož, coby tak libé bylo, by se nám stálým požíváním  nezošklivilo; čeho se nám ale zřídka dostává, toho co nejtoužebněji užíváme. A takto nám Pán Bůh, Stvořitel náš, i střídavou v životě tomto změnou rozkoše v požívání veškerých darů jeho zachovati hleděl. Nevidíš-li pak, že slunce jasněji svítí po tmavé noci? Že procitnutí libější jest po tichém spánku? Že zdraví žádoucnější po zakušeném neduhu? A tak budou i hody tím líbeznější po postu, i bohatým a hojně stolujícím, i chudým a skromně žijícím.

Tak mnohé tedy dobré pochází z postu; sytost pak počátek jest všech prostopášností. Nebo na hodování, opilství a rozmařilé lahůdky v patách následují neřesti tělesné všeho druhu. Tím bývají lidé bujní co hřebci řijící, ant přesycení duši ostnu dodává k nepravosti a nedopouští ani po hlaví rozeznávati. Půst ale učí mírnosti i v manželstvu, a i ve věcech, dovolených zákonem, káraje všelikou rozkošnou nestřídmosť, k společnému uprázdnění vede, by obě strany déle vytrvaly v modlitbě.

Neobmezuj tedy veškeru povinnost postu jedině na zdrženlivost v jídle a pití; neboť pravý půst jest upustiti od hříchu. ,,Zruš veškeré svazky nepravosti!“ Odpusť bližnímu urážku, odpusť mu provinění jeho. ,,Neposťte se k svárům a svádám.“ Masa nejíš, ale bratra sžíráš; vína se zdržuješ, ale od urážek neustáváš. Čekáš s jídlem do večera, celý den ale trávíš na soudech. Běda opilým, a byť by to nebylo vínem. Hněv jest opilosti ducha, činí jej co víno pošetilým. Truchlivost též jest opilosti, rozum zatopující. Jiná opilost jest bázeň, když se ji opanovati dáme, kdež  jí není třeba. ,,Od bázně nepřítele vytrhni duši mou.“ Slovem, každá vášeň, rušící pravý duševní poklid, měla by právem slouti opilostí. Pomysli si člověka zlostného, jak jej opíjí vášeň jeho! Není sebe mocen, necítí se, nezná přítomných; jako v noční půtce každého se, chápe, každému překáží; neopatrně mluví, nedá se držeti, laje, bije, hrozí, kleje, křičí, omdlévá. Varuj se opilosti takové; však ani oné, způsobené vínem, si nedovoluj! Neopíjej se vínem, než se budeš postiti vodou. Nezasvěcuj počátek postu svého opilstvím. Neníť opilství branou k postu, jakož není lakomství branou k spravedlnosti, ani smilstvo k čistotě, slovem žádný hřích k ctnosti. K postu jest brána jiná. Opilství vede k smilstvu – k postu střídmost. Kdo bojovati má, cvičí se v střídmosti. Nebuď jako bys se mstíti chtěl pro příští dny postní, anebo jako bys klamati chtěl zákonodárce, nýbrž zanech již před těmito pěti dny veškeru nestřídmost, jinak marně pracuješ, tělo potom týraje a žádné útěchy ze zdrženlivosti své nezískaje, tak v nevěrný sklad strádáš v bezednou nádobu vody liješ. Neboť víno se rozteče, svou cestou ucházejíc: hřích ale zůstává. Otrok utíká od pána, kterýž jej bije; a ty se přidržuješ vína, které tě každodenně v hlavu pere? Pravou měrou v užívání jest vína potřeba tělesná. Přestoupíš-li meze potřeby, přijdeš za jitra s hlavou těžkou, vrávoraje, klesaje, vínem nezažitým páchna; všecko s tebou půjde kolem, všecko se ti potáceti bude. Opilost pohřižuje v spánek, jenž jest bratr smrti; procitnutí z něho bývá ale jako ve snách.

Nevíš-li pak, koho přijmouti hodláš? Toho, jenž předpověděl nám: „Já a Otec přijdeme a příbytek u něho učiníme.“ Proč vyzýváš nepřítele, aby osadil hrady tvé? Opilost Pána nepřijímá; opilost Ducha svatého zapuzuje. Jako dým zahání včeličky, tak milosti duchovní zahání podnapilost. Půst jest okrasou obce, pevnost soudu, pokoj domácnosti, zachování statku. Chceš viděti důstojnost jeho? Srovnej dnešní večer s večerem včerejším a uzříš, jak v městě po lomozu a bouři hluboké ticho nastalo, Kýž se pak dnešní den důstojnou svátostí podobá vždy dni zejtřejšímu a zejtřejší veselou radostí nic nezadá dni dnešnímu! Kdo se nám pak dal dočkati svatého tohoto času Páně, přispějíž nám i co bojovníkům svým, ať dokážeme statné a stálé zdrženlivosti a tak se dostaneme k žádoucímu dni slavné odměny, nyní totiž k památce spasitelného umučení Páně, tamto pak na věčnosti k odplatě všeho toho, co jsme zde konali, na soudu spravedlivém samého Ježíše Krista, jemuž budiž sláva na věky. Amen.