Svatý Cuthbert a vydry

Bylo jeho zvykem většinou putovat v těch místech a kázat v oněch odlehlých vesničkách, posazených na strmých, rozeklaných horských hřebenech, kam by ostatní lidé měli obavy chodit, a jejichž chudoba a hrubá neznalost nevítala žádného učence…

Často celý týden, někdy i dva nebo tři, dokonce i celý měsíc se nevracel domů, ale přebýval v horách a povolával tento prostý lid k nebeským věcem svými slovy a svými způsoby…

[Bylo však lehké ho přesvědčit a přicházel zůstat v opatství v Coldinghamu na útesu nad mořem.]

Jak bývalo jeho zvykem, v noci, když ostatní lidé odpočívali, se chodíval ven modlit: a po dlouhém bdění, drženém až do noci, přicházel domů, když se blížila hodina společné modlitby. Jedné noci ho viděl jeden bratr tohoto kláštera vycházet tiše ven a tajně následoval jeho kroky, aby viděl, kam šel a co bude dělat. A tak vyšel z kláštera, zatímco jeho špeh ho sledoval, a došel dolů k moři, nad kterým byl klášter postaven: a zamířil do hlubin, dokud vlny neomývaly jeho krk a paže, držel své bdění ve tmě se zpěvem znějícím jako moře. Jak se přiblížilo šero rozbřesku, vyšel zpět na pláž, a kleče tam, se opět začal modlit: a jak se modlil, přímo z hlubin moře vyšla dvě zvířata se čtyřmi nohami, která jsou obyčejnými lidmi nazývána vydrami. Tyto se před ním poklonily na písku, snažily se zahřát jeho chodidla funěním a usušit je svým kožichem: a když byla tato dobrá služba učiněna a ony měly jeho požehnání, vklouzly opět zpět pod své rodné vody. On sám se vydal domů a zpíval písně bohoslužby s bratry v určenou hodinu. Ale bratr, který stál, dívaje se z útesů, byl uchvácen takovým strachem, že jen stěží došel zpět domů, vrávoraje na nohou: a brzy ráno přišel k němu a padl mu k nohám, žádaje se slzami odpuštění za jeho hloupý pokus, nikdy nepochybuje ale, že jeho chování té noci bylo známo a odhaleno.

K němu promluvil Cuthbert: „Co tě trápí, můj bratře? Co jsi udělal? Byl jsi venku a snažil ses zjistit pravdu o mém nočním putování? Odpouštím ti pod jednou podmínkou: slíbíš, že do mé smrti nikomu neřekneš to, co jsi viděl.“ 

… A po daném slibu požehnal bratru a propustil ho bez viny a nepříjemnosti, které způsobila jeho hloupá smělost: a bratr mlčel nad kusem odvahy, který viděl, až do světcovy smrti, kdy se vynasnažil, aby to řekl mnohým. 

Z knihy Saints and Beasts (Svatí a zvířata), vydané v Londýně roku 1946. Přeložil o. Maxim (vojenský kaplan M. M. Švancara).