Nasycení. Svatý biskup Gorazd (1879 – 1942)
Neděle 8. po Padesátnice (Mt 14, 14 – 22)
Dnešní evangelní čtení vypravuje o tom, jak kolem Spasitele shromažďovaly se velké zástupy lidí, aby slyšely jeho slova. Toho dne, o němž dnešní čtení vypravuje, setrvali lidé u Krista až do večera a byli kázáním jeho tak zaujati, že nemysleli ani na to, že je už večer, ani na hlad a žízeň. A toho večera nasytil Spasitel sám velký zástup, takže všichni nad tím žasli.
Také církev má úkol kázat lidem evangelium. To má v pravém smyslu slova činit vlastně každý člen a každá členka církve. Každý člen má obeznamovat s učením evangelia ty lidi, kteří evangelium neznají nebo kteří obsah evangelia zapomněli. Zvláště pak to mají však činit funkcionáři církevní k tomu ustanovení, tj. biskupové, kněží a jáhnové.
Kolem Spasitele shromažďovali se zástupové, poněvadž toužili po pravdě, po lepším životě a po věčné spáse. Takové náboženské shromažďování zástupů nastalo se v naší vlasti už několikráte v dějinách, zvláště pak se to dělo v době svatých Cyrila a Metoděje, kteří k nám přišli z pravoslavného města Soluně a v duchu církve Kristovy mezi našimi předky pracovali. Dále se to zvláště dělo v době velkého kazatele a horlitele křesťanského, mistra Jana Husa, který uvedl celý český národ do pohybu za očistu náboženského i národního života. A podobný pohyb nastal také před 14 a 15 lety, kdy někteří čeští věřící zatoužili taktéž po lepším duchovním životě v duchu a pravdě a odvraceli se od kvasu farizejského.
Jak věc se vyvíjela, je vám všem známo. Nám, jak zde jsme shromážděni, tanula na mysli doba cyrilometodějská a také velké ideje hnutí husitského. Mysleli jsme od prvého počátku na pravoslaví, na církev apoštolskou, na církev všeobecných sněmů církevních, na církev, která byla vždy dobrou matkou všech věřících, u nichž zakotvila.
Celkem málo nás bylo a je, kteří jsme zůstali této duchovní orientaci věrni. A právě tento malý počet působil a působí na značnou část našich bratří a sester tísnivě. K této tísnivé náladě přispívají ještě jiné věci. Pravoslavná tradice bohoslužebná a zbožnostní v našem národě už dávno odumřela, neboť byla po několik století, tj. ve století 10., 11. a 12. s největším násilím potlačována až byla potlačena. V důsledku toho pravoslavný způsob zbožnosti je pro českého věřícího člověka v době přítomné něčím novým, něčím, čemu se musí teprve učit. Proto nastaly u nás určité rozpaky. V těchto rozpacích zašlo několik jednotlivců, kteří nemají rozhledu a zkušenosti, na scestí, totiž že o své újmě a bez svolení zákonné církevní vrchnosti začali zavádět některé zvyky, které mezi českými věřícími nikdy nezdomácní, poněvadž zvyky ty netvoří podstatu pravoslaví. Jsou to zvyky, které jsou u každého národa pravoslavného jiné: jsou jiné u Rusů, jsou jiné u Srbů, jsou jiné u Bulharů, jiné u Řeků – a mohou být jiné tedy i u Čechů. Pravoslaví značí: jednotu ve víře, jednotu ve svátostech, jednotu v církevním řádu, ale samostatnost v řeči a v národních zvycích. Proto chceme i my mít stejnou víru, stejné svátosti a stejný řád se všemi pravoslavnými národy, ale chceme mít svůj svéráz národní, jazykový a zvykový, jako i oni mají svůj svéráz.
A ještě jedna věc možná působila tísnivě na členy naší církve: že církev dosud málo mohla jim poskytnout v duchovním životě.
To vše má se změnit a také se změní. Za tím účelem nastěhovalo se ústředí naší eparchie sem do Řimic, aby odtud byla začata a řízena práce vnitřní. Vás všechny prosím o spolupráci a o upřímnost. Doufám, že práce, kterou třeba vykonat, bude od Hospodina Boha požehnána, neboť nic jiného nemám na mysli než jeho svatou vůli, abychom všichni rostli v Duchu Božím, abychom všichni zdomácněli ve víře, kterou naším praotcům hlásali svatí Cyril a Metoděj. Chceme se shromáždit kolem Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista, aby nás opět nasycoval, jako nasytil ty, kdož se shromáždili kolem něho u jezera Genezaretského, a aby nás i na věčnosti shromáždil kolem sebe. Amen.
Řimice 1934
