O církev jednu, svatou, obecnou a apoštolskou. Biskup Gorazd (1879 – 1942)

Neděle svatodušní

Bratři a sestry! Konáme dnes památku seslání Ducha Svatého. Onen den, kdy sestoupil Duch Svatý na apoštoly, je nazýván i dnem zrození církve křesťanské. Spasitel Ježíš Kristus založil sice církev, ale pouze po stránce náboženské, totiž stanovil, čemu má církev učit, jakým směrem se ubírat, co má zdůrazňovat a jakých prostředků má užívat, aby své členy vedla ku spáse. Sám však nezaložil ani jediné náboženské obce. Tato práce, zakládání náboženských obcí a vůbec praktické organizování věřících bylo zůstaveno apoštolům. On jim jenom slíbil svou neviditelnou duchovní pomoc a pravil, že s nimi a vůbec se všemi opravdu v něco věřícími bude až do skonání světa. A mimo to slíbil jim poslat Ducha Utěšitele, který je měl učit všem věcem a který jim měl připomínat všecko, co on, Kristus, mluvil jim.

Tento slib Spasitel také skutečně splnil. V den letnic přijali apoštolé Ducha Svatého. Tu teprve byli naplněni zvláštním nadšením a neutuchajícím vnitřním puzením, aby se dali do práce, aby chodili od obce k obci, aby kázali Krista, aby ty, kdož v něho uvěří, přijímali do církve posvátným obřadem křtu, aby je organizovali a dali jim řád.

Co apoštolé po přijetí Ducha Svatého konali, nelze ani vylíčit. Jaké cesty podnikali! Co snesli! Mohli žít v klidu a pokoji a živit se svým zaměstnáním. Mohli se těšit ze svého rodinného života, mohli v klidu nakonec zemřít doma u svých rodin. A zatím oni veškerým tímto rodinným, idylickým, klidným životem povrhli a vydali se na daleké cesty. Cestování v té době nebylo tak pohodlné jako nyní. Namnoze museli chodit pěšky. Jediný apoštol Jakub zůstával stále v Jeruzalémě, aby spravoval tamější nejstarší obec křesťanů. Ostatní všichni vydali se na cesty. Pocestovali celou nynější Malou Asii, zemi tak velikou jako např. bývalé Rakousko-Uhersko, šli pak ještě dále: do Egypta, kde založili kvetoucí náboženskou obec v Alexandrii, šli do Řecka, obešli Černé moře a pronikli na severní jeho pobřeží. Dostali se až do Italie a ještě dále. Nikde, kam šli, neočekával je nikdo, nikdo jim nevyšel vstříc, teprve svým slovem a svou prací získali si přívržence. A co jim bylo vytrpěti ústrků, posměchu a pronásledování od mocných tohoto světa i od poštvaného lidu. Kolikrát byli žalářováni! Všichni zemřeli násilnou smrtí, buď ukamenováním, nebo ukřižováním nebo stětím. Jediný apoštol Jan zemřel smrtí přirozenou, ale ani on neušel mučení, jakého se tehdy užívalo.

Věru, bratři a sestry, je to něco uchvacujícího. Představte si, že vy byste opustili svá zaměstnání a že byste se vydali na cesty od obce k obci. Buďte ubezpečeni, že by se vám lidé smáli, že by vás považovali za blázny, a vy sami, kdybyste viděli, jak narážíte na odpor a posměch lidí, možná byste si mysleli: nač je mi to všechno, nač si to mám nechat líbit – a možná že byste zanechali pokusů a usídlili byste se někde a věnovali se opět původnímu zaměstnání.

Lze se domnívat, že také apoštolům přicházela tato myšlenka: nač mi to všechno, proč se mám trmácet po světě, proč si mám nechat líbit ústrky a posměch. A hle, oni se této myšlence ubránili a od započatého díla neustali a setrvali až do konce. Co je k tomu hnalo, co jim dodávalo síly? Byla to vůle Kristova, byla to láska k němu, bylo to nadšení Ducha Svatého, byla to touha přispět ku spáse lidstva tím, že toto lidstvo mělo být získáno pro víru. Oni si byli vědomi, že za nimi stojí Kristus se svým rozkazem: Jděte do celého světa a učte všecky národy, cožkoliv jsem přikázal vám. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. (Srov. Mt 28, 19 – 20.) Oni si byli vědomi, že za nimi stojí Kristus, který je už předem upozornil, že práce jejich nebude snadná a že budou pronásledováni, vždyť jim pravil: ven ze škol, to jest – ven ze synagog vyženou vás, a každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že by tím službu prokazoval Bohu. (Srov. J 16, 1 – 2.) Oni si však byli též vědomi, že tento Kristus jim pravil: Nermutiž  se srdce vaše, aniž se strachuj, nezanechám vás jako sirotky, budu s vámi stále, třebas neviditelně, ale přece skutečně, a mimo to pošlu vám Ducha Utěšitele. (Srov. J 14, 1 a 15 – 16 a 18 – 19; 15, 26.) To byla hybná síla apoštolů a prvních křesťanů.

Bratři a sestry! S podobnými pocity jako apoštolé dávali jsme se též my do toho odvážného náboženského díla, které jsme v národě našem započali. I my neměli jsme a nemohli jsme mít nic jiného na mysli než apoštolé, neboť jsme viděli, jako našemu národu je třeba náboženského obnovení. I nám bylo snášeti ústrky a posměch, některým závislým bratřím a sestrám bylo třeba snést i pronásledování. Nejedna naše služebná sestra byla propuštěna ze služby proto, že se nám přihlásila, nejednomu našemu bratru byl vypovězen dluh. O případech, ve kterých celá řada našich bratří a sester z pouhého nadšení, a ne ze zlé vůle přišla do konfliktu se zastaralými, ovšem platnými zákony, a byli souzeni a odsouzeni, nechci se ani blíže rozhovořit. Je pravda, že naše obtíže nelze ani zdaleka srovnávat s obtížemi apoštolů a prvních křesťanů, ale to je též pravda, že my jsme se těmito obtížemi nedali zmást, neboť jsme věděli, že bez obtíží nelze uskutečnit žádné velké dílo. Byli jsme naplněni nadšením a to nás přenášelo přes všechny překážky. A hle, přece naše velké a krásné dílo načas uvázlo. Pravím, že uvázlo načas, neboť navždy uváznout nemůže. Uvázlo  načas ne pro vnější obtíže, ale pro obtíže vnitřní. Nuže, která je příčina tohoto uváznutí?

Mnozí, kteří do podstaty věci nevidí, domnívají se, že zde běží o spory osobní. Tento názor je však naprosto mylný. Běží zde o to, zda naše hnutí bude hnutím křesťanským, nebo mimokřesťanským, běží zde o to, zda naše hnutí bude náboženským, či hnutím filozofickým, běží zde o to, zda naše hnutí bude v souvislosti s dílem apoštolů a prvních křesťanů, nebo ne, běží o to, zda naše hnutí bude takové, aby mohlo doufat, že za ním bude Kristus, nebo zda bude takové, že Kristus by řekl: Vy hlásíte se ke mně, avšak jen ústy, ale srdce vaše vzdáleno jest ode mne, a protože nejste ani studení ani horcí, počnu vás vyvrhovati z úst svých. (Srov. Zj 3, 15 – 16). Běží zde o to, zda naše hnutí bude schopno přivésti věřící ke Kristu, nebo ne, běží zde o to, zda naše hnutí splní svůj úkol do konce, jak jsme jej měli na mysli, nebo zda této schopnosti pozbude.

O to zde běží, a ne o otázku osobní. Za plného vědomí své velké zodpovědnosti pravím, že naše hnutí jen tehdy splní úkol a jen tehdy bude míti smysl a význam, když se vědomě postaví na ten základ, na němž stáli apoštolé, když se postaví na pevnou skálu vykupitelského díla Kristova, a ne na drobící se písek lidského mudrování, které dnes je takové a zítra zase bude jinaké. Dějiny nás  dostatek poučují o tom, že kdykoliv kterékoliv hnutí, které v křesťanství povstalo, odtrhlo se od půdy apoštolské, vždycky zakrnělo v sektu, která se držela delší nebo kratší dobu až nakonec doživořila.

Táži se vás, bratři a sestry, chceme mít z našeho hnutí takovou sektu, která by za sto let, za dvě stě let, za tři sta let, za čtyři sta let se rozdrobila a zanikla, jako zaniká potok, když se octne na písku, anebo chcete, aby náš potůček vyrostl v mohutnou řeku, jejíž tok by se majestátně nesl pevným korytem až by vyústil do moře věčnosti? Chcete, aby to naše hnutí bez ladu a skladu vylévalo se, kam by se mu zachtělo, takže by nakonec lidé v úzkosti před ním utíkali, nebo chcete, aby jeho břehy byly upevněny dle zákonů Kristových a dle zákonů apoštolských, aby proudy ničivě se nerozlévaly, nýbrž aby poskytovaly jistotu a občerstvení všem, kdož se jim svěří?

Já tvrdím: nebude-li naše hnutí ve spojení s apoštolskou dobou, nebude-li založeno na pevné skále víry v Krista, jak ji krásně vyjadřuje evangelium: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého!“ (Mt 16, 17), a bude-li hledat základ jiný, bude-li se stavět na různé systémy, které dnes jsou populární a zítra ukazují se bezcennými, pak je škoda každé námahy, kterou bychom tomuto hnutí věnovali, neboť bychom nezadrželi jeho rozpadu. My však, tak doufám, nechceme budovat něco, co by se časem rozpadlo, my chceme budovat něco pevného a nezničitelného, oč bychom se nemuseli třást strachem.

Nechceme budovat sami něco, při čemž bychom byli odkázáni jen sami na sebe, ale chceme budovat něco, při čemž bychom nebyli osamoceni a při čemž bychom mohli s plnou důvěrou spoléhat především na Krista samého, neboť nebude-li On budovat s námi, marně bychom budovali.

Kristus chtěl mít jen jednu církev, církev všeobecnou, chtěl, aby tato jedna církev svou duchovní službu nabídla všem národům, aby všichni národové v ní cítili se doma, jako u své matky. Tento problém nelze jinak řešit, než tak, aby každý národ měl svou národní církev, ale také aby každá z těchto národních církví příslušela k jedné CÍRKVI obecné. Příslušet však k ní bude moci jen tehdy, když setrvá na základech prvotní církve a když bude ve spojení s oněmi národními církvemi, které tento základ zachovaly. V tomto spojení být a k této jedné všeobecné církvi Kristově příslušet chtělo i naše hnutí. Neboť hned v prvním sešitě našeho českého misálu bylo vyznání víry, v němž se výslovně praví: „a věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou církev“. Toto vyznání víry činí naši bratři duchovní při každé mešní pobožnosti. Právě toto příslušenství ke všeobecné církvi naplňovalo nás všechny důvěrou a bylo jedním z oněch důvodů, kvůli nimž se naši bratři duchovní dali do služeb našeho hnutí! Právě proto naše hnutí domáhalo se též vysvěcení biskupů na základě apoštolské posloupnosti a v této apoštolské posloupnosti byla spatřována záruka, že naše hnutí bude pokračování oné původní naší církve národní, kterou v nás zasadili na základě apoštolském naši slovanští věrozvěstové svatí Cyril a Metoděj a kterou u nás chtěl obnovit mistr Jan Hus.

Nuže, co se však stalo? Pod záminkou samostatnosti podnikány soustavné útoky na toto naše spojení s apoštolskými církvemi. Pod záminkou samostatnosti nastoupena cesta lehkomyslných pokusů, kterými naše hnutí bude oloupeno o apoštolskou posloupnost, bude oloupeno o své příslušenství ku všeobecné církvi. Samostatnost je zajisté krásná a žádoucí věc, ale každá samostatnost má své meze, a když tyto meze jsou překročeny, stává se ze samostatnosti osamocenost. A není horšího nebezpečí, nežli býti osamoceným. Již v Písmě svatém se praví: „Není dobře býti člověku samotnému“ (Gn 2, 18). To platí nejen o jednotlivém člověku, ale i o každé jednotlivé skupině lidí. A plným právem říkám: Nebylo by dobře našemu hnutí, kdyby bylo osamoceno! Tato osamocenost by znamenala odtržení od všeobecné církve, být oderváni od té církve, která zrodila se o svátku letnic při seslání Ducha svatého. Tato osamocenost by znamenala vydat se na pospas pokusnictví a na pospas nepříteli.

Rád bych vám, bratři a sestry, ukázal východisko z naší nynější těžké tísně, ale sám je ještě neznám. My sami na to nestačíme, jestliže Bůh nám nepomůže. Právě dnešní veliký svátek ukazuje nám, u koho máme hledati osvícení a poznání toho, co máme činit. Věřme, že ani nás neponechává Pán Ježíš jako sirotků, a že též nám přislíbil Ducha Utěšitele. Je třeba, abychom vroucně se modlili: „Přijď, ó Duchu přesvatý, světla svého bohatý paprsek rač na nás lít, přijdiž, Otče nebohých, dárce darů přemnohých, rač nám mysli osvítit“. Buďme přesvědčeni o pravdivosti slov dnešního evangelia: „Bude-li mne kdo milovati, slovo mé zachovávati bude, a Otec můj bude ho milovati, i přijdeme k němu a příbytek u něho učiníme“ (J 14, 23). O kéž bychom Krista milovali.

Jedině cesta víry a cesta lásky nás k němu přivede. Tuto cestu nastupme všichni, jak zde dnes stojíme. Jedině tato cesta vyvede nás z nynějších zmatků. Možná, že tato cesta postaví nás před těžký úkol reorganizace našeho hnutí, možná, že tato reorganizace bude pro nás bolestná jako těžká operace. Ale bude-li to vůle  Boží, nesmíme se ani operace hrozit. Možná, že při tom nadšení, kterým jsme byli vedeni, dopustili jsme se chyb a že Bůh žádá, abychom tyto chyby odčinili, třebas to bude pro nás bolestné.

Ó buďme ochotni snést každou bolest, jen když se octneme ve společnosti apoštolů, jen když se octneme ve společenství apoštolských církví, jen když budeme součástkou všeobecné církve Kristovy, jen když Kristus bude mezi námi, jen když Duch svatý bude plát v našich duších. To bude teprve zrození té pravé národní církve křesťanské v našem národě. Amen.

Brno 1924