Dobrodružství českého studenta na Athosu

Před 3 lety jsem jel s tátou na Athos podívat se na monastýry a uctít zázračné ikony. Když jsem se s tátou vracel, tak jsme na lodi potkali dva chlapce, kteří vypadali jako mniši. Táta se jich šel zeptat, odkud jsou, a oni mu odpověděli, že se učí ve škole, která se nachází na Athosu. Ti dva chlapci nebyli Řekové, ale Ukrajinci z Dněpropetrovska. Když se to táta dozvěděl, zeptal se mne, jestli bych tam nechtěl studovat, a já mu řekl, že ano. Tak jsme se vrátili domů do Česka a táta začal jednat s jedním mnichem, aby mě vzali do té školy. Bohužel mě tam nevzali, protože jsem byl moc malý a ta škola je jenom od 12 let. Tak jsem dva roky čekal.

Za dva roky na jaře jsme znovu jeli na Athos a potkali jsme jednoho chlapce z té školy, který uměl rusky, ale byl Řek. S jeho pomocí jsme si promluvili s ředitelem školy, který nám řekl, že si musíme vzít požehnaní od patrona té školy a od starce z monastýru Vatoped. Když jsme tam dorazili, šli jsme dovnitř. Dobře nás přijali a dali nám pokoj na jednu noc. Šli jsme hned zjišťovat, jak to je teda s tou školou. Jeden český mnich nám pomohl. Domluvil nám setkání se starcem Efremem, který nám dal požehnání, potom jsme šli za ředitelem, abychom se ho zeptali, kdy mám přijet do školy. Řekl nám, že mám přijet na konci léta. V létě můj táta organizoval tábor do Řecka a chtěli jsme s tátou hned po tom táboře jet na Athos, abych nastoupil do školy. Když byl tábor u konce, s tátou a s jedním kamarádem z Česka jsme se rozloučili s táborem a s dětmi, co tam byly, sedli jsme do auta a odjeli na Athos. Když jsme se blížili, tak jsem byl smutný, že tam musím, protože se mi stýskalo po mámě, vůbec jsem nechtěl jet. Přijeli jsme do přístavu a tam tátovi řekli, že nemá diamontirion (povolení, že může vstoupit na Athos). Byl jsem radostí bez sebe, protože jsem si myslel, že tam nepojedu a vrátím se domů do Česka, ale nastala hrozná chvíle, kdy tátu pustili bez diamantirionu. Byl jsem moc zklamán tím, že tam jedeme. Měli jsme namířeno do jednoho z největších monastýrů na Athosu, který se jmenuje Vatoped. Potkali jsme se s ředitelem školy a on nám řekl, že škola začíná za 2 týdny a budu se muset připsat do nějakého monastýru. Zeptal jsem se, jestli můžu ve Vatopedu, ale on nám řekl, že mají hodně dětí a že nás připíše k jinému monastýru. Zeptali jsme se, k jakému, a on nám řekl, že ke Karakalu. Já jsem nikdy neslyšel o žádném Karakalu, a proto jsem se strašně naštval a řekl tátovi, že tu nechci zůstat. On mi řekl, že jestli nechci, tak nemusím a vezme mě zpátky do Česka. Tak se i stalo, protože tam škola začíná později a v monastýru jsme zůstat nemohli, tak nás táta odvezl zpátky do tábora, protože tábor ještě neskončil. Když jsme přijeli, tak všichni byli velmi udivení, co tu děláme a proč jsme se vrátili a nejsme na Athosu. My jsme jim to vysvětlili a za pár dní jsme odjeli s táborem domů do Česka, ale do Česka jsme odjeli jenom na dva týdny, které uběhly jako nic. Už zase jsme museli jet zpátky na Athos. Když jsme přijeli tentokrát, tak jsme museli jít do školy. Táta mě tam zavedl, posadil do třídy a řekl mi: „Drž se!“ a odešel, protože musel odjet zpátky do Čech.

První den ve škole jsem se cítil docela dobře. Museli jsme spát ve škole od pondělí do pátku. Když nám dali pokoj pro dva s mým kamarádem z Česka, cítil jsem samotu bez mámy  a táty. Když nám dali program na každý den, byl jsem udiven, protože jsme museli vstávat v 6:45 na jitřní a po jitřní jsme měli snídani. V 8:00 nám začínala škola a já jsem se nemohl nikdy vyspat. Škola končí v 13:30 a hned potom máme oběd. Po obědě ve 14:00 začíná tichý čas a trvá až do 15:45, v 16:00 je večerní, kde děti musí samy zpívat a pomáhat v oltáři, po večerní máme volnější čas, kdy můžeme sportovat; v 18:00 nám začínají domácí úkoly, které končí v 19:45; v 20:00 máme večeři a hned po večeři máme povečerní, po které dávají mobily; v 22:30 je musíme odevzdat; 23:00 musíme být v pokojích a spát. Tohle je každodenní  program kromě soboty a neděle, to jsme v monastýru.

Škola jako budova vypadá velmi dobře. Když vejdete dovnitř, první, co uvidíte, je dlouhá chodba se třemi třídami, napravo od dveří jsou také tři třídy, popojdete dál a uvidíte schody vedoucí nahoru, kde děti mají pokoje. Nad pokoji je moje třída, je největší. Když po schodech sejdeme k pokojům a půjdeme doprava, uvidíme náš kostel, není moc malý, ale není moc velký; od kostela nalevo je schodiště vedoucí ke třídám a do jídelny. Jídelna je hned vedle kuchyně, když do ní vejdeme, uvidíme mnoho ikon, které namalovali žáci školy. Na víkendy, což je sobota a neděle, jezdíme do našeho monastýru Karakal. Je to malý monastýr, žije tam 70 mnichů a jeden z nich je mnich ze Slovenska. Karakal se považuje za jeden z nejpřísnějších monastýrů na Athosu. Monastýr není moc velký, proto dokáže přijmout asi jen 30–40 lidí. Když vejdete dovnitř, hned před sebou uvidíte docela velký chrám, když popojdete za chrám a zabočíte doleva, tak tam jsou pokoje pro mnichy, mezi prvními pokoji je také náš. Z monastýru se vracíme s jedním mnichem, který se jmenuje otec Iosif, je členem protatu. Když se vracíme z monastýru, tak vždycky jdeme do Kariésu (centrum Athosu, není to monastýr). Když přijdeme do školy, tak první, co děláme, je, že si rozbalíme věci. Ve škole máme hodně kamarádů z jiných zemí: Rumunska, Řecka, Gruzie, Česka, Ruska, Ukrajiny; se všemi vycházíme dobře. Škola a její vyučovací program je úplně stejný jako v každé škole, přidávají se tam taky ikonopis, byzantský zpěv a teologie. Ještě to má jeden plus, že je na svaté hoře Athos. Tato škola učí mnoho, jak se o sebe postarat a žít sám, také učí, jak se správně modlit k Bohu, a když se chcete stát knězem, tak vás to naučí mnohým věcem, protože můžete sledovat chod řecké liturgie.

Snad každý měsíc jsme jezdili po monastýrech; první náš výlet se školou byl do Agia Pavla a Nového Skitu, bylo to moc pěkné. Když se vracíme, jsme moc unavení a ihned jdeme spát. Na velké svátky se den předtím sbírají bobkové listy, které se potom rozhazují po celém chrámu a po celé škole, ve všech pokojích se musí uklidit. Před kostel se rozmotá velký červený koberec s emblémem byzantské říše. V samotném chrámu se dávají nové lampády a převlíkají chrám na tu barvu, kterou má svátek. Samotná bohoslužba se koná v noci jako v monastýrech: v 11 to začíná a v 2–3 hodiny v noci to končí. Po svátku často chodíme do sborovny, kde se všichni scházíme a povídáme si o svátku, většinou přijíždí starci z monastýru. Největší svátek je na tři svaté biskupy a potom na pět svatých učedníků atoniady.

 Asi každé 2 měsíce ke mně přijíždějí rodiče, táta jede na Athos a máma čeká v Uranopoli (město, odkud vyplouvají lodě na Athos). Když táta přijede, tak mám moc velkou radost, že ho vidím, protože pro mě 2 měsíce bez rodičů je strašně moc a strašně se mi stýskalo. Po asi 5 dnech po příjezdu táty na Athos odjíždíme s tátou do Uranopoli za mámou, což se strašně těším. Když přijíždíme, tak nás máma čeká u břehu a mává mi. Po vystoupení z lodi s mámou jdeme do restaurace. Potom jdeme do hotelu, kde spíme od pátku do neděle. Když jsem se musel vracet, tak jsem byl velice smutný, odjížděl jsem hodně brzy asi v 7.00 ráno. Jak jsem se vrátil do školy, tak mě všichni čekali.

Po asi dvou měsících jsem měl odjet domů do Česka na vánoční prázdniny. Prázdniny jsem si užil a uběhly strašně rychle. Když jsme chtěli vyrazit, tak nám řekli, ať nejedeme, protože je velký sníh a bouřky na cestě, ale stejně jsme odjeli a dobře jsme dojeli. Když jsme přijeli na Athos, tak jsme si mysleli, že všechno bude jako vždycky, ale zjistili jsme, že je to tam zasněžené a autobusy nejezdí, tak jsme dojeli do Dáfni a tam bylo asi metr sněhu. V Česku jsme sníh neviděli a tady v Řecku je metr sněhu??!!! Zavolali jsme otci Ioanikijovi z našeho monastýru, který za námi přijel asi po dvou hodinách, kvůli sněhu. Bylo fakt zima a já mrzl. Nastoupili jsme do náklaďáku a jeli, asi ve čtvrti cesty jsme potkali dva lidi, které jsme vzali, protože se snažili projít sněhem, potom v polovině jsme vzali další tři, ale díky Bohu jsme mněli náklaďák a vešli jsme se tam všichni. Přijeli jsme ke škole, bylo tam strašně moc sněhu, a když jsem vylezl z náklaďáku, tak jsem zapadl až po pás. Snažili jsme se projít ke dveřím školy a to nám trvalo asi 15 minut. Došli jsme ke dveřím, ale neotevíraly se a my jsme si říkali, že je možná škola ještě zavřená. Když jsme se vraceli do auta, tak jsme zahlédli jednoho mnicha, který nám řekl, že škola se otevře až za týden kvůli sněhu. Tak jsem se moc rozčiloval kvůli tomu, že jsme tam prodělali takovou dlouhou cestu, jenom abychom tam týden čekali. Rozhodli jsme se, že půjdeme do Skitu sv. Andreje, kde nás dobře přijali. Na druhý den jsme vyrazili do našeho monastýru, kde mniši byli velice rádi, že jsme přijeli. Tam jsme přespali jednu noc a byl svátek svatého Gedeona Karakalského, přijelo mnoho známých mnichů z Athosu a Geronda Filofeu a Vatopedu. Byl to moc hezký zážitek, protože můj táta sloužil liturgii společně se starci. Na druhý den táta musel odjet a já byl velice smutný kvůli tomu, že zase zůstanu sám. Když táta odjel, tak po třech dnech jsme šli do školy, kde jsme prožili další dva měsíce. Ale brzy jsme měli vzácnou návštěvu – přijel arcibiskup pražský Michal, který nám přivezl dárky a my jsme byli velice rádi. Po dvou měsících jsem odjel na velikonoční prázdniny. Skoro celý rok jsme se učili jenom řecký jazyk. Docela mi to jde, už jsem se naučil psát, číst, komunikovat. Za chvíli budu mít testy a snad to zvládnu.

Tento článek by se neuskutečnil bez otce Václava Ježka, který mě v tom podpořil.

napsal: Vasyl Čerepko ml.