Humanitární činnost PCO Plzeň
Plzeňská pravoslavná církevní obec a Pravoslavné centrum pro integraci cizinců při chrámu sv. Anny v Plzni vykonává humanitární pomoc, kterou se snaží zaměřit primárně na oblasti Ukrajiny postižené živelními katastrofami a válkou.
Za 19 let své působnosti navštívil otec Jan Polanský, duchovní správce plzeňské pravoslavné církevní obce, s požehnáním místního biskupa mnoho nemocných a trpících nedostatkem. Oblečení, zdravotní pomůcky či nám zcela běžné potřeby denního života – to vše je v postižených oblastech třeba, to vše se snaží tyto humanitární výpravy zajistit.
První cesty za trpícími vedly o. Polanského s humanitární pomocí roku 1998 na Zakarpatskou Ukrajinu, v tu dobu sužovanou rozsáhlými záplavami, kde lidé v mžiku přišli o vše, co celý život budovali. Pomoc, která tehdy do postižené oblasti proudila nečekaně, byla dle slov místních „tou nejkrásnější, kterou může člověk a křesťan poskytnout“. Později byla humanitární činnost orientována na pomoc těm nejzranitelnějším, totiž dětem. Těm přicházela pomoc do dětských táborů, které byly zaměřeny na všechny oběti černobylské katastrofy. „Vděčnost, kterou vám ti nejmenší věnují slovy ‚ať vám to Pánbůh tisíckrát vynahradí!‘ za obyčejnou hračku, oděv nebo obuv, je tou největší odměnou, kterou můžete dostat,“ dodává otec Polanský.
Další zemí, kam humanitární pomoc směřovala, byla bývalá Jugoslávie. Do Kosova a dalších oblastí postižených válkou bylo tehdy s požehnáním dnes již zesnulého srbského patriarchy Pavla předána pomoc v hodnotě 750 tisíc korun v podobě oblečení a spacích pytlů. „Smutné je,“ dodává otec Polanský, „že se konkrétně touto pomocí pak chlubili jiní kněží, kteří s poutníky později krajinou procházeli. To je smutná realita některých našich duchovních, která nemá nic společného s křesťanstvím, ba dokonce ani s lidskou morálkou, a vůbec by neměla existovat, především pak u církevních hodnostářů.“
Zatím poslední cesta humanitární pomoci plzeňské PCO směřovala s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Michala na východní Ukrajinu, postiženou válkou. Výprava vyrazila v neděli 12. 3. 2017 s cílem doručení pomoci Organizaci vojenských kaplanů z volyňské oblasti působících v pravoslavné církvi ve válečné zóně oblasti doněcké. Zde však výprava nekončila – pomocná ruka plzeňské PCO a Pravoslavného centra pro integraci cizinců byla přítomna také v Počájevu, kde byla poskytnuta pomoc v podobě pracích prostředků, které bylo třeba zajistit pro tamější hospice starající se o opuštěné pravoslavné věřící. Hospice, resp. domovy umírajících a opuštěných pravoslavných křesťanů následně obratem požádaly o další konkrétní pomoc v podobě obuvi a nemocničních potřeb – katetry, obvazový materiál… o to vše bylo žádáno pro důstojné setrvávání lidí v hospicích. Toto přání pak bylo alespoň částečně splněno na zpáteční cestě, když se výpravě podařilo na Slovenku (Komárno) zajistit velké množství obvazového materiálu, hygienických roušek a plášťů jak pro potřeby hospiců, tak válečných nemocnic. Některé z těchto zásob byly již vyexpedovány, zbytek pak bude v nejbližších dnech.
Pravoslavné centrum pro integraci cizinců spolu s plzeňskou PCO za dobu charitativní činnosti předaly pomoc v celkové částce 23 milionů korun do všech zmíněných a mnoha dalších oblastí. Za to je však třeba z celého srdce poděkovat například římskokatolickému biskupovi Františku Radkovskému, který v prvních letech pomohl výpravám jak finančně, tak materiálně skrze Plzeňskou diecézní charitu, která dodala oblečení, léky nebo třeba obuv. Dík tak patří i jejímu řediteli Ing. Jiřímu Lodrovi. Další poděkování je třeba věnovat Ing. Demeteru Goubejovi, který poskytl svůj nákladní vůz (a v prvních letech ho dokonce sám řídil), který cestoval jak přes hranice česko-slovenské, tak slovensko-ukrajinské. Ani jednou to navíc nebyla lehká cesta – nejednou byla výprava celníky nucena vyložit polovinu nákladu, aby se přesvědčili, že nepřeváží nic zakázaného. Hlavně je pak třeba poděkovat věřícím PCO Plzeň, kteří bez váhání pomohou vždy, když je potřeba. Humanitární pomoc stojí nemalé peníze, na které plzeňská PCO přispívá ze sbírek a darů.
Ze svých cest o. Polanský dodává poslední příhodu: „Roku 1999 jsme po svátku sv. Mikuláše zastavili poblíž ženského kláštera v Mukačevu. Potkali jsme zde babičku, která šla do chrámu jen ve vestičce. Samozřejmě byla zima, okamžitě jsme ji proto oblékli do teplého kožichu. Babička se v úžasu a se slzami v očích ptala, kdo jsme. Nikdy se ale nedověděla jméno – vždy to byl jen otec Jan z Česka.“ A dodává, že pokud si budeme vytvářet pomníky zde na zemi, nebudeme se na něj moci těšit v království Božím.
Na závěr, drazí bratři a sestry, prosíme o pomoc – není tolik času, síly ani prostředků, aby bylo možné pomoci všem. Když se však zapojí víc lidí, víc duchovních, kteří by jednali křesťansky, bez nároku na mzdu, můžeme pomoci více lidem a prokazovat tak, že lásku k Bohu a bližnímu bereme vážně.
čtec Michael Brych