Sv. Jan Sinajský a jeho dílo Žebřík
Sv. Jan Klimakos – igumen sinajského monastýru
Čtvrtá neděle velkého půstu je zasvěcená sv. Janu Klimakovi, známému též jako Jan Sinajský. Sv. Jan se rozhodl pro mnišský život, když mu bylo 16 let, a odešel na svatou horu Sinaj. Odkud sv. Jan pocházel, nevěděli ani jeho současníci. Podle některých zdrojů se narodil v Konstantinopoli. Zřejmě se mu dostalo dobrého vzdělání. Ale svými znalostmi se světec nechlubil. Mnich Daniel, jenž popsal život sv. Jana krátce po jeho smrti, zdůrazňoval, že svatý vždy vynikal svou pokorou a skromností. Životopisec také zmiňuje, že sv. Jan „tělo své pozvedl na horu Sinajskou, ale duši – na horu nebeskou“. Mnich Jan se úplně podřídil svému duchovnímu učiteli – starci Martyriovi, pod jehož vedením strávil 19 let.
Svatí sinajští starci předpovídali, že se sv. Jan stane igumenem sinajského monastýru, ještě když byl prostým mnichem. Po zesnutí starce Martyria se sv. Jan odebral na poušť, kde strávil 40 let. Podle životopisce svatý jedl všechno, co mu bylo dovoleno jako mnichovi, aby se jeho rozum nepyšnil, ale velmi málo, aby potlačil „matku všech vášní“ – obžerství. Způsobem boje proti sklíčenosti pro sv. Jana bylo psaní knih. Jedna z nich – Žebřík (řecky Κλῖμαξ, církevněslovansky Lestvica) – je dnes známa snad každému pravoslavnému křesťanu. Odsud pochází i jeho přezdívka – Κλίμακος čili Lestvičník, česky Žebříkovec. Kniha byla napsána v době, když sv. Jan již byl igumenem sinajského monastýru. Ve svém díle rozdělil duchovní vzestup na třicet stupňů mystického žebře, jehož předobrazem byl biblický žebřík Jákobův.
Sv. Jan Sinajský zesnul ve věku 80 let.
Myšlenky z knihy „Žebřík“ od sv. Jana Klimaka, igumena Sinajské hory (převzato z časopisu Elijáš 2/94, přeložil otec Gorazd (Vopatrný))
O pokání. Pokání je obnova křtu. Smíření s Bohem skrze dobré skutky. Očištění svědomí. Dobrovolné snášení všech problémů. I kdybys každého dne padl, neopouštěj cesty Boží a jistě tvůj anděl ochránce odmění tvou trpělivost. Znakem opravdového pokání je, když se člověk považuje za hodného všech obtíží.
O pamatování na smrt. Je to každodenní umírání. Důkazem stálé vzpomínky na smrt je dobrovolná nepřipoutanost ke všem tvorům a úplné opuštění vlastní vůle. Jeden mnich jménem Hesychios vedl nemoudrý život, těžce onemocněl a byl již blízko smrti. Nakonec se však přece uzdravil a poprosil ty, kteří stáli kolem něho, aby odešli. V tu chvíli uzavřel dveře své kelie (cely) a strávil v ní dvanáct let; nikomu nikdy neřekl ani slova, jedl chléb a pil vodu; seděl jako před tváří Hospodinovou a celou dobu proléval slzy. Teprve když se přiblížila jeho smrt, odemkl dveře a po mnohém přemlouvání uslyšeli bratří tato slova: „Odpusťte, ale kdo získal dar pamatování na smrt, ten nemůže nikdy zhřešit.“ Pohřbili ho, a když po čase hledali jeho ostatky, nenašli je. Stálá vzpomínka na smrt je dar Boží.
O pláči přinášejícím radost. Odpoutává duši od veškeré pozemské lásky a připoutanosti. Slzy očišťují hříchy. Bůh nevyžaduje a nepřeje si, aby člověk plakal z bolesti srdce, ale aby se z lásky k Němu radoval duchovním veselím.
O pomlouvání a mluvení zla. Poskvrňuje to srdce. Je to ztráta čistoty. Kdo soudí bližního svého, ten nepamatuje stále na své hříchy. Běsové nás pobízejí, abychom hřešili, a když nehřešíme, tak abychom odsuzovali hříšníky. Odsuzovat znamená hubit svoji duši. I kdybychom někoho viděli zhřešit na vlastní oči, ani potom ho nesmíme soudit.
O upovídanosti a mlčení. Upovídanost je příznakem nerozumnosti, sloužení lži, vede k ochlazení svaté vroucnosti. Moudré mlčení je matkou modlitby, ochrana božského ohně. Kdo rozjímá o odchodu ze života, zbavuje se mnohomluvnosti.
