Jižní Athos. Pravoslavné mnišství na jižní polokouli
Počátky pravoslavného monasticimu v Austrálii jsou spojeny s první velkou vlnou ruských utečenců do Austrálie v první polovině 20. let 20. století. Mezi nimi byly i osoby mnišského stavu, jmenovitě jeromonach Feodot (Šaverin) a archimandrita Mefodij (Šlemin). Ti působili v průběhu 20. a 30. let jednak jako duchovní při farnostech karlovackého synodu v Brisbane a Sydney, jednak částečně pobývali na soukromých usedlostech, jako v jistých neoficiálních poustevnách v Thangoolu, Cordalbě a Rochedale (stát Queensland).
Po II. světové válce přicestoval do Austrálie první hierarcha ruské zahraniční církve Feodor (Rafalskij), který v roce 1950 jako první učinil oficiální výzvu k založení řádného pravoslavného monastýru na území Australského svazu. Tato myšlenka však bohužel nenašla v teprve se konsolidující eparchii žádnou reálnou odezvu. V lednu 1952 tuto výzvu zopakoval na shromáždění eparchie archimandrita Feodor (Pudaškin), tehdejší představený sydneyské farnosti, jenž za tímto účelem nabídl k dispozici svůj pozemek s usedlostí, avšak ani tato výzva nevedla k žádnému posunu. Mezitím byla v průběhu roku 1953 řešena otázka přesídlení mandžuského ženského konventu Kazaňské ikony Matky Boží. Zprvu se uvažovalo o přesunutí celého sesterstva do Austrálie, ovšem v posledku obdržela většina matek víza do Spojených států a Kanady, kde následně založily velmi známé monastýry v Kalifornii a Albertě. Do Austrálie přicestovaly pouze igumenie Jelena (Ustinova) s poslušnicí Taťánou (Skornjakovou). Duchovní péčí o ně byl pověřen jejich dlouholetý zpovědník z mandžuského období protojerej Rostislav Gan, pročež se také obě monašky usídlily zprvu v jedné z nemovitostí zakoupených cabramattskou farností.
Po zesnutí vladyky Feodora v květnu roku 1955 přicestoval do Austrálie nový archijerej Sáva (Rajevskij), který věci založení monastýru věnoval od počátku svého působení velkou péči. Ve své dočasné archijerejské rezidenci při chrámu svatého Vladimíra v Centennial Park, Sydney, založil s archimandritou Feodorem (Pudaškinem), jedním z mandžuských Rusů, v roce 1956 de iure první pravoslavný monastýr na území Austrálie. Snahy vladyky Sávy však narazily na odpor rady církevní obce svatého Vladimíra v Sydney a budoucnost monastýru na tomto místě tak byla od počátku velmi křehká. Snad i pod tímto vlivem diákon Petr Grišajev věnoval církvi za účelem založení monastýru svůj pozemek v Kentlynu. Vladyka Sáva si byl střízlivě vědom všech okolností a tuto nabídku vřele přijal. 3./16. září 1956 byla v Kentlynu pod širým nebem sloužena svatá liturgie s oznámením závazného úmyslu zřízení mužského monastýru v této lokalitě. Skutečně, australská eparchie ruské zahraniční církve pak v následujícím období všemožně usilovala o etablování (mužského) monastického společenství v Kentlynu, ovšem bez úspěchu. Bratrstvo se zde nikdy nepodařilo ustavit. V březnu 1959 pak vladyka Sáva na založení mužského monastýru v Kentlynu s konečnou platností rezignoval.
Mezitím byla v roce 1957 zahájena otcem Rostislavem Ganem v Cabramatta stavba velkolepého chrámu Záštity přesvaté Bohorodice. O dva roky později bylo rozhodnuto dále neusilovat o zřízení mužského monastýru v Kentlynu a pokusit se na tomto místě zřídit monastýr ženský, jehož zárodkem měly být právě monašky přebývající v Cabramatta.
Ty zpočátku nalezly útočiště ve staré budově Ruského dobročinného spolku v Cabramatta. 9./22. listopadu 1957 synod zahraniční církve v New Yorku oficiálně požehnal založení mnišského společenství při chrámu a 13./26. ledna následujícího roku bylo v chrámu založení společenství slavnostně oznámeno. Po rozpadu bratrstva v Kentlynu se otec Rostislav Gan obrátil na vedení eparchie s prosbou o přenesení cabramattského společenství do Kentlynu (Campbelltownu) a mužský monastýr oficiálně zřídit při nově zbudované archijerejské rezidenci s kaplí Všech svatých země ruské v Croydonu, Sydney, která se tak stala třetím zárodečným místem pravoslavného monasticismu v Austrálii.
3./16. ledna 1959 pak skutečně bylo vydáno nařízení o povýšení společenství („обитель“) na monastýr („convent“) a o jeho přenesení do Kentlynu. Tak byl založen ženský monastýr Kazaňské ikony Matky Boží v Kentlynu, který se za více než 50 let své historie stal srdcem Pravoslaví v Austrálii, skutečným australským Jeruzalémem. Z úcty k původnímu šamordinskému monastýru v Rusku a optinským starcům (zvláště ctihodnému Amvrosiji Optinskému), jejichž duchovními dětmi část sester byla, jej otec Rostislav Gan pojmenoval názvem, který se později zcela vžil − Nové Šamordino. V této době již bylo sesterstvo tvořeno: igumenií Jelenou, mniškami Angelinou a Amvrosijí, inokyní Joannou a poslušnicemi Anfusou a Věrou.
V monastýru začaly být konány každodenní bohoslužby. Prvním duchovníkem byl jmenován protojerej Antonij Galuško. Každou sobotu přijížděl vladyka Sáva (Rajevskij). Byl nasazen vinohrad, zbudována mlékárna, drůbežárna (pro tisíc kuřat), založen sad, zakoupen traktor. Podmínky byly na pustém a kamenitém místě tvrdé, traduje se, že monašky se dokonce před vladykou při jeho návštěvách skrývaly. Voda byla dovážena v kontejnerech (vodovod byl zaveden až po deseti letech), podlahy byly z neotesaného dřeva. Byl vztyčen poklonný kříž a vystavěna zvonice s třemi zvony. V první polovině 60. let vyrostly při monastýru také dřevěné baráky zamýšlené původně jako dočasný azyl pro ruské emigranty z Mandžuska. Později byly přeměněny na ubytovací kapacity pro poutníky a posléze se staly základem domu pro přestárlé, zejména kleriky eparchie. Toto zařízení bylo péčí Bratrstva svatého Kříže slavnostně otevřeno 4. srpna 1963.
V době svého největšího rozmachu v 80. letech dosáhlo sesterstvo monastýru počtu až dvaceti osob. Mezi duchovníky monastýru nalezneme zejména kněze z mandžuské části ruské emigrace: mj. mitroforního protojereje Ilju Pyžova, protojereje Timofeje Klopova, protojereje Rostislava Gana, protojereje Michaila Klebanského, protojereje Nikitu Čemodakova, jereje Borise Ignatijevského, jeromonacha Jevfymije (Samorukova).
Matky se kromě obvyklých poslušenství v chrámu věnují pečení prosfor, práci v kuchyni a trapeze, na zahradě, pečují o poutníky a nemocné, pletou modlitební šňůrky, šijí roucha i jiné oděvy, malují paschální vejce, věnují se dřevořezbě, konají kancelářské práce, vyrábějí svíčky apod.
Dlouholetá představená monastýru matka Jelena (Ustinova) skonala na Velký pátek roku 1984 ve věku 93 let. Její nástupkyní se stala na svátek Životodárného pramene Matky Boží téhož roku Jevpraksija (Pustovalova). Na neděli myronosných žen byla povýšena do hodnosti igumenie. Velmi se zasloužila ve spolupráci s vladykou Pavlem (Pavlovem) o zbudování nového chrámu a nových monastýrských korpusů v 80. letech. Chrám byl slavnostně posvěcen 4./17. února 1990. Svěcení vykonal prvohierarcha ruské zahraniční církve metropolita Vitalij (Ustinov). Kromě toho byla vystavěna nová zvonice a nová vstupní brána. Igumenie Jevpraksija zesnula v pověsti svatosti náhle na následky mrtvice 6./19. července 2006. Před smrtí přijala svatou tajinu pomazání nemocného i Tělo a Krev Páně, pohřební obřady byly konány třetího dne na monastýrský svátek Kazaňské ikony Matky Boží. 40. den po zesnutí připadla památka proroka Micheáše, jehož ikonu obdržela matka Jevpraksija v den svého povýšení do sanu igumenie. Na Proměnění Páně roku 2006 byla vedením monastýru pověřena dlouholetá kelejnice matky Jevpraksije Maria (Miroš).
V listopadu téhož roku na svátek Kazaňské ikony Matky Boží byla povýšena do hodnosti igumenie. V současné době je počet stálých obyvatel šest osob. Monastýr je hojně navštěvován pravoslavnými všech národností a jurisdikcí, bohoslužby jsou tak konány nejenom církevněslovansky, ale také anglicky a řecky. Poutníci jsou přijímáni po předběžné domluvě na dobu ne delší dvou týdnů.
V monastýru je přechovávána celá řada svátostí: částečka svatého Kříže, prsť ze Svaté země, částečky svatých ostatků optinských starců včetně ctihodného Amvrosije Optinského, ctihodné mučednice velkokněžny Jelisavety (v prestolu), světitele Tichona Zadonského, světitele Jana Šanghajského a Sanfranciského, svaté mučednice Barbory, svatého mučedníka léčitele Pantělejmona, svatého velkomučedníka Jiřího Vítězného, svaté Makríny, ctihodných Jova a Amfilochije Počájevských, 82 ctihodných otců pečerských, ctihodné Sofie, první igumenie šamordinského monastýru, mučedníků a mučednic Auxentia, Charalampia, Filipa, Trifona, Mamanta, Agnie, Lucie, Cecilie, Agáty, svaté blažené Matrony Moskevské, betlémských mláďátek, skufie, pás a část mantije světitele Filareta (Vozněsenského) a další.
Cílem poutníků se stala také samoobnovující se ikona svatého Serafíma Sarovského, dovezená do Austrálie příbuznými otce Antonije Galuška. Tato ikona, původně takřka nečitelná, v průběhu desetiletí bez jakýchkoli vnějších zásahů postupně odkrývá stále zřetelněji kontury světce i barvy.
Podle monastýrské tradice byl monastýr ve svých začátcích zachráněn divem přesvaté Bohorodice skrze ikonu „Неопалимая купина“ při rozsáhlém lesním požáru.
O některých matkách monastýru čteme v jeho pramenech.
igumenie Jelena: vše opustila a náhle vstoupila do monastýru. Byla velkou modlitebnicí. Četla Apoštola a zpívala.
igumenie Jevpraksija: byla obdařena darem nepřetržité modlitby. V noci ve spánku byly často slyšet její modlitby. Dosáhla duchovních výšin. Odpovídala lidem na jejich životní otázky dříve, než je stihli položit.
monaška Angelina: brzy ovdověla a odešla do monastýru s požehnáním archijereje. Mírná a trpělivá.
monaška Irina: přemýšlivá, nebála se říkat pravdu. Dobře znala lidi a chápala je. Byla velmi nemocná, přetrpěla řadu operací. Byla trpělivá a vždy připravená na smrt.
monaška Jevgenija: od dětství zasvěcena Bohu. Její otec, diákon Aleksij, se onehdy zeptal svých dětí – „kdo z vás bude sloužit Bohu?“ Po dlouhém mlčení matka Jevgenija (tehdy maličká Olga) řekla: „Možná já!“ Byla na sebe přísná. Absolutně nezištná. Velmi sečtělá. Znala zpaměti všechny životy svatých.
inokyně Nektarija: mnohostrádající. S ctihodným Josefem Optinským říkala: „sláva Bohu za vše!“ a se starcem Amvrosijem „duchovní zápasy nyní nejsou v našich silách – když snášíme nemoci bez reptání, Bůh to přijímá jako (vítězný) duchovní zápas“.
V říjnu 1960 se situace v Kentlynu změnila příchodem igumena Gurije (Děmidova), dalšího mandžuského Rusa. To byl počátek mužského skitu svatého Jana Křtitele, jehož kelejní korpus (mělo zde být šest kelií) začal otec Gurij svépomocí budovat nedaleko monastýrského chrámu Všech svatých. Růstu bratrstva se však nedočkal. Zesnul v roce 1992. (Blíže viz Pod jižním křížem – Igumen Gurij /Děmidov/).
Od 70. let 20. století vznikají v Austrálii další monastýry. V roce 1972 začal být v Elaine ve státě Victoria budován srbskou pravoslavnou církví monastýr svatého Sávy. Ten je dnes se svými sedmi stálými obyvateli největším funkčním pravoslavným monastýrem na jižní polokouli. V 80. letech byl vystavěn tzv. svobodnou srbskou pravoslavnou církví (novogračanickou metropolií) monastýr svatého Sávy v Hall, Canberra Capital Territory, zvaný „New Kalenic“ (jakožto rezidence australského hierarchy této jurisdikce). Dnes je ženským monastýrem s dvěma monaškami. Při monastýru je muzeum Draži Mihajloviće a četnického odboje II. světové války.
Na založení řeckých monastýrů (v jurisdikci konstantinopolského patriarchátu) se podíleli významnou měrou svatohorští mniši z monastýrů Simonos Petra a Stavronikita.
V roce 1976 byl založen v Sydney archimandritou Stefanem (Papanastasiou) monastýr Proměnění Páně. Když se na počátku 90. let objevili první vážní zájemci o mnišský způsob života, byl původní objekt zvaný St. Arsenios House přeměněn na farní chrám a rodící se bratrstvo začalo budovat nový monastýr zasvěcený přesvaté Bohorodici Pantanassa v Mangrove Mountains. V roce 1995 byly vyslány do Řecka také první poslušnice z řad australských Řekyň a po jejich návratu do Austrálie v roce 2003 byl monastýr mnichy opuštěn a na nové lokalitě asi 5 km dále v Lower Mangrove Creek započala výstavba nového (vlastně již třetího) monastýru. Druhý monastýr se stal ženským monastýrem svatého Kříže a z původního objektu v Sydney učiněn metoch monastýru v Sydney. Dnes má celý komplex, budovaný v ryze řeckém stylu a stejně tak po duchovní stránce veden zcela v tradiční byzantské orthodoxii, čtyři mnichy a pět mnišek. Má být „první lávrou“ Austrálie.
Od roku 1995 je taktéž v ryze byzantském stylu budován i mužský monastýr svatého Jiří v Yellow Rock, Winmalee. V okolí monastýru se nachází řada půvabných modlitebních míst. Oba monastýry jsou misijně otevřeny zejména mladým Australanům řeckého původu.
Mužský skit Proměnění Páně ruské zahraniční církve v Bombale založil v roce 1982 potomek mandžuských emigrantů archimandrita Alexij (Rosentool), vynikající ikonopisec, žák archimandrity Kypriána (Pyžova), někdejšího mnicha ladomírovského monastýru (a autora výzdoby tamějšího chrámu). Mnišský postřih přijal svého času z rukou archiepiskopa Averkije (Tauševa), diákonské svěcení od pozdějšího metropolity Lavra (Škurly). Po absolvování semináře v Jordanvillu působil mj. v Cabramattě. V letech 1987 až 1991 byl představeným Ruské církevní misie v Jeruzalémě, poté krátce zastával úřad administrátora australské eparchie ruské zahraniční církve. Monastýr budovaný v srdci Snowy Mountains zažil období rozkvětu zejména v 80. letech. Počet mnichů dosahoval tehdy pěti osob. Zajímavou osobností monastýru je vedle svého zakladatele také australský konvertita a rovněž absolvent semináře v Jordanvillu jeromonach Makary (Erikson). Atmosféra monastýru je specifická, mniši mají požehnání nosit přednikoniánské oděvy.
Jednou z výrazných postav autochtonního australského pravoslaví je také jeromonach John (MacPherson), zakladatel monastýru Svaté Trojice ruské zahraniční církve v Monkerai. Pochází ze skotského presbyteriánského prostředí. V rámci anglikánské církve působil jako misionář na Nové Guiney, studoval v Anglii. Po návratu do Austrálie nalezl posléze cestu k pravoslaví. V letech 1989/90 pobýval na Svaté hoře Athos. V roce 1997 odešel z řecké archiepiskopie do eparchie ruské zahraniční církve. Roku 2002 založil monastýr a ve svých 64 letech přijal kněžství. Ve svém monastýru mj. pomáhá mladým lidem osvobodit se od závislosti na drogách. Má akademické vzdělání a celoživotní zkušenosti v oboru psychologie, je zakladatelem nadace Comm-Strenght. „Otec FJ“, jak je někdy zván svými pacienty, je svéráznou osobností australského pravoslaví a koná mnoho nenápadné práce pro šíření pravoslavné víry v Austrálii.
Nedaleko od Bombaly, v Bungarby, byl v roce 1999 založen ženský skit Uvedení přesvaté Bohorodice do Chrámu, mající dnes již sedm monašek. Představenou je igumenie Anna (Karypova), dříve monaška v Lesně ve Francii, v Kentlynu a představená monastýru svaté Marie Magdalény v Gethsemane. Liturgie jsou konány jednou za dva týdny otcem jeromonachem Makárijem z monastýru Proměnění Páně v Bombale.
Součástí ruské zahraniční církve v Austrálii je také řecký starokalendářní mužský monastýr svatého archanděla Michaela v Marrickville. Jeho zakladatelem je australský Řek igumen Kosmas (Vasilopoulos). Mnišské sliby i kněžské svěcení přijal v roce 1991 v Kosovu z rukou vladyky Artemije raško-prizrenského. V roce 1994 přicestoval zpátky do Austrálie s propouštěcí listinou vladyky Artemije a s přáním vstoupit do jurisdikce nikoli řecké archiepiskopie, nýbrž ruské zahraniční církve. Proti jeho přijetí ovšem protestoval řecký archiepiskop Stylianos (Harkianakis) až u srbského patriarchy Pavla, který požádal synod zahraniční církve o přehodnocení svého stanoviska. Synod zahraniční církve nejprve tuto žádost odmítl, leč posléze metropolita Vitalij (Ustinov) zakázal otci Kosmovi sloužit v rámci australské eparchie, načež jeromonach Kosmas odešel do jurisdikce řeckého starokalendářního synodu „v odporu“ metropolity Kypriána oropoského a filiského. Po necelém roce, v říjnu 1996, opět s kanonickým propuštěním podruhé požádal o přechod do zahraniční církve, v čemž mu bylo novým vedením australské eparchie vyhověno. Monastýr má v současné době tři monachy řeckého, resp. srbského původu. Igumen Kosmas je známým odpůrcem ekumenismu. V Austrálii jsou také velmi populární jeho misijní DVD „Orthodox Talks“.
Zakladatelem mužského monastýru proroka Eliáše v Monarto je igumen Benjamin (Forbes). V roce 1988, třináct let po přijetí pravoslaví, odcestoval do Německa, kde posléze v monastýru svatého Joba Počájevského přijal z rukou archiepiskopa Marka berlínského a německého mnišské sliby a kněžské svěcení. Následně působil dva roky na farnostech zahraniční církve v Německu, Dánsku a Anglii. Po svém návratu do Austrálie se dostal na farnosti v Newcastlu do potíží ohledně užívání anglického resp. církevněslovanského jazyka při bohoslužbách, v důsledku čehož se rozhodl v roce 1995 pro založení monastýru a o tři roky později pro odchod do jurisdikce antiochijského patriarchátu. V roce 2004 se navrátil do eparchie ruské zahraniční církve.
Otec Benjamin je také duší známé Holy Cross Mission v Melbourne, založené v roce 2003. Bohoslužby jsou zde konány denně kromě úterý a pátku. Při misii působí patrně vůbec nejúspěšnější pravoslavné knižní vydavatelství a obchod v Austrálii.
Pozoruhodným pokusem o oživení keltského mnišství (při praxi tzv. sarumského obřadu z druhé poloviny 11. století) byl mužský skit svatého Jana Křtitele v Ocean View na Havajských ostrovech v jurisdikci tzv. milánského synodu (specifického derivátu řeckého starokalendářního hnutí tvořeného výhradně západními konvertity s dílem ruskou a dílem západní bohoslužebnou praxí) v 90. letech. Skit měl jediného mnicha. Oficiálně se měl řídit mnišskými pravidly svatého Kolumbána. Tato bezesporu sympatická a svým způsobem hodnotná snaha, bohužel v rámci zcela osamocené a nikým neuznávané jurisdikce, již pravděpodobně v současnosti zanikla. O skitu nejsou dlouhodobě žádné zprávy.
V roce 2009 byl nedaleko Levinu, severně od Wellingtonu v Taraua Mountain Ranges, založen také první pravoslavný monastýr na Novém Zélandu, svatých Archandělů a svatého Basila. Velkou zásluhu na celém díle má vynikající misionář a jediný na Novém Zélandu trvale sídlící pravoslavný archijerej, archiepiskop Amfilochios (Tsoukas), hierarcha konstantinopolského patriarchátu. Představeným je otec Meletije, srbský mnich, další dva monaši a jeden poslušník jsou řeckého původu. Členem bratrstva je také rodilý Novozélanďan jerodiákon Patrick (Ramsey), který strávil nějaký čas na Svaté hoře ve Velkém monastýru Vatopedi. Při monastýru žije též monaška Gabriela. První bohoslužby zde byly konány 1. května 2010. Monastýr rovněž pečuje o misii na Fidži. Četní poutníci jsou Novozélanďané nejenom řeckého, ale hojně i ruského a srbského původu.
Novozélandské pravoslavné mnišství žilo již dříve nějaký čas mimo Nový Zéland. Otec Sávva strávil 12 let v monastýru Kovilj u Nového Sadu v Srbsku. Pocházel z Hamiltonu, kde 24. srpna 2010 zesnul. V Kovilju pobývali celkem tři mniši novozélandského původu, jeden z nich tam přišel z patriaršího stavropigiálního monastýru svatého Jana Křtitele v Tolleshunt Knights v Essexu v Anglii.
Prvním pravoslavným mnichem narozeným na Novém Zélandu je jeromonach Ambrose (Mooney, nar. 1946), duchovní žák otce Aleksije Godjajeva. Pochází ze starého irského katolického rodu (odtud i jeho celoživotní zájem o keltské mnišství). Vyrůstal při maristické koleji v Hastingsu, později studoval ruštinu na Victoria University ve Wellingtonu. V 60. letech se prostřednictvím otce Godjajeva seznámil s hloubkou ruského pravoslaví. V roce 1968 odcestoval na Svatou horu a přijal křest v Russiku. V 2. polovině 70. let se rozhodl pro cestu mnišství, jež měl blíže poznat a přijmout na Svaté hoře, nakonec ale přijal mnišský postřih v největším ženském srbském monastýru Žiča (se jménem ctihodného Amvrosije Optinského). Zde se také učil ikonopisu. Více než rok prožil v monastýru Studenica. Po návratu z Evropy přijal kněžské svěcení v monastýru svatého Sávvy v Elaine. V roce 1980 se podílel na neúspěšném pokusu o založení prvního pravoslavného monastýru na Novém Zélandu v Kiwitea. Poté obsluhoval farnosti srbské a ruské zahraniční církve na ostrovech.
Dnes působí v rámci ruské zahraniční církve v misijním středisku pro anglofonní rodilé Novozélanďany v Palmerston North.
prot. Mgr. Antonij Drda
