Pohádkoví svatí. Příběh indického prince

Typický svatý je podle představy většiny z nás mučedník nebo přinejmenším vyznavač. Světce z kategorie ctihodných (csl. prepodobni) často podvědomě posouváme do pozadí. Mimo to v křesťanství existuje tak velké množství svatých, že nemůžeme znát všechny, i kdybychom chtěli. Kdo si v kalendáři všimne jakýchsi ctihodných poustevníka Barlaama, indického prince Josafata a jeho otce Abenera? Syžet tohoto příběhu se přitom stal dobře známým po celém světě a je jedním z největších literárních tajemství, které dodnes vědci nemohou rozluštit.

Plný název tohoto hagiografického díla je Pověst prospěšná pro duši (῾Ιστορία ψυχωφελής), přinesena z východní etiopské země nazývané Indií do svatého města Jeruzaléma Janem mnichem, mužem poctivým a ctnostným z monastýru svatého Sávy. V literární vědě je známá jako Pověst o Barlaamu a Josafatovi. Uvedu tady její krátký obsah.

Ve 4. století v Indii vládl král Abener. Byl to pohan, který nenáviděl křesťanství a křesťany krutě pronásledoval. Král dlouho neměl potomka. Nakonec se mu narodil syn Josafat. Při jeho narození královský čaroděj předpověděl, že chlapec přijme otcem nenáviděnou křesťanskou víru. Abener tomu chtěl zabránit, proto nechal pro prince postavit zámek a zakázal v přítomnosti svého následníka mluvit o Kristu a jeho učení.  

Když princ dosáhl jinošského věku, začal prosit otce, aby mu dovolil ze zámku vyjíždět. Za hranicemi svého sídla se dozvěděl, že na světě existují nemoci, utrpení, stáří a smrt. Tohle nám hodně připomíná příběh jiného indického prince – Siddhárthy Gautamy neboli Buddhy. Stejně jako Buddha mladý Josafat zažil těžké zklamání a dospěl k myšlence o pomíjivosti a nesmyslnosti života. Na rozdíl od Buddhy ale nevytvořil na základě tohoto pocitu žádné pesimistické učení. Do života Josafata zasáhl jediný a věčný Bůh, tvůrce všeho viditelného i neviditelného.

Daleko odtud na poušti žil moudrý starec Barlaam, jemuž Bůh zjevil, že v Indii žije mladý princ hledající pravdu. Poustevník v podobě kupce přijel do města, kde se nacházel princův zámek, a prohlásil, že má kouzelný drahokam, který vyléčí jakoukoli nemoc. Josafat si starce nechal předvolat a ten mu začal vykládat křesťanské učení. Princ pochopil, že drahokamem je pravá víra, uvěřil v Pána Ježíše Krista a nechal se pokřtít. Barlaam se po křtu odebral zpátky na poušť.

Jakmile se král Abener dozvěděl, že se jeho syn obrátil na křesťanskou víru, hrozně se rozhněval. Jeden z velmožů mu doporučil zorganizovat disputaci mezi křesťany a pohany. Může nám tady přijít na mysl analogie s debatou sv. Kateřiny s pohanskými filosofy. Ale v této pověsti se fabule rozvine jinak. Disputace se měl zúčastnit jakýsi čaroděj převlečený za Barlaama a demonstrativně spor prohrát. Josafatovi ale Bůh tento podvod odkryl. Princ varoval čaroděje, že pokud spor skutečně prohraje, přijde o život. Zastrašený čaroděj tak upřímně hájil křesťanství, že nejen, že vyhrál debatu, ale sám uvěřil v Krista, nechal se pokřtít a odešel na poušť.

V klasickém příběhu o mučedníkovi bychom potkali vyprávění o mučeních a popravě nešťastného prince na rozkaz vlastního otce. Pamatujme si ale, že Josafat, stejně jako jeho otec Abener jsou uctíváni jako ctihodní. Syžet zase spěje jinam. Po několika marných pokusech svést prince ze správné cesty Abener učinil syna svým spoluvládcem. Josafat obnovil v zemi křesťanství, nechal vybudovat nové chrámy a nakonec obrátil i svého otce na pravou víru. 

Po smrti Abenera svatý Josafat opustil království a odešel na poušť za svým učitelem Barlaamem. Po skonání starce Josafat zůstal v jejich jeskyni sám a žil přísným asketickým životem do své smrti ve věku 60 let. Ostatky svatých Josafata a Barlaama byly přeneseny do chrámu postaveného před lety Josafatem.

Takový happyend určitě nikdo nečekal. Všechny postavy této pověsti se obrátily na křesťanskou víru – princ, jeho krutý otec, dokonce i nějaký pohanský čaroděj. Všichni zemřeli v míru, bez bolesti, bez krvavých poprav po dlouhém životě naplněném modlitbou a sloužením  Bohu a nechali po sobě křesťanskou zemi se stovkami chrámů.

Mě ten příběh zaujal právě svým šťastným koncem. Připomíná nám všem, že existuje nespočetné množství pro Boha přijatelných způsobů sloužení. Nemusíme bezpodmínečně být nešťastní. Vždyť Bůh sám je největším štěstím, blahem, radostí pro každého, kdo po něm touží. Život ve smíru s Bohem je jedinou možností správně uspořádat společnost na všech úrovních – sociální, politické, ekonomické, dokonce i ekologické. Představte si, že žijeme ve společnosti upřímných, ctnostných, vlídných křesťanů a jediným zákonem této společnosti je křesťanská láska. Jak to bude vypadat? Pohádkově! Přesně tak jako v Pověsti o Barlaamu a Josafatovi.

Mnozí by s tím nesouhlasili, protože ve světě působí i jiné síly a člověk se jako svobodný tvor vždy může rozhodnout pro život bez Boha. Je to tak. Nemůžeme změnit celý stát nebo přeměnit naši planetu v ráj. Nesmíme ale přestat o to usilovat. S Boží pomocí můžeme udělat šťastnou minimálně svou vlastní rodinu. Příběhy o lásce, štěstí, vítězství dobra nad zlem neexistují jen pro zábavu. Jsou tu proto, aby nám připomínaly ideál, ke kterému bychom měli směřovat.

Pověst o Barlaamu a Josafatovi je bohatá na podobenství, poučení, duchovní besedy. V průběhu staletí inspirovala spisovatele a básníky, například Shakespeara, Lopeho de Vegu, Calderóna. Ale dodnes si vědci lámou hlavu nad jejím původem. Někteří předpokládají, že pověst je christianizovanou legendou o životě Buddhy. Jiní si myslí, že vznikla ve střední Asii nezávisle na buddhistické tradici. Mnich Jan z monastýru sv. Sávy v Palestině, uvedený v názvu jako autor, bývá asociován se sv. Janem z Damašku. Dnešní hlavní hypotéza je taková, že pověst vznikla kolem 6. nebo 7. století v středoperském jazyce. V 8. století se vyvinula její první arabská redakce. Paralelně byla vytvořena gruzínská verze, jež později byla přeložena do řečtiny a pak do dalších jazyků.

Nehledě na nejasný původ pověsti jsou Barlaam, Josafat a Abener v pravoslavné církvi uctíváni jako ctihodní. V 16. století byla v Rusku vytvořena služba těmto světcům. Existují ikonografická zobrazení Barlaama a Josafata ve starých rukopisech, chrámových malbách a na ikonách v Řecku, Rusku, Srbsku či Itálii.

Příběh Barlaama a Josafata je potvrzením toho, že čtení životů svatých není nudnou povinností křesťana. Hagiografická literatura může být velkou inspirací pro náš duchovní život, nevyčerpatelným zdrojem pro tvorbu a prostě zajímavým čtením pro dospělé i pro děti.

Naděžda Skvarnik