Přednáška otce Andreje Kurajeva
V listopadu Prahu znovu navštívil protodiákon Andrej Kurajev – známý ruský teolog, klerik Ruské pravoslavné církve a autor velkého množství knih o pravoslaví. Přednáška o. Andreje se konala 12. listopadu v Ruském středisku vědy a kultury. Jejím tématem bylo místo a role Pravoslaví v současném světě. Hlas pravoslaví připravil krátké shrnutí této besedy, která trvala více než tři hodiny.
Tak zvaný Křišťálový sál Ruského střediska vědy a kultury byl přeplněn lidmi. O. Andrej začal besedu vtipem a představil se hostům jako největší ruský teolog co do objemu pasu… Vtipy provázely celý Kurajevův projev, což napomohlo vytvořit neformální atmosféru. Tuhle specifičnost přednášek o. Andreje znají mnozí jeho stálí posluchači, otec protodiákon se všemožně vyhýbá moralizujícímu tónu a nikdy si nehraje na proroka hlásajícího pravdu. O tom se také mluvilo v průběhu přednášky.
Na začátku o. Andrej označil několik zásadních trendů, které jsou z jeho pohledu charakteristické pro současnou pravoslavnou církev. První uvedený trend se týkal toho, že křesťanství se znovu stává městským náboženstvím. Vždyť křesťanství se zrodilo právě v městském prostředí. Apoštolové nekázali na venkově, nýbrž přinášeli dobrou zprávu do velkých měst římských provincií, odkud se nové náboženství šířilo dál. Epištoly apoštola Pavla jsou určeny pro obyvatele velkých měst. Potom se křesťanství rozšířilo i na venkově a nadlouho tam zůstalo. Ale dnes křesťanství znovu získává rysy velkoměstského náboženství. Není to snad jedno? Není. Ve velkém impériu nebo městě je náboženství osobní záležitostí, ne záležitostí národa či státu. V městských podmínkách má člověk možnost žít anonymně a svobodně rozhodovat o svém náboženství.
Kromě toho se křesťanství stává náboženstvím vzdělanců. Podle o. Andreje to skoro vypadá, že v moskevských chrámech člověk nemůže vstoupit do církve, pokud nemá vysokoškolský diplom. V souvislosti s tím si Kurajev vzpomenul na slova Nikolaje Berďajeva: „Dnes pro to, aby se člověk stal pravoslavným, musí vědět víc, než pro to, aby se stal ateistou.“ Teď musíme jen počkat, až církev přizpůsobí své modlitby městskému životu a vznikne moleben na vyhánění virů z počítače. Před tisíci roky byl život rolníka přeložen do církevního jazyka. Ale pro moderního měšťana je jazyk církve zatím nedostupný. Nemáme děkovné modlitby pro bloggery za repost na známém webu, ani pro lékaře za to, že pacient přežil operaci.
Druhý trend je takový, že pravoslaví získává ženskou tvář. (Tohle mě zvlášť potěšilo.) Křesťanství se zrodilo v době, kdy žena pro společnost prakticky neexistovala. Dokonce v posledním přikázaní Desatera se žena uvádí někde mezi býky a osly. Nicméně křesťanství darovalo ženě úplně jiný status. Možná proto, že ženy nijak Pánu Ježíši neuškodily, spíš naopak. Dokonce i žena Pontského Piláta se za Krista přimlouvala. Přesto apoštol Pavel ve své první epištole Korintským píše: „Ženy nechť ve shromáždění mlčí.“ Navzdory tomu dnes ženy učí v nedělních školách, zpívají v chrámech, účastní se místních sněmů – třeba ještě v 19. století by toto bylo nepředstavitelné. Vzniká ženská církevní literatura. Ženy vytvářejí učebnice pro teologické školy a semináře.
Ale ta nejdůležitější tendence spočívá v tom, že se učíme žít v podmínkách svobody svědomí a svobody slova. Podle mínění otce Andreje to znamená, že teologie je předurčena k tomu, aby se stala filosofií. Jdeme cestou od proroků k filosofům, od věštců k Sokratovi. Filosofie se rodila ve městech za předpokladu určité politické svobody. Filosofové polemizovali na náměstích velkých měst, aby získali větší počet žáků. Nebyly vyloučeny ani rány pod pás – bylo to skutečné umění hanobení oponenta nazývané psogos. Ani sv. Basil Veliký tím nepohrdal, když psal: „Jak mohou být přímé myšlenky u toho, jehož nohy jsou křivé?“
Rozdíl mezi prorokem a filosofem spočívá v tom, že prorok musí prokázat pouze svůj prorocký status. Nestará se o argumenty, neboť ten, kdo vede spor s prorokem, skutečně ho vede s Bohem. Filosof ale představuje sám sebe, jeho síla spočívá v argumentech. V moderním světě je to jediná možná intonace i pro církev. Misionář se už nemůže dostat do pozice proroka a hlásat jakékoliv učení, musí své učení vysvětlit. To se ne všem a ne vždy daří. Bývá to těžké překonat pokušení a nemluvit s lidmi jako ten, kdo má moc. Pro moderního kazatele existuje další nebezpečí. Na rozdíl od apoštolů jsou jeho slova velmi často v rozporu s jeho životem. Totožnost života a učení byla charakteristická pro první hlasatele křesťanské víry. V průběhu staletí narůstal rozdíl „mezi tím, co popové kážou, a tím, jak žijí“.
V souvislosti se vším výše uvedeným jsem položila otci Andrejovi otázku. Co máme dělat, když si soupeřící strany i v rámci církevního dialogu začnou hrát na filosofy a používat zmíněný psogos – hanobení oponenta? Otec Andrej řekl, že jsem se dotkla jedné z nejdůležitějších filosofických otázek. Je nějaký progres v dějinách lidstva, nebo není? Tato otázka byla aktuální i v době Kristova příchodu. Byla to doba rozkvětu lidstva, nebo jeho úpadku? Na jedné straně to byla doba takových lidí jako přesvatá Bohorodice a sv. Jan Křtitel, na druhé straně lidí, kteří Pána Ježíše ukřižovali. Máme argumenty pro i proti. Co do srovnání nás a lidí doby sv. Basila je tady stejná otázka. Jsme lepší než oni, nebo ne? Zase najdeme argumenty pro obě strany. Ale nějaký progres zřejmě je. To, co dnes považujeme za nepřijatelné, se za starých časů zdálo úplně normální. Například otroctví. Sv. Basil měl otroky, monastýry vlastnily otroky. Ale my dnes zase tolerujeme věci, kvůli kterým by se Byzantinci zbláznili. Otázka je nevyřešitelná. Nicméně o. Andrej vyslovil naději, že v církvi používat psogos nebudeme.
Na přednášce se mluvilo také o hlavní události tohoto roku – Všepravoslavném sněmu na Krétě. Kurajev uvedl slova rumunského patriarchy Daniela o tom, že římskokatolický model církevní jednoty není správný, ale my pravoslavní nemáme žádný. Každá místní církev aspoň nějaký sjednocující faktor má, ale na světové úrovni se všechno rozpadlo už po pádu Byzance. To, že se sněm nedokázal stát opravdu všepravoslavným, stojí za politování. V tom Kurajev vidí nebezpečí dalšího rozkolu uvnitř pravoslaví. Veškeré rozkoly v církvi se zakládají na národnostních konfliktech. První rozkol spočíval na odpadnutí východních církví od konstantinopolského centra po Chalkedonském sněmu. Druhý byl rozkolem mezi Řeky a Římany v roce 1054. Další se jmenoval Reformace a byl rozkolem mezi Germány a latiníky. Tentokrát zažíváme nebezpečí rozkolu mezi Řeky a ostatními pravoslavnými národy. Je to smutná zvěst, protože Kristus se modlil: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás.“
Po přednášce následoval nával dotazů. Dotkly se i tématu jakéhosi ovlivňování naší církve ze strany jiných větších církví. Otec Andrej zpochybnil reálnou existenci takových vlivů. Podle jeho mínění o tom svědčí svobodná volba pražského arcibiskupa. Čeští duchovní povolali na arcibiskupský stolec důstojného kandidáta, Varjaga, jak se vyjádřil Kurajev, člověka nestranného a nezávislého na cizích vlivech.
Otec Andrej prezentoval nové vydání dvou svých knih, Mistr a Markétka (výklad světoznámého románu Michaila Bulgakova) a Dary a anatémata. Po přednášce si mnozí hosté tyto knihy zakoupili a získali vlastnoruční podpis autora. Nikomu se nechtělo loučit. Kolem o. Andreje se vytvořila fronta. Lidé se s ním chtěli vyfotit, položit mu ještě aspoň jednu poslední otázku a poděkovat.
Naše redakce také srdečně děkuje otci Andrejovi a těší se na další setkání a zajímavé besedy.
Naděžda Skvarnik