Světlý smutek

Kapitola z knihy protopresbytera Alexandra Šmemana Velký půst

Pro mnoho, ne-li většinu pravoslavných křesťanů, se půst skládá z omezeného počtu formálních, většinou negativních pravidel: zdržování se některých druhů potravin (masa, mléčných výrobků, vajec) a zábav. Jsme moc vzdálení skutečnému duchu církve a někdy nejsme schopní pochopit, že půst je i o něčem jiném, bez čeho všechna tato pravidla ztrácejí svůj význam. Toto „něco jiného“ lze nejlépe definovat jako určitou atmosféru, náladu, především stav ducha, mysli a duše, který naplňuje celý náš život po dobu sedmi týdnů. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že cílem půstu není přinutit nás k určitým formálním povinnostem, ale „zjemnit“ naše srdce, aby mohlo vnímat duchovní realitu, zažit do té doby skrytou touhu po společenství s Bohem.

Tato postní atmosféra, tento jedinečný „stav ducha“ se vytváří především bohoslužbou, různými změnami zavedenými během postního období do liturgického života. Samostatně se tyto změny mohou zdát nepochopitelnými formálními pravidly, která se musí formálně dodržovat; ale když jsou vnímány jako celek, odhalují nám samotnou podstatu půstu, ukazují, dovolují nám zažit ten světlý smutek, v němž spočívá skutečný duch a dar půstu. Bez nadsázky lze říci, že svatí otcové, duchovní spisovatelé a tvůrci zpěvů Postního Triodu, kteří postupně rozvíjeli obecnou strukturu postních bohoslužeb a dodali liturgii předem posvěcených Darů tuto zvláštní, svébytnou krásu, měli stejnou, jednotnou představu lidské duše. Opravdu znají duchovní umění pokání a každý rok, během postní doby, dávají každému, kdo má uši, aby slyšel, a oči, aby viděl, příležitost se seznámit s jejich vědomostmi.

Celkový dojem, jak jsem již řekl, je nálada světlého smutku. Jsem si jist, že člověk, který vstoupí do chrámu během postní bohoslužby a má pouze omezenou znalost bohoslužeb, téměř okamžitě pochopí, co tento zdánlivě rozporný výraz znamená. Na jedné straně ve všech bohoslužbách skutečně převládá jistý tichý smutek; roucha jsou tmavá, služba je delší než obvykle, monotónnější, téměř bez pohybu. Čtení a zpěv se střídají, ale nic se „neděje“. V pravidelných intervalech kněz vychází z oltáře a čte jednu a tutéž krátkou modlitbu a po každém jejím přečtení všichni přítomní v chrámu klečí. A dlouho stojíme v této modlitební jednotvárnosti, v tomto tichém smutku.

Ale na konci si začínáme uvědomovat, že tato dlouhá a jednotvárná bohoslužba je nezbytná, abychom mohli pocítit tajemství a zpočátku nepozorovatelné působení této bohoslužby v našem srdci. Pozvolna začínáme rozumět nebo spíše cítit, že tento smutek je skutečně „světlý“, že v nás začíná probíhat nějaká záhadná proměna. Zdá se, že jsme se ocitli na takovém místě, kam se nedostane ruch a spěch života, ulice, nic z toho, co obvykle naplňuje naše dny a někdy i noci, kde nad námi všechna ta marnost nemá moc. Všechno, co se zdálo tak důležité a naplňovalo naši duši, ten stav úzkosti, který se téměř stal naší druhou přirozeností, najednou zmizí a my začneme zažívat osvobození, cítíme se lehcí a šťastní.

Není to hlučné, povrchní štěstí, které přichází a odchází dvacetkrát denně, tak křehké a vrtkavé; je to hluboké štěstí, které nepochází z jednoho konkrétního důvodu, ale ze skutečnosti, že se naše duše podle Dostojevského dotkla „jiného světa“. A dotkla se toho, co je plné světla, míru, radosti a nevyslovitelné naděje. Chápeme tedy, proč bohoslužby musí být dlouhé a zdánlivě monotónní. Chápeme, že je absolutně nemožné přejít z normálního stavu naší duše, plné marnosti, spěchu, starostí, do toho jiného světa, aniž bychom se nejprve „uklidnili“, abychom v sobě obnovili určitou míru vnitřní ustálenosti. To je důvod, proč ti, kdo si myslí, že bohoslužby jsou jakýmsi „závazkem“, kteří se vždy ptají na „minimální požadavky“ („jak často bychom měli chodit do chrámu?“, „jak často bychom se měli modlit?“) nikdy nebudou schopní pochopit skutečný význam bohoslužeb přenášejících nás do jiného světa – do přítomnosti samotného Boha! Ale bohoslužby nás tam nepřenášejí okamžitě, nýbrž pomalu, kvůli naší padlé přirozenosti, která ztratila schopnost přirozeně vstupovat do tohoto „jiného světa“.

A když konečně zažíváme toto tajemné osvobození, lehkost a mír, smutná monotónnost bohoslužby získává nový význam, proměňuje se; je posvěcena vnitřní krásou jako ranním paprskem slunce, který začíná osvětlovat vrchol hory, když je dole, v údolí, ještě tma. Toto světlo a skrytá radost pochází z častého zpívání „aleluja“, z obecné nálady postních bohoslužeb. To, co se zpočátku zdálo monotónní, nyní přináší pokoj; to, co zpočátku znělo smutně, je nyní vnímáno jako první pohyby duše, která se vrací do ztracené hloubky. To je to, co nám každé ráno hlásá první verš postního Aleluja: Můj duch ve mně za úsvitu tebe hledá, Bože…

„Smutné světlo“: smutek mého vyhnanství, promarněného života; světlo Boží přítomnosti a odpuštění, radost z obnovené lásky k Bohu a pokoj návratu do domu Otce. Taková je nálada postní bohoslužby; takové je její první dotknutí mé duše.