Teolog mezi evangelisty

Teologie v církvi vznikla prakticky okamžitě. Apoštolové stáli vedle Krista a ptali se jeden druhého: „Kdo to je?“ Chápali, že to není obyčejný člověk. Kristus konal zázraky, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé. Kdo z lidí je něčeho takového schopen? Učedníci viděli úžasného člověka, velikého učitele duchovního života. Viděli v něm dlouho očekávaného Mesiáše. Ale bylo i ještě něco. Stali se svědky neopakovatelného a nečekaného Božího zjevení. Pán Ježíš odhaloval apoštolům pravdu o sobě, ale plné pochopení přišlo až po jeho zmrtvýchvstání a seslání Ducha Svatého. Bylo však třeba tuto pravdu vysvětlit i ostatním lidem, těm, kteří se s Kristem během jeho pozemského života nesetkali. A právě teologie jim v tom pomohla.

Evangelium není jen vyprávěním o tom, co Ježíš dělal nebo říkal, ale také vysvětlením jeho činů a skutků, a především vysvětlením cíle jeho vtělení a toho, co znamená pro nás. Apoštolové uznávali, že Kristus je pravý člověk a zároveň pravý Bůh. Proto ve všech apoštolských textech se setkáme s myšlenkou, že Kristus je Bohočlověk. Píšou o tom všichni evangelisté, na tomto tvrzení se zakládá samotná podstata křesťanské teologie.

Evangelisté Matouš, Marek a Lukáš rozvíjeli teologickou zvěst o Kristu. Ale i na zcela dobře propracovaném teologickém pozadí Nového zákona Janovo evangelium výrazně vyniká. Natolik, že církev poctila jeho autora titulem Teolog. Mezi pravoslavnými svatými bylo mnoho vynikajících myslitelů, kteří výstižně vyjádřili církevní učení. Ale do církevních dějin s titulem „Teolog“ vstoupili jen tři. Prvním a nejdůležitějším z nich je evangelista Jan. Už v 1. století křesťanské éry tento nejmladší z Kristových učedníků vytvořil základ pro celou církevní teologii.

Mladý Jan potkává Krista a tuší, že před ním stojí ten, který přesahuje veškeré lidské chápání. Mlčenlivé dítě hledí na to, jak se nebesa rozevírají a Duch Boží sestupuje na Mesiáše. Stává se milovaným učedníkem Spasitele, nejzranitelnějším, nejčistším, a pozoruje lavinu zázraků.  Vidí, jak smrt ustupuje, jak v slepých očích září světlo, jak ochrnutý vstává, pláče a děkuje Ježíši. A mladý učedník mlčí a pozoruje. Jeho oči vnímají Božské světlo, které se vylévá na celý vesmír.

Apoštol Jan položil do základu svého evangelia kontemplaci věčnosti: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1:1). V češtině to zní trochu abstraktně, protože „slovo“ je středního rodu. V řečtině je však „slovo“ – λόγος – rodu mužského. Kdybychom ponechali λόγος bez překladu, zněla by první věta Janova evangelia takto: „Na počátku byl Logos, a Logos byl u Boha, a Logos byl Bůh.“ Cítíte ten rozdíl? Verše evangelisty Jana o Božím Slovu mají zcela osobní nádech.

Bůh je jeden a není jiného, podobného jemu. Není žádné pohanské množství bohů. A přece je v Jediném Bohu jakési tajemné rozlišení. V jakém smyslu? V osobním: v Jediném Bohu se rozlišují tři Osoby: Otec, Syn a Duch Svatý.

Logos byl Bůh, Logos byl u Boha (nebo lze přeložit: „Logos byl k Bohu“ – ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν). Podle evangelia je Božský Logos jakoby obrácen k Bohu, přebývá „tváří v tvář“ s Bohem. Logos a Bůh spoluexistují v dokonalé jednotě, v lásce.

Skrze krátký prolog Janova evangelia vyrůstá mocný výhonek trinitární teologie – tedy učení o Nejsvětější Trojici: Otci, Synu a Duchu Svatém. Evangelista Jan nazývá Bohem Otce („Pramen Božství“) a Logos je Syn. O Duchu Svatém se v evangeliu zmiňuje o něco později (viz Jan 14:16–17: „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude“). Takto se při čtení Janova evangelia seznamujeme s učením o Trojjediném Bohu.

Proč je Boží Syn nazýván Logos (Slovo)? Apoštol Jan promlouvá k lidem žijícím v helenistickém světě, ve světě pořečtěném, kde vládne řecká kultura, řecké myšlení a řecký jazyk, a proto mluví o Kristu jako o Logu. Ale Logos je pojem značně zatížený významy: znamená „rozum“, „slovo“, ale také třeba i „účet“ (viz Podobenství o nepoctivém správci: „Slož účty ze svého správcovství“ – „ᾀπόδος τὸν λόγον τῆς οἰκονομίας σου“, Lukáš 16:2).

Pro řecký svět, který vynalezl filozofii, byl logos vesmírným zákonem. Evangelista Jan však mluví o něčem větším: Logos, který byl u Boha, je Zákonodárcem vesmíru, nikoli jen nejvyšším přírodním zákonem. „Všechno povstalo skrze něho a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan 1:3). Rozumný řád ve vesmíru pochází od Boha Slova. On je Tvůrce a Uspořadatel celého světa. A nejde o jakýsi zákon vepsaný do všech věcí, ale o živou Osobu Boha, nejvyššího a věčného. Všemohoucí Bůh-Logos sestoupil na zem a stal se člověkem, zjevil se lidem: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu“ (Jan 1:14).

Proč ale přišel a stal se člověkem? Logos byl od počátku Bohem; a nyní se vtělil a stal se jedním z nás, aniž by přestal být Bohem. Stručně a výstižně vtělení Syna Božího vysvětlil sv. Athanasios Veliký: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.“

Bůh nás chce přijmout za své syny a dcery. Tento Boží záměr byl zjeven apoštolům a je ústřední myšlenkou Nového zákona. Jí se věnuje i sv. Jan Teolog. V době, kdy psal své evangelium, Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium již byla napsána. Proto Jana až tolik nezajímaly chronologie událostí. Jeho cílem bylo vysvětlit smysl všeho, co se odehrálo před očima apoštolů.

Počínaje 12. kapitolou Jan vykládá křesťanské učení o Bohu a spáse. „Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých… Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti“ (Jan 12:1, 2). Kristus je nyní připraven k pohřbu, od té doby začíná jeho křížová cesta. A vše, co se děje, vnímá jeho mladý učedník.

„Jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval, byl u stolu po jeho boku“ (Jan 13:23). Jan je nejmladší, ale je při poslední večeři nejblíž k učiteli. Je to obrovská čest. I Petr, kterého vnímáme jako vůdce apoštolů, prosí Jana, aby se zeptal Pána, kdo je zrádcem. A Pán mu odpovídá.

Kristus vysvětloval učedníkům, že ho čeká utrpení, potupný soud a ukřižování. Nechtějí mu uvěřit, Petr namítá: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (Matouš 16:22). Ale Jan tiše poslouchá. Kráčí za Božím Synem, slyší dech Tvůrce galaxií, jí s Živitelem světů, dotýká se rukama věčného Ohně. Je upřímný a nevinný a jeho srdce je prostoupeno Boží láskou. Vidí Krista, když je radostný nebo vyčerpaný, vidí, jak se usmívá, pláče při modlitbě, rmoutí se.

Je třeba také připomenout, že Jan byl jedním ze tří učedníků, kteří spatřili proměnění Páně na hoře Tábor, viděli Ježíše Krista v jeho Božské slávě. Svaté dítě srdcem vidí celý příběh lidských dějin, vidí Mojžíše a Eliáše – Zákon a Proroky – jak se sklánějí před jeho Učitelem. Jan neříká nic – je ohromen. Zasažen světlem, přemožen milostí padá na zem. Zavírají se jeho tělesné oči a oči jeho duše se otevírají Božskému světu. Rodí se Jan Teolog.

Kromě Jana tam byli také Jakub a Petr. Ale po vzkříšení, když se Kristus zjevil učedníkům u Galilejského jezera, poznal ho pouze Jan. „Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou“ (Jan 21:7). Ježíš se zřejmě po vzkříšení změnil, ale milující srdce mladého učedníka ho přesto poznalo. Jan viděl to, co ostatní vidět nemohli.

Jan stojí u kříže, oplakává toho, kdo se obětuje z lásky k nám. Slyší, jak těžce dýchá a sténá bolestí Stvořitel světa, jak pláče a trpí Dárce života. Vidí, jak krev zalévá tvář Bohočlověka. V ten okamžik mu Učitel svěřuje svou Matku. Od ní Jan pozná další tajemství mystické teologie o tom, jak porodila Božské dítě.

Není divu, že z tohoto mladíka vzejde autor nejvznešenějšího evangelia. Jan čistým srdcem poznal teologii věčného Syna. Tiché a krotké dítě se stává duchovním vůdcem mnoha pokolení křesťanů, svatým svědkem vzkříšení, písařem evangelia lásky. Jeho mysl, zakořeněná v Bohu, zraněná bolestí při pohledu na umírajícího milovaného Učitele a uzdravená světlem vzkříšení, se stává nejmocnější zbraní proti ďáblu. Jan píše knihu Zjevení a rozmetává zdi pekla, odhaluje veškeré ďáblovy léčky, prorokuje o posledních dnech.

Právě apoštol Jan zapsal slova, která otřásají samotnými základy pekla: „Bůh je láska.“ V tichu patmoské jeskyně milovaný učedník Krista spatřil konečné vítezství svého Učitele nad veškerým zlem, nepravostí, bolestí, hříchem a smrtí.

Redakce