V čem je smysl života?

Izraelský král Šalamoun, jenž žil v 10. století před Kristem, byl jedním z nejmoudřejších mužů všech dob a národů, synem bohabojného krále Davida, a nepochybně hluboce věřícím člověkem. Ale na sklonku života napsal knihu Kazatel, plnou trpkých úvah o bezvýznamnosti všeho, co člověk mohl pokládat za smysl pozemského života. I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není (Kazatel 2:11). Všechno je u všech stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný… dobrý je na tom jako hříšník (Kaz 9:2, 3). Nejhorší je to, že všechny čeká stejný osud. Ať už člověk žije pro cokoli, všechno to přijde vniveč zásahem nevyhnutelné smrti. Tuto skutečnost nelze ignorovat. A o jakém smyslu života pak můžeme mluvit?!

Smysl života: mluvit, nebo nemluvit?

O smyslu života se dnes raději nediskutuje, protože podobná diskuse lidem připomíná smrt. Ale člověk, který se nezamýšlí nad životem a smrtí, je hluboce nešťastný.

Často žijeme tak, jako by smrt neexistovala. Je odsunuta kamsi za horizont naší pohodlné existence, na samu periferii vědomí. A když najednou vlítne do našeho uspořádaného života (umře příbuzný, soused, kolega, přítel), je vnímána jako něco zcela nepředvídaného, a proto zvláště tragického.

Ze stejného důvodu se nezamýšlíme nad smyslem života. Podobné úvahy nás totiž nevyhnutelně staví tváří v tvář konečnosti naší existence.

Děti začínají přemýšlet o smrti ve čtyřech nebo pěti letech. Zpočátku se tato myšlenka zdá být tak hrozná, že se před ní chce okamžitě utéct. Jak je to možné, že přijde čas, kdy už nebudu?! Všechno zůstane, jak je, ale já už o tom nebudu vědět, protože zmizím! Ale pak se každý z nás s touto hroznou představou nějak vyrovná. Někomu může pomoct tvrzení připisované Epikurovi: Dokud žijeme, smrt není, a až přijde smrt, tu už nebudeme my! Takže se smrtí se vlastně nikdy nepotkáme.

Samozřejmě je to jen trik, který nám umožní se na chvíli zklidnit. Někteří se však dožívají vysokého věku a pořád se vyhýbají myšlenkám na smrt i o smyslu svého života. Není to dobrá strategie. Ať už si to člověk přeje, nebo ne, dřív či později se nevyhnutelně setká se smrtí. Zemřou rodiče, někdo z přátel. Stává se, že umírají manželé i děti… A člověk, který se nikdy vážně nezamýšlel nad smyslem života, smutek bude nést nesmírně těžce. Může třeba upadnout do hluboké deprese. Spáchat sebevraždu. Může se stát nebezpečný pro lidi ve svém okolí.

Tradiční odpovědi na otázku o smyslu života postrádají úplnost

Často slyšíme: smyslem mého života jsou mé děti. Musíme z nich vychovat dobré lidi, dát jim vzdělání, připravit na samostatný život. No, to je důležité, o tom není pochyb. Ale dá se říct, že je to to nejdůležitější v životě? A když člověk nezaložil rodinu a neporodil děti, je jeho život bezvýznamnou existencí? Nebo co když vaše děti nesplní vaše očekávání? Nejsou brilantně vzdělané ani dokonale vychované. Život se nezdařil? Nebo vzdělání jste jim zajistili a kariéru nastartovali, ale oni od té doby, co vyrostli, už na vás ani nevzpomínají. V čem je potom smysl vašeho života?

Další oblíbená odpověď: smyslem života je seberealizace. Člověk musí dosáhnout všeho, co se považuje za důležité ve společnosti: kariéra, vlastní bydlení, vzorová rodina, blahobyt. Zní to hezky, ale kdo dokáže přesně určit, co je ve vašem životě důležité a co ne? Starší lidé se často trpce přiznávají, že promarnili čas honbou za iluzemi, které, jak si nakonec uvědomili, nemají žádnou cenu. Člověk vybudoval kariéru, ale ztratil rodinu; hledal věčnou lásku, ale zůstal sám; šetřil peníze, aby si to užil ve stáří, ale přišel o zdraví a už ho nic nebaví.

Dalším oblíbeným „smyslem života“ je zažít co nejvíce a naučit se všemu, podívat se do světa, naplnit duši dojmy a mysl poznáním. I tento „smysl“ je velmi pochybný. Vždyť bez ohledu na to, kolik toho zažijete, bude to stále jen kapka v moři všech lidských znalostí a zkušeností. Jaký smysl má množení dojmů nebo faktů uložených v paměti, když to nevyřeší ty nejglobálnější životní cíle? Nezachrání mě to před stárnutím, nemocí a smrtí. Náhlá mozková mrtvice udělá z erudovaného, okouzlujícího člověka tříleté dítě. A smysl jeho života se vytratí spolu s jeho pamětí a bystrostí rozumu?

Snad se nám díky nějakým vědeckým vynálezům a asistenci lékařů podaří prodloužit si život o několik let. Co je to ale z pohledu věčnosti? Pokud je člověku souzeno zemřít, opravdu záleží na tom, kdy přesně se to stane – za dvacet let nebo dnes večer? Z hlediska věčnosti je již mrtvý. A je opravdu tak důležité, kolik faktů si stihne uložit do paměti, kolik desítek, stovek či tisíců knih si stihne přečíst?

Smysl života samozřejmě lze najít v mnohem vznešenějších věcech, například v nezištné službě bližnímu, péči o chudé a nemocné. Zdálo by se, že lepší cesta neexistuje. Ale i zde nás čeká zklamání. Smutek, nemoci a chudoba obklopují člověka všude a je nad naše síly radikálně napravit situaci, ve které se konkrétní nuzný nachází. Ať dáte žebrákovi cokoliv, následující den ho zase uvidíte na stejném místě s nataženou rukou. To neznamená, že skutky milosrdenství jsou bezvýznamné. Naopak jsou neuvěřitelně důležité. Není samozřejmě jedno, v jakém duševním rozpoložení pacient z oddělení paliativní péče opustí tento svět. Zemře v naprosté osamělosti, zoufalství a strachu, nebo odejde pokojně a klidně.

A dalo by se souhlasit s tím, že právě v tomto spočívá smysl života – konat dobré skutky. Jenže… Dobro, které jsme schopni vykonat, nemůže nikoho zachránit. Obvykle nemůžeme vyřešit problémy bližního jednou provždy, radikálně. Můžeme odlehčit jeho břemeno, ale nezachráníme ho. Je v naší moci trochu omezit působení zla v tomto světě, a to jistě stojí za to žít, ale není to absolutním naplněním života.

Marnost nad marnost… všechno je marnost! (Kazatel 12:8).

Víra v Boha není zárukou, že život bude smysluplný

Kazatel žil před třemi tisíci lety. Dalo by se doufat, že věda, vzdělání a technologický pokrok od té doby změnily svět k lepšímu. Nicméně francouzský spisovatel existencialista Albert Camus v polovině 20. století prohlásil: „Život je absurdní, absurdní již proto, že vždy končí smrtí.“

Camus neviděl žádný smysl života, protože se držel radikálně ateistického světonázoru. Všechny pokusy zapojit Boha do vysvětlování absurdity života považoval za podvod, vyhýbání se kruté realitě. Jiní filozofové existencialisté, jako Dán Søren Kierkegaard a Němec Karl Jaspers, naopak pokládali víru za jediný způsob naplnit život smyslem. Ale to nečinilo jejich filozofii o mnoho optimističtější. Víra v Boha sama o sobě nezbavuje člověka útlaku nesmyslnosti.

Ateismus se stal populárním až koncem 18. století. Naprostá většina lidí vždy věřila, že Bůh (nebo bohové) existuje. Ale v předkřesťanské době existovala představa, že Bůh žehná spravedlivému pouze v tomto pozemském životě a odměňuje ho pozemským blahobytem a radostí, rodinným štěstím a úctou. Ale smrtí člověk všechno ztrácí. Z tohoto pohledu se vše, o co člověk během života usiloval, stává nesmyslným. Není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš (Kazatel 9:10).

Se závěrem, který z toho vyplývá, souhlasí spousta lidí: Děkujte Bohu za to, co máte, a nemyslete na budoucnost. Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem (Kazatel 9:7–9).

Ani pozemské, ani náboženské odpovědi na otázku o smyslu života nejsou úplné, dokud naší jedinou vyhlídkou zůstává věčná smrt. Radostný rodinný život, blahobyt, pevné zdraví a seberealizace – to vše je úžasné a Bohem požehnané, ale smysl to nabývá, jen pokud trvá věčně.

Skutečný smysl života se objeví, až zmizí strach ze smrti

Starému Izraeli bylo zjeveno, že jednou na svět přijde Mesiáš-Spasitel, ten, kdo vysvobodí Boží lid z otroctví a povede ho do Království lásky a pokoje, kde již nebudou žádné důvody ke smutku. Ale ani Kazatel, ani jiné starozákonní postavy se neodvážili doufat ve věčný život. Tuto perspektivu lidem otevřel pouze vtělený Bůh, Pán Ježíš Kristus.

Pro ty, kdo věří v Krista, život není v žádném případě náhoda (jako pro ateistu nebo třeba buddhistu). Život je Boží dar. Bůh povolává každého z nás k životu, aby s námi sdílel svou radost, svou blaženost, a to ne na nějakou krátkou dobu, ale navždy. Vždyť Bůh sám je věčný. Ale přijmout takový dar není jednoduché. Musíme po věčném životě toužit a svobodně se rozhodnout přijmout takový život. Hospodin stvořil člověka podobným sobě. Mimo jiné to znamená, že ho stvořil svobodným.

Z Bible víme, jak první lidé využili své svobody. Satan jim slíbil, že budou jako bohové, ale bez Boha. Adam a Eva uvěřili padlému andělu a porušili jasné Boží přikázání, v podstatě ukázali nedůvěru, a tedy i nedostatek lásky k Otci.

Pán byl ochoten jim tuto chybu odpustit, jen kdyby se skutečně ukázalo, že to byla chyba, a ne úmyslná zrada. Několikrát dal Adamovi a jeho manželce příležitost k pokání. [Adame,] kde jsi? (Genesis 3:8). Svatí otcové vykládají tuto otázku od vševědoucího Boha, který samozřejmě věděl, kde Adam je, jako výzvu přiznat, že udělal chybu, ale Adam této příležitosti nevyužil. Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst? (Genesis 3:11) Adam mohl na tyto otázky odpovědět upřímně a poprosit o odpuštění za svou neposlušnost, místo toho se ale rozhodl vinit ze všeho svou ženu a nepřímo i samotného Boha, který mu ji dal. Žena přitom obviňovala hada, který ji oklamal (srov. Genesis 3:13).

Pokání nenastalo a to, co bylo chybou, se nyní stalo úmyslným odpadnutím od Boha. V důsledku toho nejen první lidi, ale celý svět zasáhla katastrofa, které křesťané říkají pád. Tělesné, hmotné v člověku zvítězilo nad duchovním, člověk se stal smrtelným a příroda, jež kdysi byla jeho přirozeným prostředím, se nyní stala cizím světem, hrozným, nebezpečným a nepředvídatelným.

Stav, ve kterém se padlý člověk ocitl, dobře popsal apoštol Pavel: Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci (Římanům 7:18-19). Vlastně proto všechny ty pozemské cíle a smysly, které se snažíme najít, nefungují. Tím, že jsme ztratili přímé spojení s Bohem, vyprázdnili jsme své životy natolik, že nyní potřebujeme nějaké vnější „cíle“, „smysly“ a „ospravedlnění“ své existence. Ale tyto „cíle“ a „smysly“ nejsou o nic lepší než kožené suknice, které přikrývaly nahotu hříšných lidí.

Samozřejmě usilujeme o dobro, snažíme se vychovat děti, postavit dům nebo zlepšit své odborné dovednosti a obohatit svou mysl moudrostí nashromážděnou lidstvem po mnoho staletí. Často ale jednáme nesprávně a přeháníme. A to vše proto, že tyto pozemské „smysly“ nám zakrývají hlavní smysl našeho života. Ten, který nám dal sám Dárce života, náš Stvořitel, a který musíme svobodně přijmout. Nebo odmítnout, protože příběh Adama a Evy nám znovu a znovu připomíná, že svobodu lze zneužít…

Smyslem života křesťana je směřování k Bohu a sjednocení s ním

Křesťané jsou přesvědčeni, že odpověď na otázku o smyslu života dal Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, který se před dvěma tisíci lety stal člověkem. Řekl: Já jsem ta cesta, pravda a život (Jan 14:6). On je život a bez spojení s ním život není. Naším úkolem je připojit se ke Zdroji pravého, nehynoucího, věčného života. V tomto křesťané nacházejí smysl pozemského dočasného bytí.

Předmět rozhovoru by se mohl zdát příliš abstraktní, ale Bůh sám udělal vše pro to, aby tento úkol byl pro nás splnitelný. V určitém okamžiku lidských dějin vstoupil do našeho světa, narodil se jako člověk Ježíš, celý svůj lidský život plný těžkostí a útrap zasvětil péči o lidi, které léčil, živil, učil a křísil. Nakonec ho vůdci židovské společnosti ze závisti odsoudili k hrozné popravě ukřižováním. Ale třetího dne po své smrti Kristus vstal z mrtvých a na základě skupiny svých učedníků vytvořil církev – společenství jemu věrných lidí, kteří plněním jeho přikázání a účastí na svátostech (zejména na eucharistii) se s ním spojili ještě silnějšími pouty než ta pokrevní pouta, která nás spojují s Adamem a Evou. Díky tomuto spojení s Kristem se členové církve, křesťané, sjednocují se samotným Bohem a znovu se v nich rodí věčný život, krásný a blažený.

To vše sám Kristus vyjádřil krátkým výrokem: Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti (Jan 10:10).

To neznamená, že křesťané přestali být nemocní, přestali stárnout a umírat, protože ani po spříznění s Kristem nepřestali být potomky Adama, a proto jako všichni lidé po něm zdědili padlou lidskou přirozenost, náchylnou k zániku a smrti. Pro člověka sjednoceného s Kristem však smrt již není koncem všeho, ale pouze přechodem do věčného života, zrozením pro život s Bohem. A nejzajímavější je, že tento nebeský život začíná již zde na zemi. Spravedlnost, pokoj a radost z Ducha Svatého – to, co apoštol Pavel nazývá příznaky Božího království (Římanům 14:17) – lze zažít již v tomto životě. A zázraky, o kterých se tak často (možná někdy až příliš často) vypráví v životech svatých, nejsou ničím jiným než záblesky právě toho věčného života.

Sjednotit se s Bohem neznamená rozpustit se v něm. Znamená to najít sám sebe

O sjednocení (či splynutí) s Bohem hovoří i vyznavači řady východních náboženství, jako je hinduismus. Myslí tím hlavně to, že lidská osobnost je povolána, aby se nakonec rozpustila v Bohu jako kapka vody v oceánu. Protože po sjednocení lidského „já“ s Absolutnem, žádné „já“ již neexistuje, individualita mizí, zůstává pouze božské „Super-Já“, které převyšuje veškerou individualitu…

Ale křesťané tím myslí něco úplně jiného. Po sjednocení s Bohem člověk zůstává sám sebou, zachovává si schopnost cítit, myslet, komunikovat, slyšet, vidět. Já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, pravil starozákonní spravedlivý Job o nadcházejícím setkání s Bohem (Job 19:27). Sjednocením s Pánem si člověk také zachovává schopnost se radovat, což by bylo absolutně nemožné, kdyby se naše „já“ rozplynulo v nějakém Absolutnu. Celý Nový zákon mluví o radosti z bytí s Bohem. Apoštol Pavel například dosvědčuje, že jde o takové blaho, které nelze vyjádřit žádnými lidskými slovy: Oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1. Korintským 2:9).

Sjednocením s Bohem člověk nejen nezaniká, ale naopak se stává sám sebou, nachází své pravé já. V knize Zjevení svatého Jana Teologa jsou tato slova: Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává. (2:17). Toto jméno na bílém kaménku podle běžného výkladu znamená hlubokou podstatu člověka, jeho skutečné „já“, onu jeho skutečnou individualitu, kterou zná pouze Bůh a která se jasně projeví v Božím království.

Zdálo by se, že tomu odporuje apoštol Pavel, který ve svém listu Galatským píše: Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. (2:19–20). Nejde tady právě o ztrátu individuality apoštola? Nejde, jinak by autor o sobě nemohl říci „já“. Pavel tím chce říct, že ho Kristus naplnil svým životem, že v něm působí, vede ho a lidi kolem něj ke spáse. Nejde o ztrátu osobnosti, ale o to, že se duše vědomě a svobodně odevzdá Kristu. Kristus skrze víru přebývá v srdcích věřících (srov. Efezským 3:17) a tak se plní to, co zaslíbil: Vy jste ve mně a já ve vás (Jan 15:4).

Po spojení s Bohem člověk nemizí ani se nerozpouští, ale stává se zbožštěným – jsou v tom jednomyslní všichni svatí otcové křesťanské církve. Zbožštění lidé se stávají bohy s malým písmenem „b“. Zdůrazněme to: nejsou jako bohové podle ďábelského pokušení, ale skuteční bohové – jen ne podle své přirozeností, jako Bůh sám, ale díky působení Boží milosti. Jejich těla přestávají být závislá na vnějších omezeních tohoto světa: nemusí trpět nedostatkem jídla či spánku, chladem a horkem a dokážou překonat omezení spojená s časem a prostorem. Pamatujete si, jak Pán Ježíš Kristus po svém vzkříšení procházel zamčenými dveřmi a mohl se současně zjevit několika lidem na různých místech? Podobně i sv. Maria Egyptská, která čtyřicet sedm let činila na poušti pokání za hříchy svého mládí, mohla překročit Jordán a během vteřiny ujít několikadenní cestu.

To vše neruší lidskou smrtelnost. I svatá Marie Egyptská jednoho dne zemřela. Ale smrt takového člověka, který již za svého života vstoupil do Království nebeského, se stává triumfem věčného života. Člověk přechází z dočasné pozemské reality do věčnosti a navždy se spojuje s Bohem.

Zbožštěný člověk se může účastnit života jiných lidí, jinak bychom neměli důvod se ke svatým modlit. Svatost jakoby zasvěcuje člověka do Božského světla, v paprscích tohoto světla člověk vidí a slyší, co se děje, jakkoliv daleko, a může „dosáhnout“ druhého člověka a pomoci mu.

Jeden z prvních křesťanských teologů, svatý Athanasios Alexandrijský, říkal, že zbožštění je osvojení Bohem, nikoli však podle přirozenosti, ale podle milosti. Kdo se naučil vidět Boha jako Otce, stává se jeho synem nebo dcerou, a proto se sám stává bohem.

Takový je nesmírně vysoký smysl lidského života podle křesťanského učení.

Sjednotit se s Bohem znamená překonat omezení pozemského bytí a stát se skutečně šťastným

Všechny naše lidské odpovědi na otázku o smyslu života jsou jen pokusy najít štěstí. Ale pozemské štěstí je vždy velmi pomíjivé, je vždy buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Je velmi vzácné, když člověk může říci: „Teď jsem šťastný.“

Ale blaženost, o kterou usilují křesťané, patří věčnosti. Cílem, kterému křesťané zasvětili svou pozemskou existenci, je účast na věčném životě, jenž je sám Bůh. A k tomu je třeba nalézt výhonky tohoto života již zde na zemi. To je důvod, proč existuje církev.

Z evangelia víme, že Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých, zjevoval se učedníkům během 40 dní a poté vystoupil k Bohu Otci a od té doby již není přítomen v našem světě viditelným způsobem. Ale je zde přítomná jeho církev – viditelné společenství lidí, kteří usilují o život s Bohem a činí k tomu velmi praktické kroky. Čtení Písma svatého a spisů svatých otců, modlitba, účast na svátostech a bohoslužbách – z toho všeho se skládá duchovní život člověka. A tento život je zcela reálným.

Vstupem do Církve, kterou apoštol Pavel nazývá tělem Kristovým, a přijímáním církevních svátostí získává člověk zkušenost sjednocení s Bohem a dostává příležitost překonat nenormálnost své pozemské existence a začít žít plnohodnotný život.

Smysl života je člověku dán Bohem. Pokusy o jeho samostatné objevení nevedou k cíli. Ale zároveň tento smysl není pro člověka vnější, vnucený zvenčí nebo seslaný shůry. Tento význam žije v samotném člověku, který byl stvořen podle obrazu Božího.

Diákon Igor Cukanov