Proč pokání není hlavní cíl půstu?

Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království nebeské (Matouš 3:2, 4:17). To je první věc, kterou čteme o pokání v evangeliu. V tomto spočívalo hlavní jádro kázání Jana Křtitele, jenž přišel k Jordánu, aby připravil židovský národ na setkání s vtěleným Bohem, Pánem Ježíšem Kristem. Sám Kristus začal své působení stejnými slovy. Evidentně jsou velmi důležitá.

Velký půst je obdobím intenzivního pokání. Pokání je cesta člověka k Bohu. Co však církev rozumí pokáním? Slovem pokání bylo přeloženo řecké slovo μετάνοια, které znamená změnu smýšlení. Evangelní výzvu k pokání lze chápat jako vybídnutí k přehodnocení svého života.

Ale co je společného mezi změnou smýšlení a Královstvím nebeským? Jan Křtitel v podstatě říká lidem: Hle, přichází Kristus a s ním i jeho Království. Ale nemůžete do něj vstoupit, pokud nebudete chtít sami. A chtít vstoupit do Království můžete, jenom když změníte své myšlenky a touhy, jinými slovy, když učiníte pokání. 

Jsou opravdu tací, kteří nechtějí do Království nebeského? Divili byste se, ale takových lidí je poměrně dost.

Žijeme v pokřiveném světě a my sami jsme duchovně pokřivení a rozervaní. Tato nejednota je důsledkem katastrofy, ke které došlo za úsvitu lidských dějin v rajské zahradě, kdy první lidé uvěřili ďáblovi, jenž pomlouval Boha, a chtěli se sami stát bohy – ale bez Boha. Křesťané této katastrofě, která zasáhla a změnila celý svět, říkají pád.

Projev této nejednoty v našem každodenním životě úžasně vylíčil apoštol Pavel: Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Římanům 7:18–24).

Nikdo nepovažuje za ctnost rozčilovat se, hádat se, závidět, urážet se – a přesto se všichni rozčilujeme, hádáme se, závidíme a urážíme se. Je neuvěřitelně těžké tomu všemu odolat! Navíc často zažíváme i jakési iracionální, temné potěšení, když někoho pomlouváme, někomu ublížíme, nebo dokonce se cítíme uražení. Zdá se, že je nám špatně, hořce, ale z nějakého důvodu si tuto hořkost vychutnáváme, trpíme, ale zároveň si to tajně užíváme.

A proto, upřímně řečeno, málokdo z nás skutečně usiluje o Království nebeské, kde nic z toho označeného neexistuje. Padlý člověk samozřejmě nechce trpět v pekle, ale ani k Bohu se ve skutečnosti přibližovat nechce. Nemá ponětí, co tam, u Boha, má dělat. Zpívat žalmy ve dne i v noci? Modlit se?

Nejžádanější pro většinu z nás by bylo zachovat vše tak, jak je zde na zemi. Většina lidí nechce do Království nebeského, o kterém opravdu víme jen málo, a nemůžeme říct víc naším omezeným lidským jazykem. Apoštol Pavel, který onen svět za svého života navštívil, mohl pak jen mlhavě sdělit, že slyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit (2. Korintským 12:4), a že tam to, co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1. Korintským 2:9). Většina lidí potřebuje něco mnohem banálnějšího a všednějšího: zdraví, pohodu, duševní klid – prostou nekonečnost pozemského „ráje“, ve kterém je všechno vždy dobré.

Ovšem Bůh stvořil člověka pro něco jiného.

Co je pro nás dobré?

Žijeme v nejlepším případě na půl plynu. Vzpomeňte si, jak jsme se uměli radovat jako děti, jak jsme si v mládí mohli od srdce povídat! A nyní je radost umělá i přátelství je falešné, místo lásky jsou „vztahy“, místo srdečné účasti je prostá zdvořilost…

Člověk často žije, aniž by o tom přemýšlel. Nechte mu jeho malé „poloviční“ radosti a třeba si řekne, že je šťastný. Ale když o tom chvíli popřemýšlíme, je jasné, že takové štěstí je velmi iluzorní. Vždy uniká, vždy se již stalo, vždy je někde v minulosti. Člověk necítí plnost života a utěšuje se pouze vzpomínkami na něco dávno minulého. Nebo sní o něčem, co vůbec neexistuje.

A Království nebeské, jak jej chápou křesťané, je plnost života, přetékající, neomezená, nekonečná. Je to absolutní absence úzkosti a strachu. Je to celistvost, kdy je vše na svém místě a není nic nadbytečného nebo náhodného. To je tak upřímné a opravdové štěstí, že ho nic nemůže zatemnit. Je to opravdovost ve všem a schopnost být tím, kým se být chce. A vlastně po takovém životě touží každý člověk.

Ale je takový život vůbec možný?

Nejen, že je možný, je v původním plánu. Člověk byl kdysi pro takový život stvořen. A pak po pádu tuto plnost života ztratil. Abychom se znovu stali těmi, kým nás náš Stvořitel zamýšlel, musíme se k němu obrátit. A to nejde bez pokání, bez vnitřního znovuzrození, kdy v sobě začnete nenávidět vše, co je zkažené, pokřivené, falešné, zlé – a nakonec znovu získáte schopnost milovat pravdu a krásu Boží, radovat se z nich. Pak přijde pochopení, že skutečný je pouze život podle přikázání.

Ale pokání není jen o pochopení. Je o skutcích. Jan Křtitel mimo jiné řekl: Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání (Matouš 3:8). Pokud jsem lakomý, zkusím se začít alespoň trochu dělit. Pokud jsem hněvivý, pokusím se nerozčilovat se ihned, zdržím se alespoň minutu. Pokud jsem nedůtklivý, pokusím se ignorovat alespoň jedno urážlivé slovo.

Možná se nedostaneme moc daleko, ale i malý úspěch je úspěch. Ne nadarmo nás, lidi, Bůh obdařil svobodnou vůlí – ke konání dobra sebe musíme nutit, a naopak se v něčem můžeme omezovat. K tomu vlastně i slouží půst.

Jak nás to přiblíží ke Království nebeskému?

Pokud se pokusíme udělat alespoň půl kroku k ideálu, k tomu, kým bychom se chtěli stát, pak nám Bůh pomůže pokračovat dále. Uděláme krok a on místo nás udělá tři. My uděláme další, a on pět. A pak postupně znovu získáme schopnost milovat Boha a toužit po věčnosti s ním. Hlavní je, abychom toho chtěli sami. Liturgická příprava na Velký půst začíná čtením evangelního příběhu o Zacheovi, celníkovi, hříšném muži, který urazil mnohé, o tom, kdo chtěl spatřit kolemjdoucího Ježíše Krista natolik, že vylezl na strom. Kristus odpověděl na jeho touhu, vstoupil do jeho domu, a Zacheus se stal úplně jiným člověkem (Lukáš 19:1-10).

Ale pokud pokání není cíl, co je cíl?

Smyslem půstu je naučit se alespoň trochu více milovat Boha, znovu získat schopnost užívat si života podle přikázání, aby se v nás probudila touha po Království nebeském. Pokání je velmi důležité, ale je to jen prostředek. Je to úsilí naší vůle. Náš upřímný pokus splnit přikázání v naději na Boha, který jistě pomůže.

Postní modlitba Efréma Syrského se slovy „dejž, abych viděl provinění svá“ zní v pravoslavných chrámech naposledy na Velkou středu Svatého týdne. A na Velkou sobotu i v den Paschy kněží často umožňují věřícím přijímat bez zpovědi. Poslední dny před Paschou již nejsou časem pokání, ale následování Krista. V těchto dnech stojí za to obrátit veškerou pozornost od sebe ke Kristu a přidat se k nejvěrnějším z jeho učedníků, kteří ho vytrvale následovali a sdíleli s ním bolest a utrpení, stáli na Golgotě u kříže a pak spěchali k hrobu. A nakonec se stali svědky jeho Vzkříšení! Není větší radosti než Pascha. Je to radost ze sjednocení s tím, který vstal z mrtvých a zachránil celé stvoření před hříchem a věčnou smrtí. Zažít tuto radost a učinit ji trvalou součástí svého života je cíl, o který křesťané usilují. Ovšem i pokání zůstane s námi jako nejlepší způsob probudit v sobě lásku k Bohu a touhu být s ním.

Redakce