Svět umírající hladem a dusící se tukem

O chlebu našem vezdejším

V turistice existuje pojem all inclusive. Turisti přijedou do přímořského letoviska, všude, kam se podíváš, je moře, pláž, palmy, v hotelu je bazén, diskotéka, restaurace. Lidé, kteří za všechno zaplatili, po celý den plní talíře a sklenice. Žádné každodenní starosti, žádné vaření, úklid, práce… Naprostá pohoda. Kdo by si nepřál, aby podle stejného systému all inclusive byl uspořádán i náš každodenní život? Ale spočívá naše štěstí opravdu v tomto?

Současnost

Současný svět je uspořádán zvláštním způsobem. Je to složité prolínání ekonomiky, politiky, kultury, technologií… Je úžasné, jak to všechno funguje a stává se den co den nekonečně složitější. Jakákoliv oblast lidské činnosti vyžaduje speciální znalosti. Vyznat se v tomto lidském mraveništi jako celku je ještě komplikovanější. Musí přece tento grandiózní mechanismus mít nějaký cíl? Osm miliard lidí je spojeno do celku informačními technologiemi a zdá se, že už neexistuje člověk jako individuum sám o sobě, všichni jsou součástí jednotného světového systému.

Krátký kurs dějin lidstva

…Kdysi dávno, na úsvitu civilizace, měl člověk jedinou starost – najíst se. Nejlépe každý den. Alespoň trochu. Proto se zabýval hlavně hledáním obživy. Sbírání a lov byly docela efektivní, ale zabíraly téměř veškerý čas a neumožňovaly zůstávat dlouho na jednom místě. Kanibalismus se ukázal jako činnost náročná a riskantní: dneska ses najedl ty, ale zítra se nají tvůj soused…

Hlad je dobrý stimul. Lidé nakonec vynalezli zemědělství, které umožnilo usedlý způsob života a zajistilo dostatek, ba i nadbytek jídla. Právě toto umožnilo lidem věnovat část času novým činnostem. Vznikala města, rozvíjel se obchod, řemesla, vědy a umění. Počet lidí stále vzrůstal. Rozvoj civilizace konečně překonal závislost na žaludku. Vznikly i zcela nesmyslné činnosti jako obchodování s dluhy, penězi a emisemi skleníkových plynů. Začalo být normální nejen pracovat, ale prostě se bavit, potěšení se stalo konečným cílem.

Samozřejmě vzkvétala a bavila se zdaleka ne celá planeta. Někdo za to vše musel platit, a to nejen potem, ale i vlastní krví a životem.

Bipolární svět
Někteří pozorovatelé, například anglický ekonom a anglikánský pastor Thomas Robert Malthus, poukazovali na to, že růst populace nevyhnutelně povede ke globálnímu hladomoru. Závěry Malthuse ovšem byly brzy označeny za přehnané. Ale v 70. letech 20. století skutečně došlo k nedostatku potravin. Na první pohled to dopadlo poměrně dobře, byly vyvinuty nové technologie a hnojiva, nové odrůdy zemědělských plodin a začalo obdělávání nových území. Produktivita zemědělství vzrostla a lidstvo opět mohlo zapomenout na problém s potravinami.

Nicméně takové zapomnění netrvalo dlouho. Dnes ve světě současně existují dvě protikladné tendence. Počet hladovějících dosáhl rekordního počtu více než miliardy lidí. Zároveň ve vyspělých zemích stále více lidí (jde o desítky milionů) trpí nadváhou a obezitou. Je to bipolarita současného světa: umírající hladem a dusící se tukem.

Opičí srdce

Růst cen potravin přivádí k nedostatku jídla hlavně v těch nejchudších zemích. Ale ani pomoc bohatých zemí a mezinárodních organizací neřeší problém, spíš ho prohlubuje. V chudých zemích, které dostávají bezplatné potraviny ze zahraničí, krachují farmáři, kteří nemohou nic prodat na trhu nasyceném bezplatným zbožím, obyvatelstvo chudne ještě více. 

Bohaté země ale nepomáhají jen tak. Počítají s tím, že nasycení chudáci začnou kupovat průmyslové zboží od rozvinutých zemí, což přinese zisk těm, kdo je nakrmil. Ale země třetího světa zůstanou tam, kde byly – v ekonomické propasti.

Ale potravinová hysterie se začala šířit i prosperujícími zeměmi. Občané i vlády jsou vyděšeny vysokými cenami a perspektivou nedostatku potravin. Jak se nejednou ukázalo, pokud člověk není nakrmený třikrát denně, nezajímají ho už ani demokracie, ani základní práva, fundamentální svobody a další liberální hodnoty. Už není ochoten být tolerantní, trpělivý a politicky korektní. Hlad úplně mění hodnoty.

Knut Hamsun, norský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu, tak popsal morální stav hladovějícího člověka: „Časem ve mně sílilo vyčerpání, duševní i tělesné, a čím dál častěji jsem se vzdával své čestnosti. Lhal jsem bez výčitek svědomí, nezaplatil chudé ženě nájemné, dokonce mě napadla podlá myšlenka ukrást někomu přikrývku. A necítil jsem žádné pokání, žádnou ostudu. Rozkládal jsem se zevnitř, ve mně se rozrůstala nějaká černá plíseň.“

Zdá se, že hlad a v jeho důsledku vzniklé zemědělství, které dalo impuls pro rozvoj civilizace a industriální společnosti, mohou tuto civilizaci zničit. Podle údajů Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) ročně lidé vyhodí téměř 1,3 miliardy tun potravin, což je 1,3 tuny na každého hladovějícího. Hlavní příčinou je vnucování spotřebitelům většího množství potravin, než skutečně potřebují (různé akce, příliš velké porce v restauracích, princip all inclusive v hotelech).

Mezinárodní organizace vyzývají k větším investicím do zemědělství, ale není jistota, že to pomůže zlepšit situaci. Mezi zeměmi, které vymírají hladem a nemocemi, a státy, kde liposukce je téměř základním lékařským zákrokem, stále existuje obrovská disparita v ekonomických vztazích charakteristická pro skoro zapomenutou dobu kolonialismu. Tento nesoulad nemůže zmizet, protože jak jedni, tak druzí jsou členy OSN a Světové obchodní organizace (WTO), tedy na světovém trhu hrají jakoby rovnoprávně. Samozřejmě jen formálně…

Zdá se, že jídlo je naší jedinou hodnotou. V tomto případě nejsme potomci Adama a Evy, ale opice. Jsme chamtiví, hloupí, samolibí potomci opice a potřebujeme jenom se najíst třikrát denně. Je tomu skutečně tak?

„Bůh je“

Když obyvatele městečka Macondo (místo děje románu Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty) zasáhla záhadná epidemie zapomnění a začali zapomínat jména, názvy a data, postavili na centrálním náměstí Maconda sloup s krátkým nápisem „Bůh je“. Proč právě tato dvě slova?

Možná právě ona zahrnují všechno potřebné pro naplnění minulosti, přítomnosti a budoucnosti? Ani lidé, kteří zapomněli na všechno, nemohli žít bez tohoto hlavního vědění, bez něhož by pokusy o znovuobjevení minulosti, vysvětlení přítomnosti a předpověď budoucnosti zabloudily v slepých uličkách nesmyslnosti. Bez tohoto vědění nelze nalézt žádný smysl v bytí konkrétního člověka ani v bytí celého lidstva. Bez něj se člověk vyčerpaný totální nesmyslností dostává na malý ostrov osamocení, kde je vidět jen prázdný horizont, nekonečný oceán a neobydlená nebesa.
„Bůh je“. Tato dvě slova zahrnují všechno, toto je opravdové all inclusive.

Lidé, nebo zvířata?

Člověk pořád nemůže bez bolesti a utrpení pochopit, že slova Písma „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno“ (Matouš 6:33) jsou nezměnitelným zákonem.

Vzpoura, ať už je hladová či nasycená, je nevyhnutelná v každé společnosti, pokud pocit nasycení je jediným kritériem lidského štěstí.

Věda spěchá uklidnit lidstvo: „Ničeho se nebojte, růst světového obyvatelstva zpomaluje, jídla bude dost.“ A co když nebude? Takový přístup — bude, nebo nebude jídlo (voda, bydlení, léky, ropa, plyn) — žádný problém lidstva vyřešit nemůže, protože ponižuje člověka na úroveň primitivního spotřebitele, zvířete, pro které podle slov sv. Nikolaje Srbského je chléb to první a hlavní. Tento přístup není na pravého člověka aplikovatelný.

Každoročně na hlad a s ním spojené nemoci umírá jedenáct milionů dětí ve věku do pěti let, tedy třicet tisíc denně. Je to nelítostná statistika. Umírají ve všední dny, o víkendech i svátcích, na Vánoce i Velikonoce. Každou minutu tiše a nepozorovaně umírá dvacet malých dětí. Odcházejí z tohoto světa, aniž by se dozvěděly, že život je víc než jídlo a tělo je víc než oblečení. Protože ani jídlo, ani oblečení neměly.