Kázání sv. Nikolaje Velimiroviće na Zvěstování přesvaté Bohorodici. Evangelium archanděla Gabriela

Slunce se odráží v čistých vodách a nebe v čistém srdci.

Mnoho příbytků Bůh Duch Svatý má v tomto obrovském vesmíru, ale čisté srdce lidské je příbytkem jeho největší radosti. Toto je jeho pravý příbytek, vše ostatní jsou pouze jeho dílny.

Nikdy srdce lidské nemůže být prázdné, je vždy naplněno buď peklem nebo světem anebo Bohem. Naplnění srdce zaleží na jeho čistotě.

Kdysi bylo srdce lidské naplněno pouze Bohem; bylo zrcadlem jen pro krásu Boží, harfou jen pro chválu Boha. Kdysi bylo skutečně v rukou Božích – a bylo mimo nebezpečí. Ale když si ho člověk ve svém šílenství vzal do svých rukou, mnoho šelem zaútočilo na lidské srdce. A od té doby začalo to, čemu se, když se podíváte zevnitř, říká otroctví lidského srdce, a když se podíváte zvenčí, říká se tomu dějiny světa.

Neschopný držet své srdce vlastníma rukama, opřel ho člověk o okolní tvory a věci. Ale bez ohledu na to, o co člověk své srdce opřel, se poškozovalo a špinilo.

Ó ubohé lidské srdce, majetku mnoha nezákonných majitelů, perlo mezi sviněmi! Jak jsi zkamenělo z dlouhého otroctví, jak jsi ztmavlo z těžké tmy! Bůh sám musel sestoupit, aby tě vysvobodil z otroctví, zachránil tě ze tmy, vyléčil tě z hříšného malomocenství a vzal tě zpět do svých rukou.

Sestoupení Boha k lidem je nejodvážnější čin Boží lásky, Boží lidumilnosti, nejradostnější zpráva pro čisté a nejneuvěřitelnější událost pro nečisté srdce.

Jako ohnivý sloup v nejhustší tmě – takové je sestoupení Boha k lidem. A příběh tohoto Božího sestoupení začíná andělem a Pannou, rozhovorem mezi nebeskou čistotou a čistotou pozemskou.

Když nečisté srdce rozmlouvá s nečistým srdcem, je to válka. Když nečisté srdce rozmlouvá s čistým srdcem, je to také válka. A jen když čisté srdce rozmlouvá s čistým srdcem, je to radost, mír a zázrak.

Archanděl Gabriel je první zvěstovatel lidské spásy neboli Božího zázraku; neboť lidská spása by nebyla možná bez zázraku Božího. Přečistá Panna Maria byla první, kdo slyšel toto evangelium, a první z lidských bytostí, která se třásla strachem a radostí. V jejím srdci se odráželo nebe jako slunce v čistých vodách; pod jejím srdcem měl sklonit hlavu a obléct si tělo Pán, Stvořitel nového a Obnovitel starého světa.

V těchto dnech počala manželka Zachariáše Alžběta, ale tajila to po pět měsíců a říkala si: „Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi.“ (Lukáš 1:24–25) V těchto dnech… V jakých dnech? Ve dnech předcházejících velikému dni narození Kristova. Když se naplnil čas, když se všechna velká proroctví naplnila, když vypršela lhůta, kterou předpověděl Daniel, když se vysílil kníže z pokolení Judova, když bezmocné lidské pokolení vzdychlo spolu s bezmocnou přírodou, která ho obklopovala, a neočekávalo již spásu ani od člověka, ani od přírody, ale jedině od samotného Boha – v té době počala Alžběta, manželka Zachariáše.

Ale jak je stará Alžběta, neplodná manželka Zachariáše, spojena se spásou lidského pokolení? Je spojena tím, že porodí Předchůdce Kristova, jenž bude jako voják kráčet před Kristem a hlásat příchod Vojvody. Neplodná stará žena mohla porodit pouze hlasatele spásy, nikoliv Spasitele. Je přesným obrazem starého světa, jenž byl pokročilého věku, byl neplodný, nepřinášel úrodu ani ovoce, hladověl a žíznil. Alžběta je obrazem vyschlého světa, jenž se jako starý vyschlý strom mohl zázračně zazelenat, vyhlásit příchod jara, ale nemohl přinést ovoce.

V těch krásných dnech Alžběta zázračně počala. „Jak je to možné?“ ptají se ti, kteří svými city kloužou po povrchu věcí jako po ledu nad jezerem naplněným sílou a životem. Ti, kteří sami ve své duši cítí a svými jazyky vyznávají, že tento svět nelze spasit jinak než Božím zázrakem, obvykle, když se zjeví Boží zázrak, kroutí hlavou, neuznávají ho a ptají se sami sebe: „Jak je to možné?“

Kdyby nebylo živého a všemohoucího Boha, pak by nic nemohlo být, nic by nemohlo existovat, vůbec nic by se nemohlo stát. Pak by nemohla porodit ani plodná, ani neplodná žena. Ale protože existuje živý a všemohoucí Bůh, všechno je možné. Bůh není vázán zákony přírody jím danými. Stejně tak nástroj, který si člověk vyrobil vlastníma rukama, neomezuje svobodu člověka pracovat tak či onak, ať už tento nástroj používá, nebo ne. Tak i svět stvořený Bohem a existující podle zákonů neomezuje svobodu Boha jednat tak či onak v souladu s jeho milosrdenstvím a lidskými potřebami. Jako by ti, co rodí, rodily vlastní silou, a ne Boží! Když jde o život, Bůh je jediný, kdo život daruje, život se počíná tam, kde si Bůh přeje, aby se počal. Živý Bůh je jediný Vládce života. A nad tím, čemu vládne Bůh, nemá moc příroda ani její zákony.

Člověk očekává od Boha zázrak, a když zázrak přijde, nevěří v něj. Příroda se pro člověka stala stromem pokušení. Člověk, ukrytý pro svou nahotu ve stínu přírody, by si přál, aby ho Bůh navštívil, ale zároveň se Boží návštěvy bojí. Když ho Bůh nenavštíví, stěžuje si, a když ho navštíví, nepřizná to. Stejně jako Adam byl umístěn v ráji mezi dva stromy: stromem života a stromem poznání, tak Adamovi potomci jsou opět umístěni mezi dva stromy: Bohem jako stromem života a přírodou jako stromem poznání. Ať jsou svoboda, poslušnost a pokora člověka zkoušeny i nyní jako tehdy. Ať je zkoušena moudrost člověka. Ať je zkoušeno srdce člověka. Ať je zkoušena vůle člověka. Neboť kdyby nebylo pokušení, nebyla by ani svoboda. A nebyla by svoboda – nebyli by lidé jako lidé, ale byly by na světě jen dva druhy kamenů: nehybné kameny a pohyblivé kameny.

Všechny tyto prosté a jasné pravdy, které duše s pozemským rozumem neznají a nemohou znát kvůli zatemnění duchovního zraku hříchem, znala jedna prostá, ale spravedlivá stará žena Alžběta. Proto se nedivila, když počala ve stáří, ale okamžitě podala jediné rozumné vysvětlení svého nečekaného těhotenství: „Toto mi Pán v těchto dnech učinil.“ A proč? Ještě neví a ve své pokoře se ani neodvažuje pomyslet na to, jak vzácný a velký bude plod jejího lůna.

Neví o té roli v dějinách lidské spásy, kterou musí zahrát její syn: Prorok, Předchůdce a Křtitel. Nezná rozsáhlé Boží plány, které sahají až do konce časů, a nepronikne do toho, jak Bůh tyto plány tiše a pomalu plní prostřednictvím svých služebníků a služebnic. Boží zázrak si Alžběta vykládala jako znamení Božího milosrdenství. To je samozřejmě pravda, ale není to všechno. Kdyby si tento zázrak vyložila jako znamení Božího milosrdenství celému starému světu, který byl neplodný, řekla by úplně všechno. Bůh tímto zázrakem připravoval jiný, větší zázrak, kterým chtěl odstranit potupu z celého neplodného lidského pokolení.

Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria (Lukáš 1:26–27). Proč v šestém měsíci­? Proč ne ve třetím, pátém či sedmém? Protože člověk byl stvořen v šestý den po stvoření přírody. Kristus je obnovitel celého stvoření. Přichází jako nový Tvůrce a nový Člověk. Všechno je v něm nové. Při tomto novém stvoření je Jan předchůdcem Krista stejně jako při prvním stvoření příroda byla předchůdcem Adama. Jan představuje veškeré pozemské tvory včetně starého člověka, jenž v něm činí pokání. Jménem lidského pokolení předchází před Pána jako kajícník a kazatel pokání.

Takže v šestém měsíci byl poslán od Boha anděl Gabriel. Ve velkém dramatu prvního stvoření se také nejdřív objevují andělé. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Genesis 1:1). Nebe tady znamená celou andělskou hierarchii. A na začátku velikého dramatu nového stvoření se také nejdřív objevují andělé. Anděl ústy proroka Daniela předpověděl čas, kdy se narodí Král králů. Anděl ústy proroka Izajáše a dalších proroků řekl, jak se narodí. Anděl zjevil Zachariáši narození Předchůdce. A nyní anděl zvěstuje narození samotného Bohočlověka. Až se narodí Bohočlověk, andělé zazpívají nad betlémskou jeskyní.

Ale ke komu byl poslán veliký archanděl Gabriel? K Panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova. Veliký archanděl Boží se zjevuje Panně, neboť skrze čistou, přečistou Pannu musí přijít Počátek nového světa, nového stvoření. Nový svět musí být čistý a neposkvrněný na rozdíl od starého, zkaženého světa, který se stal nečistým kvůli své tvrdošíjné neposlušnosti svému Stvořiteli. Panna musí být bránou, kterou Spasitel světa vstoupí do světa jako do své dílny, do svého příbytku. Panna, a ne žena, protože žena bez ohledu na to, jak je duchovně vznešená, je připoutaná ke starému světu a starému stvoření, je připoutaná ke svému muži, a proto není osvobozena od pozemských tužeb a pozemských vášní. Proto ne žena, ale Panna, čistá a přečistá, zcela oddaná jedinému Bohu a ve svém srdci oddělená od tohoto světa. Taková Panna tělesně vyrůstala ve zkaženém světě jako lilie na smetišti, ale zkažeností světa zůstala nedotčena.

Tato vyvolená Panna byla zasnoubena muži jménem Josef z rodu Davida. Proč byla zasnoubená? Prozřetelnost Boží to takto zařídila, aby ji zachránila před posměchem démonickým a lidským. Kdyby porodila bez muže, kdo z lidí by uvěřil, že její Syn není nemanželský? A který pozemský soudce by se nad ní slitoval a zachránil před přísným zákonem? Prozřetelnost Boží nechtěla svou vyvolenou vystavit neštěstí a lidi těžkému pokušení, proto vše zařídil tak, aby Pannu a její Dítě zahalil zdáním zasnoubení.

Proč se muž jmenoval Josef? Jméno připomíná spravedlivého Josefa, jenž ve zkaženém Egyptě zachoval tělesnou i duševní čistotu.

Anděl přistoupil k ní a řekl: „Raduj se, milostí zahrnutá, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.“ (Lukáš 1:28) Nové stvoření je radost pro Boha a pro lidi, proto začíná slovem „raduj se“. Gabriel nazývá Pannu Marii milostí zahrnutou, protože její duše byla jako chrám naplněna oživujícími dary Ducha Svatého, nebeskou vůní a nebeskou čistotou. Požehnaná jsi mezi ženami. S kým je Hospodin, ten je požehnán. Vzdálenost Bohu je prokletím, blízkost Boha k člověku je požehnáním. Žena první vytvořila propast mezi člověkem a Bohem. Nyní se žena stává mostem nad propastí. Eva první upadla do hříchu ve světlém ráji, kde ji všechno chránilo před hříchem. Maria první zvítězila nad všemi pokušeními v padlém světě, kde jí všechno nabádalo ke hříchu. Proto Eva jako žena slabé vůle porodila bratrovraha Kaina; zatímco Marie porodila toho, kdo vyvedl z temnice hříchu a smrti bratrovražedné lidské pokolení pocházející z neposlušné a nečisté Evy.

Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená (Lukáš 1:29). Je jako dítě. Maria je pravé dítě. Pán řekl: Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského (Matouš 18:3). Tento vášnivý svět dělá člověka starým. Naše dětství je krátké, a v dnešní době se stává stálé kratší. Maria po celý svůj život byla dívkou co do cudnosti a naivity, bázně Boží a poslušnosti Bohu. Dá se říct, že vstoupila do království svého Syna, ještě než on začal o království kázat. Jako dítě se zarazila, když spatřila anděla; a jako dítě uvažovala, co ten pozdrav znamená. Není v ní nic umělého, obratného, předstíraného, ​​ale vše je dětsky jednoduché, cudné, jasné a přímočaré.

Veliký Gabriel, který byl přítomen u stvoření člověka na počátku časů a který umí nahlédnout do lidských duší, slyšel rozrušené myšlenky přečisté Panny. Když viděl její duševní zmatek, uklidnil ji dojemnými slovy: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.“ (Lukáš 1:30) „Neboj se, dítě! Neboj se, požehnaná dcero Boží!“ Tato slova svědčí proti tvrzení některých západních teologů o tzv. „neposkvrněném početí“, tedy že Panna Maria byla počata a zrozena bez Adamova hříchu a odpovědnosti za tento hřích. Kdyby tomu tak bylo, proč by archanděl říkal: „Nalezla jsi milost u Boha“? Boží milost získávají ti, kteří ji potřebují, a ti, kteří o ni usilují. Přesvatá Panna vynaložila obrovské úsilí, aby pozvedla svou duši k Bohu, a na této cestě se s ní setkala Boží milost.

Poté, co uklidnil čistou duši Marie, posel Boží jí sděluje hlavní nebeské poselství: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ (Lukáš 1:31–33)

To vše je známo každému Izraelci, tím spíše duchovně vzdělané Panně Marii, a vztahuje se výhradně k očekávanému Mesiáši. Archanděl ovšem neříká Panně úplně všechno o Pánu Ježíši Kristu, ale jen to, co zná z Písma svatého jako proroctví. Neříká jí o světové a všelidské roli Ježíše, nemluví o něm jako o Spasiteli všech národů a kmenů, jako o zakladateli duchovního království, o Soudci všech živých i mrtvých, ani jako o Slovu Božím, jedné ze tří věčných hypostází Svaté Trojice. Kdyby jí tohle řekl, uvedl by ji do ještě větších rozpaků. Maria není vševědoucí, i když je cudná a čistá. A musí se hodně naučit od svého Syna jak v čase, tak na věčnosti. Archanděl se drží rámce izraelských představ. Přivádí do organického spojení vše, co je rozptýleno v prorockých knihách a co Maria zná (Izajáš 9:6-8; 10:16; 11:1; Jeremiáš 25:5; 30:9; Ezechiel 34:24 ; Ozeáš 3:5; Micheáš 5:4; Žalm 132:11; Daniel 2:44; atd.).

Když Panna Maria vyslechla toto poselství, ve své dětské čistotě a nevinnosti se ptá: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ (Lukáš 1:34) Tato slova nevyjadřují její nedůvěru, ale pouze její dětskou cudnost a nevinnost. Panna Maria neřekla nic zbytečného. Ptá se kvůli nám, na co bychom se samozřejmě zeptali my všichni žijící pod tíhou zákonů přírody. K početí je zapotřebí muž. Tato otázka je potřebná pro nás. Ale co odpovídá Gabriel?

„Sestoupí na tebe Duch Svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“ (Lukáš 1:35–37) Je to plná a zcela vyčerpávající odpověď. Zdá se, že příroda a její zákony neexistují, když živý Bůh plní svou vůli. Duch dává život (Jan 6:63), svědčil sám Obnovitel všeho stvoření, Pán Ježíš Kristus. Každé slovo Boží se vždy naplní. Již dávno skrze proroka Izajáše Bůh slíbil: „Hle, Panna počne a porodí Syna.“ (Izajáš 7,14) A to se nakonec uskutečnilo.

Panna Maria nepochybovala o slovech Hospodinových, které jí zvěstoval archanděl. Neboť kdyby pochybovala, jak pochyboval Zachariáš, byla by potrestána, stejně jako byl potrestán Zachariáš. A přestože otázky, které Andělovi položili Zachariáš i Maria, jsou si dost podobné, jejich srdce jsou úplně jiná. A Bůh se dívá na srdce člověka. Dvě zcela odlišná srdce mohou pronést podobná slova.

Pokorná Panna svůj rozhovor s archandělem završila dojemnými slovy: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lukáš 1:38) Tak moudrou odpověď mohlo dát jen čisté srdce, protože do takového srdce se nejlépe vylévá pravá moudrost. V době pokušení v ráji Eva na takový jazyk okamžitě zapomněla. Neboť v době pokušení naklonila ucho k satanovým slovům a její srdce bylo okamžitě poskvrněno a pro nečistotu ho opustila i moudrost. Starý svět zanikl pýchou a neposlušností, lidské pokolení bylo znetvořeno a veškeré stvoření upadlo v nemilost. Nový svět se postaví na pokoře a poslušnosti. Pokora a poslušnost přesvaté Matky Boží jsou nepopsatelné; pouze Její Syn, Spasitel a Obnovitel celého stvoření, ji předčí svou bezmeznou pokorou a poslušností.

Anděl, hlasatel naší spásy, odešel ke svým nesmrtelným bratřím. A jeho zvěstování nebylo jen slovem, ale jako každé Boží slovo i skutkem. Řekl Bůh a stalo se tak. Žádný posel nikdy předtím nepřinesl na zem prokletou za odpadnutí od Boha radostnější zprávu než úžasný a podivuhodný archanděl Gabriel. Která ústa ho nebudou chválit, které srdce mu nepoděkuje!

Žádná pramenitá voda nebyla nikdy tak čistým zrcadlem slunce, jako byla Panna Maria zrcadlem čistoty. A ranní svítání, rodící slunce, by se zastydělo před čistotou Panny Marie, která porodila nesmrtelné Slunce, Krista Spasitele našeho. Které pokolení se před ní neskloní, která ústa nebudou volat: „Raduj se, milostí zahrnutá! Raduj se, úsvit lidské spásy! Raduj se, nad cherubíny ctěnější a nad serafíny slavnější! Sláva tvému Synu, našemu Pánu Ježíši Kristu, s Otcem a Duchem Svatým, nyní i vždycky a na věky věků. Amen.“