Svatý, jenž se zřekl Krista, ale pak přijal mučednickou smrt

Děti vychované v křesťanských rodinách často po dosažení dospělosti opouštějí církev a někdy i upadají do těžkých hříchů. Podobné příběhy se odehrávaly v křesťanském prostředí téměř od úsvitu naší církve. Jedním z takových mladých lidí, který podlehl pokušením hříšného světa, byl svatý velkomučedník Jakub Peršan.

Život svatého Jakuba Rozřezaného

Pocházel z bohaté urozené křesťanské rodiny. Narodil se na konci 4. století ve městě Bét-Lapat v Persii (Gundišapur v provincii Chúzistán v jihozápadním Iránu). Po získání vzdělání nastoupil do služeb perského velkokrále Jazdkarta I. z rodu Sásánovců (vládl v letech 399–420). Životopis budoucího světce o něm říká, že byl „dobře znám v zemi Peršanů“. Za ženu měl zbožnou křesťanku a s nimi žila i ovdovělá matka. Život u dvora neměl na Jakuba dobrý vliv. Nástupcem Jazdkarta se stal jeho syn Bahrám V., jenž byl Jakubovi velice nakloněn, štědře ho obdaroval, a nakonec ho i přesvědčil zřeknout se křesťanské víry. Zaslepen přízní panovníka, jeho lichotivými řečmi a marnými světskými požitky, Jakub začal spolu s velkokrálem uctívat pohanské bohy.

Když se o tom dozvěděli Jakubovi příbuzní, napsali mu dopis, v němž hořce litovali jeho činu, snažili se ho přesvědčit, aby se vrátil k pravé víře, hrozili, že s ním odmítnou komunikovat, pokud bude setrvávat ve svém odpadlictví. Dopis zakončily otázkou: „Kdo je král, že jsi ho poslechl více než Boha?“

V okamžik, kdy byl dopis doručen, se Jakub nacházel s panovníkem mimo město. Šokován slovy svých blízkých si najednou uvědomil, co spáchal, probral se ze svého hříšného života. Jeho srdce se zarmoutilo a naplnilo se pokáním. Velmož opustil panovníka a vrátil se domů, kde začal číst Písmo svaté. To bylo okamžitě oznámeno vladaři, který si Jakuba předvolal k výslechu. Jakub se přiznal, že opět vyznává Krista.

Bývalý odpadlík truchlil nad svým hříchem a změnil svůj postoj k vladaři. Začal se všude veřejně prohlašovat za učedníka Spasitele, jenž zemřel za naše hříchy. Od této chvíle měl jedinou touhu – přijmout smrt za Krista, získat věčný život a spojit se s Bohem.

Král si vybíjel hněv na bývalém příteli. Po výslechu nechal podrobit Jakuba tvrdému mučení. Ale odvaha mladého muže jen vzrůstala a vítězila nad nemohoucností krále a katů.

Tehdy rozhněvaný král na popud svých poradců vymyslel pro mučedníka neslýchanou popravu a svolal celé město, aby se na ni dívalo. Světce spoutali a začali mu odřezávat části údů počínaje jednotlivými prsty, až po postupném uřezávání končetin z něj zbyl jen trup. Životopis obsahuje podrobný popis krutého mučení doprovázeného dialogem s králem a katy a zbožnými motivy modlitby mučedníka při každém odříznutí z jeho těla. Svatý Jakub vzýval Krista a prosil, aby ho neopouštěl. A Pán skutečně poskytl svému služebníkovi obrovskou sílu, která mu pomáhala necítit bolest. Nakonec byl mučedník sťat. Hospodin odpustil Jakubovi jeho hřích odpadlictví a požehnal ho věčnou blažeností, jež očekává ty, kdo následují Krista. Křesťané v noci vzali ostatky mučedníka a pohřbili je se ctí.

Velekrál Bahrám V. vstoupil do dějin jako nemilosrdný pronásledovatel křesťanů. K pronásledováním docházelo navzdory ustanovením římsko-perské smlouvy z roku 422. Vladař zahynul během lovu – spadl do jámy a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Uctívání

Jakubův životopis, původně napsaný v syrštině, se časem ztratil. Nově byl sepsaný podle tradovaného podání a na Západě se rozšířil díky knize od Jakuba de Voragine „Legenda aurea“. Památku sv. Jakuba Peršana zmiňuje konstantinopolské synaxarion 10. století. Podle svědectví z 13. století se v hlavním městě Byzance nacházel ženský monastýr zasvěcený sv. Jakubovi. Světec je uctíván nejen v pravoslavné církvi, která jeho památku ctí 27. listopadu, ale i ve východních církvích – syrské jakobitské, arménské a koptské.

Ostatky

V koptské verzi mučednictví sv. Jakuba a jeho arabské zkratce v Alexandrijském synaxariu se podává legendární příběh o přenesení ostatků obsahující řadu anachronismů. Za vlády císařů Honoria a Arcadia (395–408) byly na počest Jakuba Peršana postaveny chrám a monastýr v Persii. Když se perský vladař dozvěděl, že se v jeho zemi uctívají mučedníci, nařídil spálit jejich ostatky. Ale křesťané Jakubovy ostatky schovali, přenesli je do Jeruzaléma a svěřili biskupu edesskému Petrovi. Po nástupu k moci císaře Markiana (450–457) biskup Petr přenesl ostatky do Egypta.

Ostatky Jakuba Peršana lze nalézt po celém křesťanském Východě. Zápisky neznámého arménského cestovatele zmiňují ostatky uložené v monastýru sv. Štěpána v Konstantinopoli. Podle svědectví ruských poutníků 14. století byla v monastýru Pantokrator v Konstantinopoli uložena hlava světce. V současnosti je hlava velkomučedníka uložena v monastýru sv. Anastasia na poloostrově Chalkidiki a část hlavy v monastýru sv. Kateřiny na ostrově Korfu. Část nohy je v monastýru sv. Mikuláše Divotvorce na ostrově Andros, další částečky jsou v monastýru Božího hrobu v Jeruzalémě, v Kikkském monastýru na Kypru, v řadě athoských monastýrů, v monastýrech po celém Řecku, v Makedonii, Egyptě, Iráku. Částečky ostatků sv. Jakuba lze nalézt i v Evropě, konkrétně v katedrále sv. Petra ve Vatikánu, kam byly přeneseny v 15. století za papeže Evžena IV. 22. května se slaví přenesení ostatků sv. Jakuba Peršana do portugalského města Braga. Několikrát se menší částečky světce přenášely do Ruska a mnohé dokumenty svědčí o tom, že sv. Jakub byl v Rusku dobře znám a uctíván.

Tak široká geografie uctívání mučedníka, jenž žil v daleké Persii na začátku 5. století, svědčí o tom, jak univerzálním náboženstvím je křesťanství. Příběhy světců opět a opět potvrzují slova apoštola Pavla o tom, že v Kristu není Řek ani Žid, barbar, divoch, otrok či svobodný. Veškerý nacionalismus je pravoslaví cizí. Jsme občané království nebeského a jsme bratři a sestry bez rozdílu národnosti. Jak Bulhar může ctít sv. Jakuba Peršana, tak třeba i Syřan může uctívat památku sv. mučedníka Gorazda. Svatá Ludmila, kněžna česká, je známa daleko za hranicemi českých zemí, a svatý Mikuláš, jehož svátek je nejoblíbenějším svátkem evropských dětí, pocházel z Malé Asie. Pravou víru u nás šířili soluňští bratři Cyril a Metoděj, a český pravoslavný kněz Stanislav (Nasadil), jenž přijal mučednickou smrt za druhé světové války, sloužil v srbské církvi.

Chvála Bohu, že máme tak obrovský mezinárodní zástup nebeských ochránců a patronů!

Redakce