Velká Morava – kolébka slovanského písemnictví a slovanské bohoslužby
Kmen Moravanů, stejně jako jim blízce příbuzné české a slovenské kmeny, se při styku s křesťanským světem ocitl pod konkurenčním vlivem latinského Západu a byzantského Východu. Tato po staletí trvající konkurence skončila vytlačením náboženského, politického a kulturního vlivu Nového Říma ze střední Evropy, ale nestalo se tak ihned a v 9. století na Moravě, která se tehdy stala největším státem západních Slovanů, vše mohlo dopadnout jinak. Vrchol těchto přelomových událostí je spojen s misijní činností svatých apoštolů Slovanů Cyrila a Metoděje.
Moravané v 8. století obývali východ dnešní České republiky, povodí řeky Moravy (z toho je také odvozen název kmene, přesněji kmenového svazu), a dále na jih, území bývalé římské provincie Panonie. Na počátku 9. století, před rokem 830, kníže Mojmír – první z moravských vládců, jehož jméno je známo z pramenů – vyhnal z nitranské oblasti, ležící na jihozápadě dnešního Slovenska, knížete Pribinu. Morava je označena jako „Velká“ v díle Konstantina Porfyrogenneta O správě říše – „Megali Moravia“, a to vzhledem k rozšíření jejího území po připojení nitranské oblasti. Pribina, zbavený trůnu i majetků, požádal o pomoc a ochranu císaře Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého. Ten mu jako náhradu za ztrátu udělil v léno území kolem Blatenského jezera (Balaton) s hlavním městem v Blatengradě (dnes maďarské město Zalavár).
V 9. století velká část Moravanů, Čechů a Slováků opouštěla tradiční pohanská náboženství a přijímala víru v Krista. Misionáři přicházeli na slovanské území převážně z Východofranské říše a konali bohoslužby v latině, která byla místnímu lidu nesrozumitelná a jen málo srozumitelná i samotným germánsky mluvícím kněžím. Už za vlády Karla Velikého bylo ve würzburské diecézi – jejíž západní část byla obývána Slovany – postaveno 14 nových kostelů pro ty, kteří už byli pokřtěni, i pro ty, které křest teprve čekal. Ludvík Němec, ještě jako král Bavorska, zahrnul v roce 829 Moravu do diecéze se sídlem v Pasově. V roce 831 pak pasovský biskup Reginhar pokřtil knížete Mojmíra, čímž začalo hromadné křtění Moravanů kněžími, kteří přišli převážně z Bavorska.
„Vtahujíc slovanská území do své církevní organizace, německé duchovenstvo zároveň tyto země vtahovalo i do politické závislosti na Německu a jeho panovnících… Například při nedostatečném placení církevní daně se německé duchovenstvo neostýchalo hledat spravedlnost u svých německých, a nikoli slovanských, pánů.“[1]
V roce 846 připojil kníže Mojmír k svému panství Čechy. Reakce východofranského krále Ludvíka Němce na tento krok na sebe nenechala dlouho čekat. Jeho vojska podnikla tažení do nitra Moravy. Mojmír byl sesazen a na jeho místo byl z vůle krále dosazen jeho synovec Rostislav. O dalším osudu knížete Mojmíra se v pramenech nic neuvádí. Naděje Ludvíka, že nový moravský kníže mu bude loajálním vazalem, však zůstala nenaplněna. Rostislav se postaral o vybudování opevnění ve své zemi a připravoval se na ozbrojenou obranu proti vpádům ze Západu. Založil dobře opevněné hlavní město Velké Moravy – Velehrad, jehož přesná poloha zůstává dosud neznámá. Pravděpodobně se mohlo nacházet v místech dnešních obcí Velehrad nebo Mikulčice, poblíž hranice dnešní České republiky se Slovenskem a Maďarskem.
Kníže Rostislav uzavřel spojenecké smlouvy s říší Římanů (Byzancí) a Bulharskem a přerušil vazalské pouto k říši Franků. V roce 855 vpadla na Moravu vojska Východofranské říše, aby přinutila Rostislava k uznání vazalské závislosti. Podniknut byl neúspěšný pokus o dobytí pevnosti Děvín v předměstí dnešní Bratislavy. Moravané útok odrazili a při protiútoku vpadli do Bavorska, kde zpustošili pohraniční města a vesnice.
Vzhledem k vypuknutí rodinných rozbrojů v panovnickém domě východofranské říše uzavřel Rostislav v roce 858 spojenectví s Karlomanem, který vystoupil proti svému otci Ludvíkovi, a „využil služeb Karlomana k tomu, aby zničil dědičného nepřítele dynastie Pribinu“[2], jenž padl v boji s Rostislavovým vojskem dne 21. března 860.
Kníže Rostislav nespokojený s progermánskou orientací přicházejícího duchovenstva, vyslal posly do Říma, aby papeže Mikuláše požádali o vyslání učitelů, kteří by mohli připravit k vysvěcení zbožné křesťany ze slovansky mluvících Moravanů, Slováků a Čechů. Papež mu však odmítl vyhovět, neboť se držel nauky o tzv. trojjazyčnosti, která ve skutečnosti sloužila jako záminka pro monopol latiny v liturgii. Papež se obával, že slovansky mluvící kněží začnou sloužit bohoslužby ve slovanském jazyce, nebo – což bylo považováno za ještě nebezpečnější – zavedou v kostelech byzantský obřad.
Po odmítnutí ze strany papeže poslal svatý Rostislav v roce 863 poselstvo do Nového Říma (Konstantinopole) a požádal císaře Michala III., aby na Moravu vyslal misionáře, kteří by ovládali slovanský jazyk. V Konstantinopoli bylo jeho prosbě vyhověno. Lepší kandidáty pro tuto misii než bratři Konstantin (v mnišství Cyril) a Metoděj nebyli, a tak se svatí bratři vydali na Moravu, kde vytvořením slovanského písma přispěli zásadním způsobem k duchovnímu osvícení slovanského světa.
Apoštolům rovní bratři dorazili na Moravu na jaře roku 863. Právě tam svatý Konstantin ihned po příjezdu začal pracovat na vytvoření abecedy pro tehdy ještě nepísemný slovanský jazyk, aby mohl přeložit posvátné a liturgické knihy a kázat evangelium Moravanům a dalším slovanským národům v jazyce, kterému by rozuměli. Je pravděpodobné, že přípravné lingvistické a grafické práce udělal už dříve.
V moderní vědě už není předmětem sporu otázka, která ze dvou známých slovanských abeced pojmenovaných podle prvních dvou písmen („az“ a „buky“) „azbuka“ – hlaholice, nebo cyrilice – vznikla jako první a byla vytvořena samotným Cyrilem. Dnes je obecně uznáváno, že navzdory názvu „cyrilice“ první byla hlaholice. Dřívější pokusy o vytvoření slovanského písma, založené na řecké nebo latinské abecedě, selhaly, protože obě tyto klasické abecedy postrádaly znaky pro mnoho slovanských fonémů, zejména sykavek. Svatý Cyril, znalec jazyků s vysoce rozvinutou a jemnou jazykovou intuicí, dospěl k závěru, že adekvátní prostředek pro zápis slovanské řeči musí být abeceda s podstatně větším počtem písmen, než mají řecké, latinské, hebrejské, arabské nebo aramejské systémy písma.
Ruský filolog F. F. Fortunatov se domníval, že vzorem pro podobu hlaholských písmen mohla být koptská abeceda[3]. V literatuře na toto téma se objevují i zmínky o jiných možných grafických vzorech: hebrejském, aramejském nebo starogruzínském písmu, jehož původ sahá až k arménské abecedě vytvořené Mesropem Maštocem, ale všechny tyto teorie zůstávají hypotetické. V spekulativní literatuře existuje přesvědčení, že Konstantin vytvořil hlaholici na základě už dříve existujícího slovanského písma, kterým měly být údajně zapsány posvátné pohanské texty. Ty však nikdy nebyly prokazatelně doloženy, pokud nepočítáme podvrhy jako tzv. Velesova kniha.
Základem jazykové podoby překladů, které vytvořili svatí Cyril a Metoděj, se stal dialekt makedonských Bulharů, konkrétně nářečí, kterým hovořily slovanské kmeny obývající okolí rodného města svatých bratří, Soluně: Sagudaté, Rynchinové, Draguvité a Smoljani. Slovanské písmo, které vzniklo na Moravě, však do sebe zároveň vstřebalo místní moravské, stejně jako české, slovenské, lužické a další západoslovanské dialektismy. Své překlady apoštolům rovní bratři věnovali všem Slovanům, kteří, jak se domnívá mnoho slavistů, v 9. a 10. století hovořili v podstatě jedním jazykem. Jednotlivé slovanské jazyky, jak je známe dnes, se podle nich vyvinuly z nářečí, dialektů a mluv, které se v době vzniku slovanského písma sice odlišovaly, ale ne natolik, aby zásadně bránily vzájemné jazykové komunikaci.
Slovní zásoba tehdejších slovanských nářečí však neobsahovala všechny pojmy a výrazy, které se nacházejí v textech Starého a Nového zákona či v bohoslužebných knihách. Proto překladatelé hojně vypůjčovali z řečtiny, ale také z hebrejštiny, syrštiny a latiny, čímž slovanský slovník mimořádně obohatili. Zároveň dali nově vzniklému literárnímu jazyku gramatickou strukturu – především v oblasti syntaxe – která byla bližší řečtině než samotným slovanským nářečím, z nichž vycházeli. Neprovedli však tak hlubokou helenizaci slovanského jazyka, jaká nastala při jeho pozdějším „leštění“. Právě proto dnešní lingvistika rozlišuje mezi staroslověnštinou – jazykem překladů samotných svatých bratří a jejich žáků – a církevní slovanštinou, jazykem písemných památek od 11. století a dále.
Překladatelská činnost svatých bratří vyvolala ostrý odpor u moravského kléru, který se skládal převážně z duchovních pocházejících z Bavorska, horlivých zastánců nechvalně proslulého trojjazyčného bludu. Tento název vytvořil svatý Cyril, tehdy ještě jako Konstantin. Vládnoucí vrstvy Německa i německé duchovenstvo nezůstaly k dění v Moravě lhostejné – situace totiž ohrožovala jejich snahy o podmanění Slovanů ve střední a východní Evropě. V roce 864 vojska Ludvíka Němce opět vpadla na Moravu a po dosažených úspěších přiměla Rostislava, aby povolil návrat německých kněží do své země. Následujícího roku však Rostislav cizí diktát odmítl a svatí bratři pokračovali ve svém apoštolském díle, krok za krokem zaváděli bohoslužbu ve slovanském jazyce.
Pro úspěch křesťanské osvěty Slovanů Velké Moravy bylo zapotřebí, aby toto dílo získalo podporu církevní hierarchie. A tak, aby získali biskupy z řad svých žáků, které připravili pro pastýřskou službu, svatí bratři se roku 866 vypravili z Moravy, v tom je podpořil i kníže Rostislav. Nejdřív dorazili do Kocelova panonského knížectví, ležícího na březích Blatenského jezera. Kocel se sám naučil písmu, které svatí bratři vytvořili, a svěřil jim do učení padesát mužů, kteří své učitele pravděpodobně doprovázeli i na jejich další cestě.
Od úmyslu vrátit se do Konstantinopole, aby tam, v hlavním městě říše, byli pro moravskou církev vysvěceni noví biskupové slovanského původu a jazyka, mohly svaté bratry odradit zprávy o sesazení jejich ochránce, patriarchy Fotia. Zamířili tedy do Itálie a na konci roku 866 se stavili v Benátkách, kde mohli doufat, že patriarcha z Grada vysvětí na biskupy připravené kandidáty z Moravy. Na svolaném zasedání synodu se však latinští biskupové vyslovili proti slovanské liturgii a ukázali se být stejně úzkoprsými stoupenci „trojjazyčné hereze“ jako bavorští preláti. Konstantin odpověděl na vznesená obvinění řečí, která se zachovala v jeho Životě. Podstata jeho argumentů byla následující: jestliže jsou všechny národy hodny chválit Boha, pak jsou hodny i toho, aby měly vlastní písmo a obracely se k Bohu ve svém rodném jazyce.
Z Benátek papež Mikuláš, do jehož jurisdikce spadala moravská církev, povolal svaté bratry do Říma. Ale než dorazili, papež 13. listopadu roku 867 zemřel. Hosty z Moravy slavnostně přijal papež Hadrián II. K tomu přispěla skutečnost, že přivezli jako dar Věčnému městu část ostatků svatého mučedníka Klimenta, třetího biskupa římského, které předtím nalezli v okolí Chersonésu. K nemalému zármutku horlivých zastánců „trojjazyčné hereze“ přijal papež Hadrián překlad posvátných a liturgických knih s pochopením i se souhlasem. Slovanské knihy položil na oltář chrámu Santa Maria Maggiore a poté byla v bazilice apoštola Petra ve Vatikánu sloužena liturgie ve slovanském jazyce. Slovansky byla sloužena liturgie také v bazilice sv. apoštola Pavla za hradbami (San Paolo fuori le Mura).
Na Hadriánův pokyn biskupové Formosus z Porta (pozdější papež) a Gauderich z Velletri vysvětili na kněze tři žáky svatých bratří, ještě dva z nich byli vysvěceni na hypodiákony. Poté však došlo k neštěstí. Konstantin onemocněl a jeho nemoc se ukázala být smrtelnou. Na počátku února už nebyla žádná naděje na uzdravení a Konstantin přijal mnišství s novým jménem Cyril, pod nímž vstoupil do církevního kalendáře i do dějin.
Ze Života svatého Metoděje je známo poslední slovo jeho mladšího bratra: „Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží a táhli jsme jednu brázdu, a já jsem skončil svůj den a padám na líše. Ty pak velmi miluješ horu, ale kvůli hoře neopouštěj své učení. Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?“[4]
Těmito slovy vyzýval bratra, aby se z lásky k mnišskému ústraní na Malém Olympu nenechal jejich apoštolské dílo – osvětu slovanských národů v duchu evangelia. Dne 14. února 869 apoštolům rovný Cyril odešel k Pánu. Pohřben byl v římské bazilice svatého mučedníka Klimenta.
Po smrti svatého Cyrila, nejpozději roku 870, bylo v papežské kurii rozhodnuto o zřízení samostatné arcidiecéze na Moravě a v Panonii. Napomohlo tomu i napětí ve vztazích mezi papežskou kurií a biskupy pasovskými, do jejichž jurisdikce spadala Morava, a salcburskými, jimž podléhala církev v Panonii. Svatý Metoděj byl vysvěcen na biskupa a papežem ustanoven správcem nově zřízené arcidiecéze.
Roku 870 dorazil svatý Metoděj se svými žáky do Panonie a byl srdečně přijat blatenským knížetem Kocelem, který horlivě podporoval nového biskupa v díle poslovanštění místní církve. Němečtí úředníci na to reagovali intrikami: podnítili Rostislavova synovce Svatopluka k válce proti strýci, aby jej zbavil vlády nad Velkou Moravou. Provokace se zdařila – roku 870 Svatopluk zákeřně přepadl Rostislava, zajal jej a vydal iniciátorům celé akce. V Německu byl svatý Rostislav obviněn z velezrady, oslepen a uvězněn v klášterním žaláři, kde brzy poté zemřel; přesné datum jeho smrti však zůstává neznámé.
Svatoplukova naděje, že mu východofranský král svěří vládu nad celou Velkou Moravou, se nenaplnila. Zůstala mu pouze ta část, kterou spravoval již dříve. Nehodlal se však s podvodem smířit a chystal odpor proti německé přítomnosti v zemi. Podezřelý ze zrady byl však na příkaz Karlomana Bavorského, syna Ludvíka Němce, zatčen a odveden do Německa. Správou západní Moravy byli roku 871 pověřeni markrabata Vilém a Engilšalk, zatímco vládu nad východní Moravou svěřil Karloman Slavomírovi z rodu Mojmírovců, jenž byl zároveň knězem a kdysi i blízkým žákem apoštolům rovného Metoděje. Ani on se však nechtěl podřídit Němcům a postavil se do čela lidového povstání proti jejich nadvládě. Německé vojsko vyslané k potlačení povstání bylo poraženo a z Moravy vyhnáno. „Fuldské anály“ z roku 871 zaznamenávají: „Zwentibald (Svatopluk), synovec Rastiza (Rostislava), byl obviněn z porušení věrnosti Karlomanovi a uvězněn. Moravští Slované, domnívajíce se, že jejich vévoda je mrtev, ustanovili si knížetem jistého kněze a příbuzného vévody… Ten… vytáhl proti Engilšalkovi a Vilémovi, Karlomanovým velitelům, a vyhnal je z měst, která obsadili.“
Němečtí vládci pak sáhli k osvědčené metodě politických manipulací – stavět proti sobě slovanská knížata, podobně jako to činili vládci Říma a Byzance s barbary. Svatopluk byl propuštěn z vězení a znovu ustanoven moravským knížetem. Tentokrát se však němečtí vládci přepočítali. Uvěřili Svatoplukovým ujištěním a svěřili mu německé vojsko, s nímž vytáhl na Moravu. Jakmile však vojsko vstoupilo na moravské území, Slavomír uznal Svatopluka za právoplatného knížete. Svatopluk opustil Němce, spojil se s povstalci a pod jeho velením utrpěli Němci zdrcující porážku. V bitvě padly tisíce Němců, mezi nimi i markrabata Vilém a Engilšalk. Svatopluk tak upevnil svou moc nad Moravou. Roku 872 se francký král ještě jednou pokusil Moravu podrobit silou, avšak Svatopluk ve spojenectví s Čechy a polabskými Slovany nepřítele znovu porazil.
Intriky bavorského duchovenstva na Moravě a v Panonii proti arcibiskupu Metodějovi však vedly k jeho zatčení a na základě rozsudku bavorských biskupů k uvěznění v klášteře Reichenau. Po více než dvou letech se nový papež Jan VIII., když se dozvěděl o jeho strastiplném osudu, rozhodl zasáhnout. Ve svých bulách adresovaných východofranskému králi Ludvíkovi požadoval okamžité propuštění Metoděje. Po osvobození ho okamžitě vrátil na jeho stolec a biskupům, kteří nevinného odsoudili, na dva a půl roku – na dobu, kterou svatý Metoděj strávil v žaláři – zakázal vykonávat službu. Po propuštění roku 874 se Metoděj vrátil do Panonie a po smrti knížete Kocela odešel do moravského hlavního města Velehradu, kde znovu vládl Svatopluk, jenž vyhnal Němce ze své země.
Svatý Metoděj, jeho žáci i jím vysvěcení kněží na Moravě a v Panonii sloužili bohoslužby ve slovanském jazyce. Roku 874 biskup pokřtil českého knížete Bořivoje a jeho manželku svatou Ludmilu. Otevírala se tak perspektiva začlenění Čech do slovanské arcidiecéze ležící ve středu Evropy.
V témže roce 874 se ve Forchheimu konala jednání mezi vyslanci krále východních Franků Ludvíka a knížete Velké Moravy Svatopluka a byla tam podepsána mírová smlouva, podle níž Svatopluk uznával svrchovanost krále a souhlasil s placením každoročního tributu, byla mu však přiznána samospráva v rámci celé Velké Moravy. Uzavřený mír Svatoplukovi uvolnil ruce k připojování slovanských území ve střední Evropě k jeho státu. Podřídil si Blatenské knížectví a také země ležící v horním povodí Visly.
Roku 882 Svatopluk pomohl králi Karlu III. Tlustému, jenž zdědil trůn po svém otci Ludvíkovi II. Němci a v Římě získal od papeže císařský titul, upevnit svou moc v boji proti jinému Karlovci, Arnulfu Korutanskému, který se Karla snažil svrhnout. V průběhu této války Svatopluk vyhnal z jejich území syny markrabat Viléma a Engilšalka, kteří dříve padli v boji proti němu. Zbaveni svého majetku se postavili na stranu Arnulfa, jenž proti Svatoplukovi poštval Bulhary ovládající část Panonie. Moravané však nad Bulhary zvítězili a Svatopluk začlenil do své říše jejich bývalá území ve východní Panonii – v povodí Tisy. V 80. letech 9. století se k Svatoplukovi „dobrovolně připojily nebo jím byly podrobeny slovanské kmeny žijící podél řek Labe a Odry i v Karpatech… Tak vznikal rozsáhlý svaz západních Slovanů pod vedením moravského knížete“[5]. Za jeho vlády se součástí Velké Moravy stala také území východoslovanského kmene bílých Chorvatů v Haliči a Karpatské Rusi.
V roce 880 byla v Nitře zřízena diecéze. V chrámech Velké Moravy se bohoslužby konaly jak ve slovanském, tak v latinském jazyce. Nejvyšší jurisdikce byla přitom uznávána římskému biskupovi, nikoli patriarchovi Nového Říma. Po smrti svatého Metoděje v roce 885 opět na Moravě zesílil vliv německého duchovenstva, které usilovalo o vytlačení slovanského jazyka z církevní praxe. Intriky zastánců proslulé trojjazyčné hereze vedly roku 886 k vyhnání žáků svatých bratří Cyrila a Metoděje ze země. Svatopluk je nedokázal nebo nechtěl ochránit a obhájit právo svého lidu používat rodný jazyk při bohoslužbě.
Roku 890 se Arnulf, který Karlu Tlustému odňal korunu východofranského krále, setkal se svým někdejším protivníkem Svatoplukem Moravským a uzavřel s ním spojenectví. Na oplátku za Svatoplukem přislíbenou pomoc při obraně trůnu proti dalším Karlovcům mu udělil svrchovanou vládu nad Čechami a územím lužických Srbů. Saský letopisec k tomu uvádí: „Král Arnulf postoupil Zwentibaldovi Moravskému… české knížectví. Neboť byl jeho přítelem ještě předtím, než se stal králem…“[6]
Arnulf rovněž udělil Svatoplukovi knížectví Kocelovo, které Kocel zdědil po svém otci Pribinovi a které po jeho smrti přešlo do německých rukou. V 80. letech 9. století byl Svatopluk v různých latinských listinách, včetně papežských, označován titulem krále (rex), čímž byl postaven na roveň králi východních Franků.
Kníže Velké Moravy Svatopluk zemřel v roce 894. Před smrtí přijal rozhodnutí, které bylo tradiční u slovanských i mnoha jiných národů, avšak pro osudy států zhoubné. Rozdělil svou državu mezi své dědice: Velkou Moravu odkázal staršímu synu Mojmírovi II., zatímco mladší Svatopluk II. zdědil nitranské knížectví na jihozápadě dnešního Slovenska.
Rok po otcově smrti se Svatopluk II., podněcován a podporován králem a císařem Arnulfem, vzbouřil proti svému bratru a domáhal se nového rozdělení otcova dědictví. Okrajová území, využívající bratrovražedné války, se začala od Velké Moravy odtrhávat. Stát se začal rozpadat. Knížata Spytihněv a Vratislav, synové Bořivoje, přišli roku 895 do Řezna ke králi Arnulfovi a uznali německou svrchovanost nad Čechami. Od Moravy se oddělily i ty kmeny, které se dříve Svatoplukovi dobrovolně podrobily. Tak zkrachoval pokus o vytvoření slovanského státu ve středu Evropy, jenž mohl zastavit německý „Drang nach Osten“, odsuzující západní Slovany k tisíciletému přežívání na okraji německého světa.
V průběhu moravské občanské války se více dařilo staršímu bratrovi Mojmírovi. Podařilo se mu získat na svou stranu papeže, kterého roku 898 požádal, aby na Moravu vyslal kněze z Itálie a jiných zemí a omezil tak nadvládu bavorského duchovenstva. Papež jeho žádosti vyhověl, avšak Bavoři vyslali na Moravu vojsko, aby své duchovní ochránili. Mojmírovi II. se však podařilo je odrazit. Dokonce zajal bratra, ale Bavoři jej Mojmírovi vytrhli z rukou a odvezli s sebou, aby se jeho jménem – a nikoli bez vlastního prospěchu – nadále účastnili bratrovražedné války, která Moravu pustošila.
Smrtelnou ránu moravské říši zasadili přistěhovalci z východu – Maďaři. Na konci 9. století přitáhli do podunajských stepí představujících ideální pastvu pro koně. Právě zde už dříve končily migrační trasy asijských kočovníků – Hunů a Avarů. Lepší místo k usazení už nehledali. Zpočátku se Maďaři usadili na řídce osídlených březích Tisy, avšak později ovládli pravý břeh Dunaje, odkud podnikali loupežné výpravy nejen proti Moravě, ale i proti království východních Franků.
Ohrožení sblížilo bývalé protivníky – Frankové jménem krále Ludvíka Dítěte uzavřeli spojenectví s Mojmírem II., a ten se smířil se svým bratrem Svatoplukem II., který se vrátil z Bavorska do vlasti. Mírovou smlouvou byla ukončena i válka Moravy s Čechami, která trvala od roku 895.
Až do roku 907 Mojmír II. odolával agresi Maďarů, ale v bitvě u Bratislavy v roce 907 Moravané utrpěli drtivou porážku. Smíření bratři Mojmír a Svatopluk bojovali bok po boku a oba v této bitvě padli.
Moravský stát definitivně zanikl a území obydlená Moravany a Slovany byla dobyta přistěhovalci z Uralu. Moravská města podle archeologických nálezů byla zničena nebo opuštěna kvůli útěku obyvatel. Významná část místního obyvatelstva svou zemi úplně opustila a uchýlila se do Čech, Slezska, Lužice, na Balkán – do Chorvatska, Srbska a Bulharska – a také na Rus, kde se usadila v zemích kmenů Křivičů a Poljanů.
Mnohé artefakty z Kyjevské oblasti vykazují značnou podobnost s archeologickými nálezy z Moravy a Slovenska. Nálezy ze středního toku Dněpru svědčí o migraci Slovanů z Moravy.
„Podle charakteru a detailů pohřebního obřadu mají nejstarší pohřebiště v Kyjevě a na středním toku Dněpru přímé analogie s raně křesťanskými památkami na území Velké Moravy.“[7]
V bitvě na břehu řeky Lech v roce 955 bojovali vedle vojáků německého krále Oty Velikého i Češi. Po vítězství nad Maďary následovalo připojení severní části Moravy k Čechám. Později byla tato část ztracena, ale roku 1038 se sever Moravy definitivně stal součástí Českého království, a Moravané se postupně stali součástí českého etnika. Jejich krajani v Panonii byli asimilováni Maďary, do jejichž jazyka vstoupila rozsáhlá vrstva slovanské slovní zásoby, zejména týkající se zemědělství, které bylo původně cizí kočovným pastevcům Maďarům.
Protojerej Vladislav Cipin
[1] Любавский М. К. История западных славян. М., 2004. Str. 85.
[2] Tamtéž. Str. 46.
[3] Фортунатов Ф.Ф. О происхождении глаголицы. СПб., 1913.
[4] Magnae Moraviae Fontes Historicae. (MMFH). T. 2. Brno, 1966–1977. S. 147.
[5] Любавский М. К. История западных славян. М., 2004. С. 46.
[6] Saský letopisec. Kronika. М., 2012. S. 97.
[7] Ширинский С. С. Археологические параллели к истории христианства на Руси и в Великой Моравии. – Славяне и Русь: Проблемы и идеи: Концепции, рожденные трехвековой полемикой, в хрестоматийном изложении, 2-е изд. М., 1999. С. 393.