Poslední večeře. Chronologie a mesiášský aspekt
Události Velkého čtvrtka mají jedinečný význam pro formování a rozvoj křesťanské církve. Když Pán Ježíš Kristus udělal vše, co bylo možné pro duchovní obnovu Božího vyvoleného lidu, v předvečer svého spásného utrpení shromáždil apoštoly ke slavnostní večeři.
Řád večeře, kterou nazýváme Poslední, již dlouho existoval v rámci židovské náboženské tradice. Ježíš Kristus a jeho učedníci se řídili řádem sváteční hostiny, který byl vyvinut již dávno a měl jasně stanovenou strukturu. Tento řád dodržovaly tisíce Židů, kteří se každý rok sjížděli do Jeruzaléma během paschálních dnů[1]. Žádné odchylky v rámci tradiční oslavy večeře nebyly[2]. Stojíme však před otázkou, která dosud nebyla v biblistice definitivně vyřešena: ve který den se slavila Poslední večeře?
Tato otázka vyvstává kvůli nápadnému rozporu mezi synoptickými evangelii a Janovým evangeliem. Podle synoptických evangelií byla Poslední večeře paschální hostinou a následné události měly chronologickou a duchovní paralelu s židovským Pesachem. Apoštol Jan Teolog ve svém evangelním vyprávění umisťuje události Poslední večeře, zatčení Krista, soud a ukřižování do období před Pesachem. Je třeba zdůraznit, že v Janově evangeliu se na rozdíl od synoptických evangelií nevyskytují příběhy o přípravě poslední hostiny, žehnání chleba a vína – nejdůležitějšího okamžiku Poslední večeře, ale podrobně se popisuje rozhovor Krista s učedníky na rozloučenou a umytí jejich nohou. Nicméně všechna evangelia mají mnohem více společných bodů než neshod[3].
Musíme se soustředit především na to, ve který konkrétní den ve vztahu k židovskému Pesachu v roce Kristovy smrti a zmrtvýchvstání proběhla Poslední večeře: 14. nisanu, nebo 13. nisanu – den před Pesachem. Tyto zmatky jsou způsobeny výše uvedenými svědectvími evangelistů. Synoptické příběhy praví toto:
Prvního dne Svátku nekvašených chlebů… (Matouš 26:17)
Prvního dne Svátku nekvašených chlebů, kdy se obětuje velikonoční beránek… (Marek 14:12)
Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek… (Lukáš 22:7)
Apoštol Jan o Poslední večeři říká, že se uskutečnila před velikonočními svátky (Jan 13:1).
Arcibiskup Averkij (Taušev) komentuje tyto varianty následujícím způsobem: „První tři evangelisté se zřejmě nedrželi striktně biblického užití slov, ale běžného hovorového. Podle tohoto užití prvním dnem nekvašených chlebů nemusí být nazýván 15. nisan, což je den po pojídání beránka, ani 14. nisan, kdy se jí beránek, ale 13. nisan, den před Pesachem, jak jasně naznačuje evangelista Jan, který tvrdí, že Poslední večeře byla před Pesachem[4].“
Sv. Jan Zlatoústý vykládá 17. verš 26. kapitoly Matoušova evangelia takto: „Evangelista nazývá prvním dnem nekvašených chlebů den předcházející svátku nekvašených chlebů, protože Židé měli vždy ve zvyku počítat den od večera. Evangelista zmiňuje den, kdy večer musí být zabit velikonoční beránek, protože učedníci přistoupili k Ježíši pátého dne v týdnu[5].“
Ale proč apoštol Jan zdůrazňuje, že židé nevstoupili do místodržitelského paláce, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka (Jan 18:28)? Vysvětluje se to tím, že tato pasáž nehovoří o prvním velikonočním dni, ale o jeho pokračování[6].
Je pozoruhodné, že rozdíl v určování dne Poslední večeře se stal základem pro používání různých druhů chleba při slavení liturgie v latinské a v pravoslavné církvi. Na křesťanském Západě se od pradávna eucharistie slavila s nekvašeným chlebem, protože se věřilo, že svátost přijímání byla ustanovena v den nekvašených chlebů, a proto Kristus při Poslední večeři použil nekvašený chléb. Východokřesťanská tradice za den Poslední večeře považovala den paschální, respektive jeho začátek, proto se při slavení liturgie používá pouze kvašený chléb, který byl na stolech pravověrných židů při velikonoční hostině.
Co se týče dne a tradice židovské velikonoční hostiny v době Kristova pozemského života, existují následující názory:
- Velikonoční beránek se zabíjel dvakrát: v předvečer Pesachu a na samotný svátek;
- V roce Kristovy smrti slavili farizeové Velikonoce v předvečer soboty (v noci na 14. nisan), a saduceové v sobotu samotnou (v noci na 15. nisan);
- Galilejci slavili Pesach 13. nisanu, Židé 14. nisanu. Bylo to kvůli obrovskému množství lidí přicházejících do Jeruzaléma[7].
Řada badatelů je toho názoru, že Kristus jako Galilejec slavil Poslední večeři podle galilejského zvyku. Jeden z vynikajících západních biblistů K. Humphreus se domnívá, že Poslední večeře se slavila ve středu večer. Svou hypotézu dokládá tím, že kalendáře před babylonským zajetím a po něm se od sebe poněkud lišily, proto byl den Velikonoc v různých kalendářních tradicích odlišný. Starý kalendář předbabylonského období používali především zélóti, Samaritáni a někteří esejci. Kristus podle Humphreuse slavil velikonoční večeři podle předpisů starší předbabylonské tradice[8]. Badatel ale neupřesňuje, proč to Kristus udělal, i když uvádí zcela racionální argument pro to, že tomu tak být mohlo. Přesunutí velikonoční večeře ze čtvrtka na středu vysvětluje řadu událostí, které by se podle jeho názoru nemohly odehrát, kdyby dnem Poslední večeře byl čtvrtek.
Poslední večeře, Kristův dlouhý rozhovor s učedníky na rozloučenou, modlitba v zahradě Getsemane, zatčení, výslech před velekněžími, výslech před Pilátem, setkání s Herodem, opakovaný výslech před Pilátem, bičování, potvrzení rozsudku smrti, cesta na Golgotu, smrt a snětí Spasitelova těla z kříže – to vše jsou události, které vyžadují hodně času. Pro autora hypotézy o konání Poslední večeři ve středu se tato chronologická řada nevtěsnává do času, pokud by se Poslední večeře uskutečnila ve čtvrtek.
Každá z výše uvedených hypotéz má své silné a slabé stránky. Otázka přesného dne konání Poslední večeře zůstává nezodpovězena, ale obecně přijímaný a tradiční názor je, že Kristus vykonal židovský Pesach a ustanovení svátosti eucharistie v noci ze 13. na 14. nisan, což odpovídá čtvrtku[9]. To se odráží i v liturgické tradici – právě na Velký čtvrtek se připomíná Poslední večeře.
Kristus říkal svým učedníkům: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Matouš 15:24). Misie Spasitele byla podle Božího zaslíbení určena pro izraelský národ, ale nakonec se stala univerzální – v Kristu přestaly existovat rozdíly mezi Řekem a Židem (viz Kol 3:11). Přísní přívrženci starozákonní tradice, zejména farizeové, byli překvapeni tím, že „hříšníci, kteří následovali Ježíše, vnikají do posvátných oblastí, na což mají právo pouze zbožní[10]“.
Ale samotné dějiny Izraele ve Starém zákoně jsou dějinami, v nichž věrnost jedinému Bohu šla ruku v ruce s uctíváním jiných bohů, upadáním do pohanství a odchýlením se od Božího zákona. Některé náboženské předpisy nabyly jiných forem, které byly původním verzím cizí a byly v rozporu s biblickou tradicí. Například obětování majetku Bohu, aby člověk byl osvobozen od závazků vůči rodičům (Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar‘ – Matouš 15:5). Tradice překroutily posvátná nařízení nebo jim daly jiný vzhled, postrádající duchovní obsah.
Rozptýlený Izrael, žíznící po obnově, očekával Boží zásah do svých dějin za účelem národní a náboženské konsolidace. Prot. Alexandr Sorokin píše: „Shromáždění Izraele kolem jediné ideje bylo velmi naléhavým tématem. Byl to koncept svatého pozůstatku uvedený starozákonními proroky (Eliášem, Amosem, Izajášem atd.). Tak či onak se tuto myšlenku snažila realizovat různá náboženská hnutí v judaismu[11].“
Nicméně mezi zástupci různých náboženských stran v této otázce nebyla jednota. Velká část sporů vznikala ohledně toho, kdo bude schopen uskutečnit toto posvátné poslání. Každé hnutí si nárokovalo hlavní roli[12].
Shromáždění Izraele, vdechnutí do něj nové duchovní energie je misie Spasitele. Ovšem příslušnost k Novému Izraeli Kristus nedefinoval na základě národností, nýbrž na základě vnitřních vlastností: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha (Jan 1:12–13).
„Božský plán spásy lidí, uskutečněný skrze to, že se Bůh stal člověkem, se setkává s odmítnutím a zapřením ze strany lidí, kteří se považovali za Boží vyvolený lid. Vtělení Boha se stává zdrojem konfliktů. Ti, kteří uvěřili, nepatří pouze k národu Izraele. Nestávají se Božími dětmi narozením, ale vírou. Skrze víru jsou Bohem adoptováni, rodí se z něho nikoliv podle těla, ale podle ducha[13]“.
Ve Starém zákoně Hospodin slibuje: Ten, který rozmetal Izraele, shromáždí jej, bude jej střežit jako pastýř své stádo (Jer 31,10). A také mluví o uzavření Nové smlouvy se svým národem: Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili… Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem (Jeremiáš 31:31–33).
Stará smlouva s Bohem byla ústřední událostí starozákonního Pesachu. Právě po exodu z Egypta Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu, zpečetěnou krví obětí: Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov (Exodus 24:8). Mesiáš měl být také obětním beránkem trpícím za svůj národ: Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel (Izajáš 53:7).
Během Poslední večeře Kristus připomíná starou smlouvu Boha a Izraele a jako nový Beránek Boží naplňuje velikonoční hostinu novým obsahem. Tyto novoty se netýkaly vnější stránky: chléb, víno, modlitby, díkůvzdání, písně chvály – to vše zůstalo stejné. Ale na konci večeře, poté co už byla vzdána pocta starozákonní náboženské tradici, Spasitel žehná chléb a víno a proměňuje je ve své Tělo a Krev, které jsou „lámány“ a „prolévány“ za celé lidstvo. Při tom zazněla důležitá poznámka: kalich je Krev nové smlouvy. Stejně jako v době Mojžíše byla smlouva mezi Bohem a lidmi zpečetěna krví obětního beránka, tak i nyní nová smlouva je zapečetěna krví Beránka, který snímá hříchy celého světa.
Když Kristus mluvil o nové smlouvě, zůstával v kontextu tématu starozákonního Pesachu, protože to byl jeden ze svátků, kdy se zvláštním způsobem připomíná Boží smlouva s vyvoleným lidem. Ale zároveň Spasitel-Mesiáš oznamuje uzavření nové smlouvy, shromáždění Nového Izraele.
„Ustanovením nové smlouvy plnil proroctví a všeobecné naděje i očekávání. V době Ježíše Krista, kdy se eschatologická a apokalyptická očekávání extrémně zesílila, byl koncept nové smlouvy obzvláště žádaný. Naznačují to například dochované spisy eschatologicky smýšlejících esejců[14]“, píše prot. Alexandr Sorokin.
Téma ustanovení nové smlouvy se plněji odhaluje v rozhovoru Spasitele s učedníky na rozloučenou. Jidáš již odešel a zůstali jen ti, kteří se budou podílet na budování církve. Kristus říká svým učedníkům: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce… Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí (Jan 15:1–2, 5–6).
Abychom pochopili tuto pasáž, musíme vědět, že lid Izraele ve Starém zákoně je často přirovnáván k vinici i vinné révě. Prorok Jeremiáš přirovnal Izrael k ušlechtilé révě, která se později proměnila v révu planou a cizí (Jeremiáš 2:21). Prorok Ezechiel vytváří živý obraz vyvoleného lidu, který byl plodnou vinnou révou, ale postupem času byla tato réva vyrvána v rozhořčení, pohozena na zem a… přesazena do stepi, do země vyprahlé a žíznivé (Ezechiel 19:10-14).
Obraz vinice byl použit v některých Kristových podobenstvích: v podobenství o dělnících na vinici a podobenství o zlých vinařích. Tato symbolika je přítomna i v rozhovoru s učedníky. Ti, kteří nenesou ovoce, budou potrestáni. To však není hlavním tématem Spasitelova rozhovoru na rozloučenou. Hlavním tématem je založení církve, její jednota s Kristem, jenž je její hlavou. Všichni členové církve jsou tajemně sjednoceni mezi sebou v Kristu a nacházejí v něm zdroj síly a milosti, zvláště udělované skrze svátost eucharistie, v níž se lidé stávají účastnými božské přirozenosti (2. Petrův 1:4). Tělo a krev Syna Božího se stávají tělem a krví těch, o nichž Kristus řekl: vy ve mně a já ve vás (Jan 14:20). Přebývání Krista ve věřících je přirovnáváno k přebývání ratolestí na vinném kmeni. To také vytváří mystické spojení všech členů církve, která je Tělem Kristovým (1. Korintským 12:27).
Svatý Cyril Alexandrijský píše o tom takto: „Jednorozený nám určil jistý vynikající způsob, jak se spojit a smísit se v jednotu s Bohem a mezi sebou navzájem. Právě v jednom těle, zjevně ve svém vlastním, <…> je činí jedním tělem jak se sebou, tak mezi sebou navzájem. Kdo by skutečně mohl rozdělit ty, kteří jsou skrze jedno svaté tělo spojeni v jednotě s Kristem? Neboť jestliže všichni přijímáme jeden chléb, tvoříme všichni jedno tělo. Proto nazýváme církev tělem Kristovým a podle Pavlova chápání jsme jednotlivými údy[15].“
Kristus shromažďuje Nový Izrael a uzavírá s ním Novou smlouvu, zpečetěnou jeho krví. „Jádrem“ tohoto Nového Izraele, církve, se stává apoštolská komunita, která žije podle zákonů určených Kristem. Při Poslední večeři Pán ustanovil svátost, která sjednotí všechny křesťany a stane se ústřední svátostí jeho církve. Proto je ústřední událostí Velkého čtvrtka. Otázka chronologie událostí tohoto dne se pro nás stává druhořadou.
Vladislav Jeršov
[1] Kyprián (Kern), archimandrita. Eucharistie. – Paříž, 1947. S. 37.
[2] L. Bouyer. První eucharistie při Poslední večeři. – Brusel, 1988. S. 221.
[3] Brown R. E. Gospel according to John (XII-XXI). – NY., 1966. P. 557.
[4] Averkij (Taušev), arcibiskup. Čtyři evangelia. – М., 2014. S. 153.
[5] Cituje se podle Lopuchin A.P. Výkladová Bible. Díl III. – Stockholm. 1987. S. 408.
[6] Tamtéž
[7] Jeremias J. The Eucharistic Words of Jesus. – NY. 1966. P. 20–25.
[8] Humphreus C. The Mystery of The Last Supper. – Cambridgе. 2011. P. 192–194.
[9] Lopuchin A.P. Výkladová Bible. Díl III. – Stockholm. 1987. S. 408.
[10] Jeremias J. Teologie Nového zákona. Díl. 1. – М., 1999. S. 133.
[11] Alexandr Sorokin, prot. Kristus a Církev v Novém zákoně. – М., 2006. S. 64.
[12] Jeremias J. Teologie Nového zákona. Díl. 1. – М., 1999. S. 193-194.
[13] Ilarion (Alfeev), mirt. Ježíš Kristus. Život a učení. Beránek Boží. Díl 5. – М., 2016. S. 32–33.
[14] Alexandr Sorokin, prot. Kristus a Církev v Novém zákoně. – М., 2006. S. 71.
[15] Sv. Cyril Alexandrijský. Výklad Janova evangelia. – М., 2002. S. 755–756.
