Svatá Marie Egyptská

Její jméno si připomínáme hlavně během postního období. Je s ní spojeno i čtení celého Velkého kánonu v pátém týdnu půstu. Dokonce její památka 1./14. dubna zpravidla připadá na dobu postní. Existuje spousta výkladů jejího životopisu, každý rok duchovní po celém pravoslavném světě pronáší kázání o tom, jak veliká je tato světice, jejíž životní cesta je vzorem skutečného pokání. V tomto článku si shrneme různé aspekty těchto kázání. Naším cílem však nebude jít do detailů její biografie, soustředíme se spíše na závěry, které z této biografie plynou.

Marie a marnotratný syn

Marie Egyptská bývá srovnávaná s marnotratným synem z Ježíšova podobenství. Ten se vzpamatoval, když hladověl tak, že záviděl vepřům žeroucím slupky. Marie nehladověla, naopak oddávala se rozkoším, opíjela se vínem, ale také se zřekla svých rodičů, když odešla do Alexandrie a začala vést nemravný život.

Sv. Řehoř z Nyssy nazval duši zrcadlem, což znamená, že Boha potkáváme právě ve své duši. Hledání Boha je neoddělitelné od hledání sebe samého. Životy svatých jsou příkladem takového hledání. Příběh Marie Egyptské je příběhem ztracené a nalezené duše. Její hříšný život je jakýmsi souhrnem hříšnosti celého lidstva. A její obrácení a pokání souzní s pokáním marnotratného syna. Když jí Boží síla nedovolila vstoupit do chrámu, vzpamatovala se stejně jako onen marnotratný syn. Odkryla se jí pravda o tom, že ztratila svou duši.

Ale na rozdíl od marnotratného syna ji nečekal radostný návrat domů k milujícímu otci, vykrmené tele, drahý oděv ani prsten z ruky otce. Místo všeho toho si žena za poslední peníze koupila tři chleby a začala své toulání pouští, které trvalo celý život. Tak Marie popisuje svá trápení:

„17 let jsem prožila v této poušti za ustavičných bojů s chorobnými vášněmi jako v zápase s divými šelmami. Když jsem se chystala k jídlu, snila jsem o mase a rybách, jaké jsem jedla v Egyptě. Měla jsem chuť pít své milované víno. Když jsem byla ve světě, pila jsem mnoho vína, ale zde jsem často neměla ani obyčejnou vodu. Hynula jsem žízní a krutě mne trápil hlad. Někdy přicházelo ještě něco horšího – zmocňovala se mne nesmírně mučivá touha zpívat oplzlé písně, na něž jsem byla zvyklá. Jako bych je přímo slyšela. Tu jsem prolévala slzy, bila se do prsou a vzpomínala na sliby, které jsem dala, když jsem odcházela na poušť. V duchu jsem stanula před ikonou své vůdkyně, nejčistší Bohorodice, a s pláčem ji prosila, aby ode mne odehnala myšlenky, které trýznily a mátly mou duši. Tak dlouho jsem plakala, silně se bila do prsou, až se naplnila míra pokání, uviděla jsem světlo rozlévající se všude kolem mne a bouři vystřídala veliká tišina.“

Otec nebeský ji přijal do náručí až po její smrti, ale již za svého pozemského života Marie spatřila božské světlo, které ji utěšovalo a ujišťovalo, že kráčí správnou cestou.   

Marie a mnich Zosima

Jistý mnich jménem Zosima, jenž se vyznačoval zbožným životem a moudrostí slova, prošel všechny stupně mnišského života a dodržoval všechna pravidla předepsaná největšími askety, ve svých 53 letech dospěl k neoriginální myšlence, že už dosáhl plné dokonalosti a nepotřebuje pokračovat v sebezdokonalování.

„Najde se na poušti člověk, který by mě předstihl?“ kladl si otázku dokonalý mnich a ocitl se tak na prahu duchovní katastrofy. Ale Bůh Zosimovi odpověděl: „To víš, že se najde.“ A Zosima šel hledat takového člověka na poušti. Nepotkal tam však žádného sobě podobného mnicha. Na poušti na Zosimu čekala žena, seznámení s níž přimělo Zosimu k pokoře a k vidění svých vlastních nedokonalostí. U Boha se vždy najde někdo, v porovnání s nímž tvé hrdinské úspěchy vyblednou a ty hanbou skloníš hlavu.

Strach Boží a strach démonický

Ze života světice víme, že se obrátila k Bohu, když prožila pocit strachu a hrůzy poté, co ji neviditelná síla nepustila do chrámu Božího hrobu. Strach je pojem nejednoznačný. Existuje strach, který ničí člověka, přivádí ho k zoufalství a k smrti – to je démonický strach. Ale strach Boží je něco jiného. Pramení z lásky k Bohu, je to strach urazit svými hříchy Boží velikost. Tento strach vede člověka k pokání.

Když apoštol Petr zradil Ježíše Krista, zmocnil se ho takový strach, že se hořce rozplakal. Když si uvědomil svůj hřích, činil pokání a po vzkříšení Pána Ježíše mu byla navrácena jeho apoštolská hodnost, stal se dokonce nejpřednějším z apoštolů. Jidáš také zradil Krista, ale na rozdíl od apoštola Petra ztratil víru v Boží milosrdenství a oběsil se. Z výkladů svatých otců víme, že Jidáš jednal na popud démona, podřídil se jeho vůli. Nakonec splnil i jeho poslední pokyn – vzal si život. To jsou dva druhy strachu – jeden je strach Boží a druhý je strach démonický. Strach z lásky a strach ze zoufalství.

Zřejmě tedy na prahu chrámu Marie zažila strach z uvědomění si své hříšnosti. Vždyť i v Jeruzalémě, posvátném městě, sváděla poutníky, místo toho, aby se modlila. A když si to všechno uvědomila, zmocnil se jí strach, který i probudil její svědomí, následovala láska k Bohu a pokání.

Každý má svou vlastní cestu k Bohu

O tom Zosimovi říká anděl: „Abys poznal, kolik existuje jiných vyšších cest, jež vedou ke spáse, odejdi ze své země, jako kdysi nejslavnější patriarcha Abraham, a jdi do monastýru, který leží při řece Jordán!“

Ctihodná Marie sedmnáct let žila v hříchu, než učinila pokání. Stejný počet let jí trvalo, než překonala své vášně. Byl to nesnadný boj. Hlavní ale je, že nakonec zvítězila. A naprosto každý člověk bez ohledu na to, kde žije – na poušti či v moderním městě – je schopen stejného vítězství nad hříchem. Prvním krokem je uvědomit si, že je otrokem svých vášní, a upřímná touha je v sobě porazit. Nedosáhne toho však pouze vlastními silami, protože ty nestačí, ale s pomocí Boží. Bůh nás k tomuto boji pořádně vyzbrojil – půstem, modlitbou, svátostmi pokání a přijímání.

Někdy slyšíme, že pro člověka, který se odebral na poušť, je mnohem snazší překonat své vášně – nemá taková pokušení, která mají lidé ve světě, s nikým nekomunikuje, v tichu se modlí, a tím je zachráněn. Ale ze života mnoha svatých, včetně ctihodné Marie Egyptské, víme, že na poušti se člověk povznese na úplně jinou úroveň boje s démony. My, lidé ponoření do rutiny každodenního života, si neumíme představit, co znamená zůstat sám s démony, se svými vášněmi, když není ani možnost se z toho na chvíli vytrhnout. Ale i mniši, i my, obyčejní lidé, máme stejný cíl – spásu, život v Bohu, sjednocení s ním, zbožštění. Liší se jenom cesty k tomuto cíli přivádějící.

Poznání Krista

Žádná vnější kritéria nemohou zajistit spravedlnost člověka před Bohem. Formálně dokonalý mnich Zosima, jenž od svého mládí žil v mnišské askezi, okamžitě ztrácí svou dokonalost před osobností bývalé nevěstky, poustevnice, která nikdy nehledala poučení ve svatých knihách. Ctihodná Marie ve svém duchovním vzestupu nespoléhá na církevní tradice či kánony.

Tajemství její svatosti, její proměny je známo jenom jí a tomu, jemuž žena zasvětila svůj život. V Kristu Marie nalezla celý svět, nepotřebuje nic jiného, ​​má vše ve společenství s Bohem: „Živím se a pokrývám všemocným Božím slovem, které je mi vším“. Světice má dokonalou znalost všeho: „Knihám jsem se předtím neučila, z žádných úst jsem neslyšela čtení nebo církevní zpěv. Cožpak slovo Boží, živé a tvořivé, nenaučí člověka každému poznání?“ Tato slova ukazují, jakého milostí naplněného duchovního stavu dosáhla Marie po 17 letech duchovního boje na poušti.

Vynikající teolog, asketa a světec Maxim Vyznavač rozlišuje mezi poznáním podle těla a poznáním podle Ducha. Poznání Boha podle těla je poznáním zprostředkovaným textem, obřadem, historií, tradicí. Poznání Krista podle těla je nedokonalé, protože samotná „tělesná“ dimenze je nedokonalá. Zde je Slovo Boží přítomno, ale ne přímo, láme se v tloušťce jazykových, kulturních a jiných lidských navrstvení. Kdo zná Krista jen podle těla, je nedokonalý v poznání Božského, i když zná všechna církevní dogmata, kánony, text Písma svatého. Faktem je, že lidská řeč (ať už je jakákoli) nemůže vyjádřit Boží slovo plně dokonale.

V plné míře se Slovo Boží vyjadřuje jen v Duchu. Takové poznání podle Ducha je údělem těch, kdo touží po Bohu živému, překonává lidské obrazy a symboly, dotýká se svou myslí Božího Slova, sjednocuje se s ním. Právě o tom podle sv. Maxima svědčí apoštol Pavel: „Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.“ (2. Korintským 5:16) Skutečným poznáním Slova Božího ctihodný Maxim nazývá poznání Krista vzkříšeného. Toto poznání může být uskutečněno pouze prostřednictvím osobní zkušenosti, na rozdíl od poznání Krista podle těla, které je dostupné pro každého.

Život ctihodné Marie Egyptské není souhrnem jakýchsi zásluh, nýbrž neustálým směřováním k živému Bohu, otevřeností vůči němu. A krásná velkopostní bohoslužba věnovaná této světici dává možnost pocítit podstatu jejího činu a stát spolu s ní před Spasitelem.

Redakce