Golgota: Studie o sémantice názvu a historickém umístění

Studium biblických míst je základem pro pochopení textů evangelií v jejich historickém a lingvistickém kontextu. Tato studie se zaměřuje na místo ukřižování Pána Ježíše Krista a snaží se vysvětlit nejasnosti ohledně jeho názvu v aramejštině, hebrejštině a řečtině, přičemž zkoumá historické a tradiční hypotézy stojící za tímto pojmenováním.

Pojmenování místa ukřižování: Lingvistická analýza

Evangelia podle Matouše, Marka a Jana se shodují na semitském názvu místa ukřižování, kterým je „Golgota“. Současně uvádějí jeho řecký překlad „κρανίον“ (kraníon), přičemž oba výrazy znamenají „lebka“. Množství různorodých evangelních svědectví potvrzuje, že název tohoto místa vychází ze starobylé tradice.

V aramejštině se toto místo nazývá „Gulgaltha“, avšak při přepisu do řečtiny bylo vypuštěno druhé písmeno „l“, aby se usnadnila výslovnost a zabránilo se opakování dvou podobných slabik. Jedná se o záměrnou fonetickou úpravu (disimilaci) pro snazší výslovnost v řečtině, která má potíže s opakováním stejných souhlásek nacházejících v těsné blízkosti. Hebrejský výraz zní „Gulgolet“, což je forma, která se v arabštině (a následně v mnoha dalších jazycích) dochovala dodnes.

Evangelní přístup k pojmenování

Badatelé si všímají mírných rozdílů v tom, jak o místě ukřižování mluví jednotliví evangelisté. Zatímco Marek uvádí semitský výraz jako první a doplňuje jej frází „což v překladu znamená“, Matouš používá obrat „které se nazývá“ (nebo „zvané“). Lukáš semitské pojmenování zcela vynechává a spokojí se s řeckým výrazem „κρανίον“. Tyto rozdíly naznačují, že řecky mluvící křesťané přijali název „κρανίον“ jako ustálený a běžný termín pro označení tohoto místa ve svých hovorech i spisech.

Interpretace názvu: Proč „Lebka“?

Existuje několik hypotéz, které se snaží vysvětlit původ tohoto názvu, a lze je shrnout do tří hlavních směrů:

Topografický tvar: Řecké lingvistické tvary mohou naznačovat, že název odkazuje na fyzický popis místa. Je pravděpodobné, že se jednalo o zaoblený pahorek, který svou kónickou vyvýšeninou připomínal lidskou lebku.
Teologická a starobylá tradice: Někteří raní křesťanští autoři přijali starou židovskou tradici, podle níž se na tomto místě nacházel „Adamův hrob“. Odtud pochází církevní tradice zobrazování Adamovy lebky a kostí pod patou Kristova kříže, což symbolizuje vykoupení celého lidstva počínaje prvním člověkem.
Souvislost s účelem místa: Je také možné, že název vznikl proto, že šlo o obvyklé popraviště, kde byla těla odsouzených někdy ponechána bez pohřbu, což vedlo k výskytu lebek a kostí v této oblasti nebo jejím bezprostředním okolí.

Geografické umístění Golgoty: Mezi tradicí a archeologií

Otázka místa ukřižování představuje geografický i historický oříšek: Kde se dnes nachází místo, které sloužilo jako popraviště v Jeruzalémě prvního století? Na kterém místě vně hradeb byl Pán Ježíš ukřižován? Evangelista Jan uvádí, že Pán byl pohřben blízko místa ukřižování, což koresponduje s potřebou rychlého pohřbu, o které se píše v synoptických evangeliích. Vyvstává tedy otázka: Je Chrám Božího hrobu skutečně místem, kde byl Pán pohřben, a je dnešní Golgota oním pahorkem?

1. Chrám Božího hrobu: Historické a archeologické naleziště

Stavitelé císaře Konstantina Velikého se opírali o živou místní tradici jeruzalémských křesťanů, když v letech 325–335 postavili Chrám Božího hrobu, který zahrnuje jak místo ukřižování, tak hrob. K zachování paměti o Golgotě paradoxně přispěl i císař Hadrián, který v 2. století nechal nad tímto místem postavit pohanský chrám, čímž umožnil jeho přesnou identifikaci v době Konstantinově. Ačkoliv se dnešní chrám nachází uvnitř hradeb Starého Města, moderní topografické studie potvrdily následující fakta:

Druhá hradba a historický vývoj: Vykopávky po 2. světové válce prokázaly, že tzv. druhá severní hradba z doby Ježíšovy (o které píše Josef Flavius) procházela jižně a východně od dnešního chrámu. To znamená, že místo bylo v době ukřižování zcela vně hradeb, což odpovídá židovskému zákonu i evangeliím.
Hadriánův pokus o eliminaci památky Golgoty a hrobu tím, že nad nimi vystavěl chrám bohyně Afrodity, toto místo v podstatě archeologicky ochránil. Římské náspy fungovaly jako ochranný obal, který uchránil skálu Golgoty i hrob před zánikem nebo městskou zástavbou. To vše umožnilo Konstantinovým inženýrům místo přesně identifikovat na základě svědectví Eusebia z Kaisareie a svatého Jeronýma. Tato svědectví potvrzují, že Golgota a hrob spolu sousedily pod stejnou římskou plošinou, což odpovídá dnešnímu uspořádání chrámu.
Povaha terénu: Vykopávky ukázaly, že místo bylo od doby železné (8.–7. stol. př. n. l.) kamenolomem, který byl v 1. století př. n. l. přeměněn na zahradu a rodinné pohřebiště. To přesně odpovídá popisu evangelisty Jana (Jan 19,41): „V těch místech, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nový hrob…“
Pahorek Golgota: Skála Golgoty se tyčí 35–40 metrů nad úrovní starého lomu a byla dostatečně viditelná pro kolemjdoucí z hradeb (místo bylo blízko města, Jan 19,20).

2. Hypotéza „Zahradního hrobu“ (Garden Tomb)

Od 19. století se někteří protestantští badatelé (např. generál Charles Gordon) pokoušeli najít alternativní místo severně od Damašské brány. Atraktivita tohoto místa se vysvětluje útesem připomínajícím lebku a blízkostí jakéhosi starého hrobu v zahradě.

Vědecké důkazy však hovoří proti této teorii:

Tradice: Toto místo postrádá jakoukoli starobylou tradici před 19. stoletím.
Eroze: Tvar „lebky“ v útesu je výsledkem moderní eroze a v 1. století takto nevypadal.
Datace: Archeolog Gabriel Barkay prokázal, že hrob pochází z doby prvního chrámu (8. stol. př. n. l.), nikoliv z doby Kristovy.

Závěr

Souhra archeologických důkazů a starobylé církevní tradice činí z Chrámu Božího hrobu jedinou vědecky a historicky věrohodnou volbu. Tradice z 2. a 4. století mají větší váhu než moderní teorie, které postrádají archeologickou oporu. Místo má navíc nezaměnitelnou „geologickou identitu“, která odpovídá popisu zahrady vzniklé v bývalém lomu vně hradeb města. Studium Golgoty tak není jen hledáním souřadnic, ale materiálním svědectvím o okamžiku, kdy se posvátný text střetl s pozemskými dějinami. A mlčenlivé skály dodnes svědčí o Vykupiteli.

Archimandrita Jack Khalil, Ph.D.