Pravoslavná ikona a její skutečný význam

Existuje názor, že církevní umění plní funkci Bible pro negramotné. Tohoto názoru se drželi i některé církevní autority, například papež Řehoř Veliký. Ikona však má mnohem hlubší význam než jen ilustrativní.

Funkce ikony

Ikona vykládá události z pohledu věčnosti. Vždy ukazuje nebeský svět, dokonce i tehdy, když zobrazuje děje, které se odehrály zde na zemi.

Ikona samozřejmě musí také znázorňovat a připomínat. Přijdeme do chrámu, podíváme se na obraz, poznáme jej a vzpomeneme si na toho, kdo je na něm zobrazen. Církevní otcové upozorňovali, že čím častěji se díváme na ikony, tím víc nám připomínají pravdy víry. Zrak má pro člověka zásadní význam; obrazy působí silněji než slova. Ale tato funkce připomínání je důležitá pro všechny, nejen pro negramotné.

Ale ve východním křesťanství je ikona především mostem k předobrazu. Díváme se na ikonu a modlíme se k tomu, kdo je na ní zobrazen.

Církevní otcové, počínaje sv. Janem z Damašku, zdůrazňovali, že ikona existuje jen díky vtělení Božího Syna. Ve Starém zákoně platil zákaz zobrazování, protože Bůh se ještě nezjevil viditelně. Když se však stal člověkem, přijal podobu, kterou lze zobrazit.

Doba všeobecných sněmů byla zápasem o víru i o pravdu, že Syn Boží je zároveň Bůh a člověk. Je nám ve všem podobný kromě hříchu. A k lidské přirozenosti patří i to, že je zobrazitelná. To, co je viditelné, skutečně existuje – a právě proto má ikona takový význam.

Podstatné je i to, že nebeský svět není daleko od nás. Boží Syn se stal člověkem, je nám blízký – a s ním i celý božský svět.

Jazyk ikony

Ikona má svůj vlastní jazyk. Jeho vznik a formování lze sledovat už na nejstarších dochovaných obrazech. Umění samozřejmě může mít různé podoby. Antika znala krajinomalbu i ornamentální motivy podobné zátiší. Ornament se objevuje i v ikoně, ale hlavním tématem je vždy člověk.

Důležitá je poloha postav na ikoně. Svatí jsou zobrazováni čelně nebo v mírném natočení; profil je vzácný, protože znemožňuje komunikaci mezi zobrazeným na ikoně a divákem. Otočení zády je téměř výjimečné – znamenalo by odmítnutí či pohrdání. Vedlejší postavy mohou být zobrazeny z profilu, výjimečně i zezadu. Například v kompozici Narození Krista nějaký pastýř může být lehce otočen zády k divákovi, je to však jen pastýř, k němu se nemodlíme. Zvířata jsou na ikonách vždy z profilu, protože nejsou účastníky nebeského království.

Podstatným prvkem je také obrácená perspektiva. Odborníci upozorňují, že člověk vnímá blízký prostor právě „obráceně“. Nevidíme totiž jen očima, ale mozkem: ten okamžitě zpracovává obraz dopadající na sítnici a vyhodnocuje prostor. Takové vnímání je důležité pro přežití – potřebujeme správně odhadnout vzdálenost a situaci kolem sebe. Obrácená perspektiva na ikoně však není prostým napodobením tohoto jevu; je to vědomě proměněný způsob zobrazení, který zdůrazňuje duchovní rozměr reality.

Ikona může být nelogická

Na ikoně najdeme řadu věcí, které z hlediska běžné logiky nedávají smysl. Některé prvky jsou záměrně zjednodušené nebo nedokreslené. Tak třeba na fresce Snímání z kříže makedonského chrámu svatého Panteleimona v Nerezi je žebřík zobrazen jen do úrovně Kristova těla – výš už ne. A na jedné ikoně sv. Jiří v Trojicko-sergijevské lávře svatý probodává draka kopím, které je před koněm, zatímco drak je pod kopyty, ale zároveň jakoby za koněm. Technicky je to nemožné. Důležité je jasně ukázat vítězství. Kdyby byl drak před koněm, triumf světce by nevypadal tak jednoznačně.

Ikona klade důraz na smysl, ne na detailní historickou rekonstrukci. Může překračovat čas a nevázat se přísně na dějiny. Například na ikoně Padesátnice bývá mezi apoštoly zobrazen i apoštol Pavel, přestože tehdy ještě nebyl křesťanem. Bez Pavla si však apoštolskou církev Kristovu nelze představit. Nejde tedy o přesný historický fakt, ale o vyjádření toho podstatného: Kristus založil apoštolskou církev, která bez apoštolů a jejich nástupců biskupů nemůže existovat.

Nelogičnost někdy pomáhá zdůraznit i duchovní poselství konkrétního světce. Svatý Spyridon je zobrazován v plném liturgickém rouchu, protože jeho hlavním posláním je slavení liturgie. Zároveň však nosí pastýřskou čapku – připomínku toho, že v minulosti byl pastýřem a zůstal pokorným člověkem.

Jednoduchost ikony

Ikona byla od počátku velmi srozumitelná. Později – zejména od 16. století – se objevují i složitější, symbolicky přetížené kompozice. Ve starších dobách však převládala jasnost. Katakomby i raně byzantské malby často nemají nápisy, a přesto hned víme, co zobrazují. Kdo alespoň trochu zná dějiny církve a základy víry, většinu výjevů snadno rozpozná. Nejasných scén je minimum.

Vždy bylo přísně stanoveno, co může být zobrazeno na ikoně. Hlavní je člověk, jiné objekty jsou podřízené a můžou být i vynechány. Prostor, krajina i architektura se mohou měnit. Objevují se pro ikonu typické hory a stylizované stavby. Domy jsou nerealisticky malé a jen naznačují místo děje. Podobné zjednodušení znala už antika, ale ne v takové míře. Například kůň bývá zmenšen, aby nezastínil člověka.

Zároveň však drobné detaily mohou být výrazně zvětšeny, aby byl zřejmý smysl výjevu. Například v katakombách je zobrazení, na kterém Samson pobíjí Pelištejce oslí čelistí; ta je záměrně přehnaně velká, aby bylo jasné, jaký příběh je zobrazen.

Jednoduchost ikony neznamená primitivnost. Znamená soustředění se na podstatu a jasné vyjádření smyslu.

Ikona v dějinách

Ikona se v průběhu staletí proměňovala. Katakomby představují jednu etapu, raně byzantské umění 4.–7. století jinou. Po období obrazoborectví byzantské umění jasně vyjadřuje vítězství církve nad tímto učením, které sice Krista formálně uznávalo, ale fakticky popíralo jeho vtělení.

Obrazoborecké tendence se však vracely i později – například v protestantismu, a někdy i dnes, když se kladou otázky typu „Proč má být chrám celý vymalován?“ „Potřebuje moderní člověk tolik obrazů? Nestačilo by méně?“ Samozřejmě lze diskutovat o kvalitě některých maleb.

Řehoř z Nyssy ve svém spisu O stvoření člověka píše, že Bůh je Umělec a člověka stvořil k obrazu svému. Stačí se podívat na svět: pomocí mikroskopu, dalekohledu či pouhým okem – všude uvidíme krásu. V evangeliu se říká: „Podívejte se na polní lilie, jak rostou… ani Šalomoun v celé své slávě nebyl tak oděn jako jedna z nich“ (Matouš 6,28–30).

Kolik květů rozkvete a uvadne bez lidského pohledu někde v lese, a přesto jsou stvořeny v plné kráse. A pokud Bůh tvoří tak štědře, proč bychom se my měli v chrámu spokojit s malým? Duchovní naladění ikonopisce i celého církevního umění je zásadní.

Myslet na věčnost

Člověk potřebuje přemýšlet o věčných otázkách. Radovat se z pozemských věcí je přirozené a dobré, ale pozemský život jednou skončí. Máme odpovědnost za druhé, za rodinu, za společnost, ve které žijeme. Zároveň však nemáme zapomínat na věčnost.

Ikona je zachycená modlitba. Ukazuje ideál i podstatu pravoslaví, jeho vnitřní řád a duchovní naladění. Každý si může položit otázku: Dotýká se mě toto umění? Rezonuje s mou duší? Pomáhá mi obrátit se k Bohu? Setkání s ikonou může být cestou k modlitbě.

Protože církevní umění je nesmírně důležité, na ikonopisce jsou kladeny velké nároky. Má být člověkem skutečné modlitby – bez toho jeho dílo zůstane prázdné. Zároveň musí být vzdělaný a dobře obeznámený se zkušeností předchozích generací.

Krása ikony má dosvědčovat krásu nebeského světa. Ano, poslední soud v nás vyvolává velkou bázeň. Ale je to také setkání s Bohem. Proto svatí volali: „Přijď, Pane Ježíši!“ Strach pramení z vědomí vlastní hříšnosti. Zároveň však každá lidská duše touží po setkání s Kristem, spoléháme na jeho milosrdenství a na jeho bezměrnou lásku k člověku.

Redakce