Vznik náboženství

Otázka vzniku náboženství je stále aktuální. Existují různé teorie, které vysvětlují náboženství strachem z přírody, manipulacemi těch, kteří jsou u moci nebo psychickým traumatem. Tato otázka přitahuje pozornost věřících i ateistů, teologů i filozofů již od antických časů. A právě v ateistické propagandě, v ateistickém boji proti náboženství, je této otázce často přikládán prvořadý význam.

Ateisté neustále zdůrazňují, že náboženství vzniklo v nějaký okamžik v dějinách. Věřící lidé, včetně křesťanů, naopak tvrdí, že náboženství bylo od počátku. Není to ale jedno? Vždyť fyzik, biolog nebo programátor si přece nestěžuje, že jeho věda vznikla relativně pozdě. Naopak je přesvědčen, že jeho věda je složitá, a proto vznikla až tehdy, když lidstvo dozrálo k jejímu pochopení. Proč bychom obdobně nemohli odpovědět i na otázku původu náboženství: „Když lidstvo dorostlo k pochopení sebe sama, dorostlo i k pochopení Boha a vytvořilo náboženství“? Přesně takto uvažoval například skotský filozof 18. století David Hume, jeho argumenty však ihned využili ateisté a anglikánská církev ho odsoudila.

Otázka není jen v tom, kdy náboženství vzniká, ale i proč vzniká. Pokud je náboženství naukou o spojení člověka s Bohem, o pokusu obnovit toto spojení, které bylo kdysi ztraceno, pak náboženství musí být přirozené člověku. A pokud my, křesťané, tvrdíme, že člověk je stvořen Bohem, pak lidské znalosti o Bohu musí existovat od okamžiku stvoření. Ateisté otázku vzniku náboženství řeší v souvislosti s evoluční teorií – zvířata náboženství nemají, vzniká až v určité fázi evoluce. Proto je otázka, zda náboženství vzniká, nebo nevzniká, zásadní v křesťanské apologetice.

Od revoluce k revoluci

Existuje několik ateistických koncepcí vzniku náboženství. Lze je podmíněně rozdělit podle filozofických škol, k nimž přísluší jejich zastánci. Při jejich rozboru se nejprve zaměříme na to, nakolik přesvědčivá je jejich vnitřní logika, potom na to, nakolik přesvědčivá je jejich logika z pohledu moderní vědy, a nakonec – jak k těmto argumentům vědců a ateistických filozofů přistupuje křesťanství.

Otázka vzniku náboženství se začala obzvlášť intenzivně probírat na konci 17. století. Právě toto období – 18., 19. a počátek 20. století, od Velké francouzské revoluce po Velkou říjnovou revoluci – bylo obdobím zuřivých sporů o náboženství. A zdá se, že tyto spory nebyly náhodné. Řešení otázky vzniku náboženství je přímo spojeno s realizací ideálu, kterým se řídili vůdci francouzské buržoazní revoluce a vůdci ruské socialistické revoluce. Jejich cílem bylo vybudovat ateistickou společnost. Logika je jednoduchá: pokud zjistíme, co je příčinou vzniku náboženství, odstraněním této příčiny se můžeme zbavit i samotného náboženství. Pokud však náboženství existuje bez příčiny, existuje vždy, pak je boj proti němu bezúčelný. Proto i probíhaly četné spory mezi ateisty a věřícími.

Náboženství jako klam

Jednou z prvních vznikla tzv. osvícenská koncepce původu náboženství. Formuloval ji a prosazoval francouzský filozof-osvícenec Paul-Henri Thiry d’Holbach, který věnoval obrovské množství svých spisů ateistickému boji. Podle jeho koncepce náboženství vzniká ze tří důvodů: ze strachu, nevědomosti a klamu. Moderní ateista, i když není obeznámen s Holbachovou koncepcí, s těmito myšlenkami souhlasí.

Podle osvícenců byl prvobytný člověk nevzdělaný, vždyť teprve nedávno vystoupil ze zvířecího stavu. Žil přitom v děsivých a nesmírně těžkých podmínkách. A protože byl neustále vystaven různým nebezpečím a přírodním katastrofám (sucho, povodně), nemocím a náhlé smrti, trápil ho neustálý strach. Nevěděl, jak ten strach překonat, až se nakonec objevil jistý podvodník, který této situace využil a nabídl člověku východisko – náboženství – výměnou za úctu, finanční blahobyt a nakonec i moc.

Podvodník se nazval knězem, začal manipulovat tajemnými pojmy, které sám vymyslel, vyslovoval zaklínadla, praktikoval oběti a jiné rituály, aby podmanil lidi, kteří nevěděli, co je příčinou jejich utrpení. Lidé tehdy nemohli vysvětlit přírodní jevy a tento podvodník jim říkal: „Stalo se to proto, že neuctíváte bohy, nepřinášíte jim oběti.“ Tak vzniklo náboženství.

Tento primitivní argument se mnoha ateistům zdá opravdu přesvědčivý, a jeho přesvědčivost podporuje spíše psychologická složka než teoretická hloubka. Protože tato koncepcí zobrazuje věřícího jako zbabělce, nevzdělaného a důvěřivého blbečka. A toto je oblíbený argument ateistů: věřící jsou nevzdělaní, jen nevzdělaný půjde do kostela, zatímco vzdělaní jsou ateisté.

Nakolik přesvědčivá je tato koncepce?

Představte si situaci prvobytného člověka. Když se ocitne v nebezpečí, opravdu si bude vymýšlet neexistující bohy či duchy? Nebude se spíše snažit těžkou situaci překonat? Pokud začne bouřka, postaví si úkryt, pokud nastane sucho, bude kopat studny nebo podnikat jiné činnosti, o kterých ví lépe než my, ale nebude si vymýšlet duchy, kteří mu samozřejmě nepomohou, pokud neexistují, jak tvrdí ateisté.

Tato teorie je sice pěkná, ale zcela bezmocná, což potvrdili filozofové pozdější doby. Již Ludwig Feuerbach a Karl Marx vyvrátili názor osvícenců a nabídli vlastní vysvětlení.

Opium lidstva

Podle Ludwiga Feuerbacha si člověk vymýšlí bohy, protože nemůže správně poznat sám sebe. Objektivizuje svůj vnitřní svět a nazývá ho Bohem. To už je téměř schizofrenie, ani se touto teorií nebudeme zabývat.

Karl Marx však předkládá dost zajímavou tezi: „Náboženství je opium lidstva.“ Jeho postoj je následující: „Náboženství je vzdychem utlačeného tvora, srdcem světa bez srdce a duší podmínek bez duše. Je opiem lidstva!“

Vraťme se ke kritice osvícenské koncepce: pokud bohové skutečně nejsou, podvodníka by za pár let odhalili a vyhnali. Přitom samotní kněží byli ve všech dobách lidmi věřícími. Z osvícenské koncepce ovšem vyplývá, že kněží jsou podvodníci, nevěřící. A vyplývá z ní také způsob, jak bojovat proti náboženství. Pokud náboženství vzniká jako klam, je třeba především bojovat s podvodníky a odhalit je. Poté samozřejmě následuje vzdělávání lidí, aby znali příčiny jevů a uměli se s nimi vypořádat. Z toho se vyvozoval závěr, že s rozvojem vědy a techniky náboženství ve společnosti přirozeně zanikne.

Náboženství jako sebeklam

„Ne, nezanikne!“ – říká Karl Marx. Protože příčinou náboženství není vnější klam, ale sebeklam. Náboženství vzniká ve třídní společnosti. Teprve tehdy, když se objeví třída vykořisťovaných a vykořisťovatelů, vzniká i náboženství. Vykořisťovaná třída si pro sebe sama vymýšlí náboženství. To je „srdce světa bez srdce“. Podle Marxe náboženství pomáhá člověku zůstat člověkem.

Člověk samozřejmě i dříve žil v nesmírně těžkých podmínkách, ale tehdy si lidé alespoň navzájem pomáhali. Nyní jsou rozděleni do tříd, soupeří mezi sebou, a nejen se příroda staví proti člověku, ale i společnost znesnadňuje člověku život. A tak, aby se úplně nezdegeneroval, člověk si vymýšlí Boha – je to „vzdychnutí utlačeného tvora, opium lidstva“.

Podle Marxe hrálo náboženství kdysi i jistou pozitivní roli: pomáhalo člověku zůstat člověkem. Ale nyní, v době kapitalismu, proletářská třída získala do svých rukou zbraň v boji proti buržoazii; podle teorie vědeckého komunismu Marxe může a musí tuto zbraň využít k vybudování beztřídní společnosti. A teprve v beztřídní společnosti je možné skutečné vítězství nad náboženstvím.

Pokud náboženství podle Marxe vzniká ve třídní společnosti, zmizí pouze ve společnosti beztřídní. A proto může náboženství zničit jen socialistická revoluce. Ani věda, ani technika, ani odhalení podvodníků to nedokážou! Toto všechno sice pomáhá v boji proti náboženství, ale nezničí ho. Zničit ho může pouze revoluce.

Teď už víme, nakolik se Marx mýlil. V socialistických zemích se lidé nezřekli náboženství; naopak mohli pro svou víru podstoupit smrt, šli do vězení, ale nevzdali se své víry. A mnozí se k víře vrátili poté, co v bývalých socialistických zemích byl obnoven normální církevní život.

Náboženství jako dětská neuróza

Na počátku 20. století vytvořil rakouský lékař Sigmund Freud, tvůrce psychoanalýzy, další koncepci, kterou lze nazvat psychoanalytickou. Podle Freudova názoru je náboženství neurózou. Ano, kolektivní neurózou.

Bohužel nemáme možnost se zde hlouběji věnovat Freudovu učení, mluvit o třech úrovních „já“, o libidu, nevědomí či Oidipovu komplexu… Řekneme jen, že Freud svou koncepci staví v protikladu k osvícenské. Náboženství nevzniká ze strachu z přírody – Freud dobře chápe, že strach z přírody povede jen k boji s přírodou, nikoli k vytvoření náboženství. Příčinou vzniku náboženství je infantilismus.

V dětství se člověk cítil zcela chráněný, měl silného a moudrého otce a milující matku, kteří za něj rozhodovali a vždy ho chránili. Jako dospělý se člověk setkává s krutým světem, uvědomuje si, že není před ním chráněn, a touží se cítit jako dítě. A tato, jak píše Freud, náhrada přírodovědy psychologií pomáhá vysvětlit vznik náboženství. Spíše však vysvětluje jeho existenci: podle Freuda se člověk stává věřícím, protože mu již bylo řečeno, že mu Bůh pomůže a ochrání ho.

A jak vlastně vzniká náboženství? Freud zde vymýšlí jistý mýtus. Podle něj kdysi žil určitý pravěký kmen, v němž byl mocný náčelník – muž, jemuž patřily všechny ženy kmene. Synové samozřejmě nebyli spokojeni: i oni si chtěli brát za ženy své sestry. Ale jejich sestry patřily náčelníkovi. Synové se proto spojili, zabili svého otce a snědli ho, protože věřili, že tím získají jeho sílu a moc. Samozřejmě se nic takového nestalo, synové učinili pokání a svého otce zbožštili. Ten, kdo byl silný za života, se stal všemocným po smrti.

Toto vše Freud popsal ve své rané práci „Totem a tabu“. Později tvrdil, že například křesťanské přijímání – eucharistie – je právě připomínkou oné večeře, kdy synové pozřeli svého otce.

Nakolik se tato psychoanalytická koncepce může považovat za vědeckou, posuďte sami. Je těžko diskutovat se zjevným šílenstvím.

Klanění stvoření místo Stvořitele

Ve všech těchto koncepcích je jeden zásadní problém. Lidé prý zbožšťují přírodu. Proč? Protože jsou slabé děti, protože se bojí přírody, protože chtějí být po smrti šťastní, když jsou za života utlačováni mocí kapitálu… A tak se podává další vysvětlení vzniku náboženství: víra v bohy vzniká proto, že lidé zbožšťují přírodu.

Ateisté si však nevšímají elementární záměny pojmů. Co vlastně znamená „zbožštit“? Znamená to považovat něco za Boha. Představme si, že jdete po ulici a zdá se vám, že před vámi je váš starý známý, kterého jste třeba dvacet let neviděli. Běžíte za ním a voláte: „Ahoj, kamaráde!“, poplácáte ho po rameni, on se otočí… a vy si uvědomíte, že to není on, řeknete: „Promiňte, to je omyl. Zdálo se mi, že jste velmi podobný mému starému příteli.“ Tak se tedy i člověk spletl: považoval za Boha nějaký přírodní jev – slunce, moře či zemi. O tom píše i moudrý král Šalomoun v Knize moudrosti: lidé začali uctívat nikoli Stvořitele, ale některý z těchto živlů. A apoštol Pavel to vyjadřuje stručně a jasně: „Vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli.“ (srov. Řím 1,25)

Každá z výše uvedených koncepcí je tedy vnitřně nelogická a rozporná. Každá z nich je čistě spekulativní a není potvrzena žádnými historickými, etnografickými ani praktickými důkazy. Z vědeckého hlediska je lze přijímat jen s velkou rezervou a pochybností.

Problémy, které tyto ateistické koncepce nedokážou vyřešit, se řeší výrokem moudrého Šalomouna, který zopakoval i apoštol Pavel. Lidé totiž hledají Boha a snaží se obnovit své spojení s ním. Jak jsme již zmínili v předchozí části, náboženství je pokusem o obnovení vztahu člověka s Bohem. A někdy lidé, nedostávají-li zjevení jako starozákonní národ, hledají Boha sami mezi živly. Ne proto, že by se jen báli nebo se cítili bezmocní – i když to také hraje roli. Uctívají tyto bohy, protože věří, že jsou pravými.

Toto přesvědčení žije v lidském srdci, protože člověk je obrazem Božím. Člověk Boha zná – i když po vyhnání z ráje zapomněl, kdo Bůh je a jaký je. Ví však, že Bůh existuje, a za Boha považuje ty přírodní jevy, které mu pomáhají žít: slunce, které mu dává teplo, moře, které mu dává ryby, zemi, která mu dává chléb.

Tak lze vysvětlit vznik pohanského náboženství – nikoli pomocí spekulativních filozofických koncepcí, které jsme rozebrali, ale pomocí vrozeného přesvědčení, že Bůh existuje.

Viktor Lega