Co je to náboženství?

Je každá víra náboženstvím? Co náboženství nevyhnutelně musí zahrnovat? A jak klasifikovat učení, která připouštějí existenci Boha, ale odmítají jeho spojení s člověkem a světem?

Lze považovat ateismus za náboženství?

Čím se náboženský světonázor liší od nenáboženského? Zdálo by se, že otázka je jednoduchá a zřejmá, ale není snadno na ni odpovědět. Velmi často lze slyšet: „Každý člověk v něco věří. Někteří věří, že Bůh existuje; jiní věří, že Bůh neexistuje. Oba postoje jsou neprokazatelné.“ Ano, zdá se, že o člověku, který nevěří v Boha, lze říci, že věří, že Bůh není. Ale pro ateistu tato slova zní jako naprostá hloupost. Vzdělaný ateista s takovým přístupem nikdy nesouhlasí. Ateista nám řekne: „Nemusím dokazovat, že Bůh neexistuje, vy musíte dokázat, že Bůh je. A já se bez Boha dokonale obejdu.“ Proto ateismus není náboženství. A nelze říci, že nevíra v Boha a víra v to, že Bůh neexistuje, jsou jedno a totéž.

Na druhou stranu, pokud souhlasíme s tím, že každý člověk věří a všichni lidé jsou věřící, kde je tedy problém? K čemu je potřeba kázání víry? Čím se liší věřící v Krista od toho, kdo věří, že Kristus neexistuje? Ne, takový přístup očividně nefunguje.

Albert Einstein a „vlastní náboženství“

Je tady i další zajímavá věc. Spousta lidí se označuje za věřící, ale přitom nechodí do chrámu, nedodržují půsty, nemodlí se, nedělají to, co by měl dělat každý normální věřící člověk bez ohledu na to, zda je křesťan, muslim, nebo dokonce pohan. Přesto takový „věřící“ člověk říká: „Mám své vlastní náboženství!“ Často v souvislosti s tím zmiňují Alberta Einsteina. Někteří říkají, že byl věřící, jiní naopak tvrdí, že Einstein byl ateista. Citují jeho výroky z článků nebo ze slavného dopisu Mauriceovi Solovinovi, kde Einstein říká: „Nemohu najít lepší výraz než ‘náboženství’ pro označení víry v racionální povahu reality. Tam, kde tento pocit chybí, věda se mění v neplodnou empirii.“

Ano, Einstein o sobě jasně říká, že je věřící člověk. Na druhou stranu také říká: „Bůh, který odměňuje za zásluhy a trestá za hříchy, je nepředstavitelný jen proto, že lidské činy jsou určeny vnější a vnitřní nutností, takže lidé nemohou před Bohem zodpovídat za své činy více než neživý předmět za pohyb, do něhož je zapojen.“ A tak vyvstává otázka: byl Einstein opravdu věřící? Je věřící ten, kdo říká, že „má Boha v duši“, a proto není třeba chodit do kostela, a dodržovat půsty je hloupé a dokonce škodlivé? Nejdříve však musíme odpovědět na otázku: co je to vlastně náboženství?

Spojení s Bohem, nebo znovusjednocení s Bohem?

Kupodivu tato otázka, která se na první pohled zdá jednoduchá, působí religionistům obrovské potíže. V současnosti existují desítky, ne-li stovky definic toho, co je to náboženství.

A nemohlo by nám samotné slovo náboženství – religie – pomoci určit, co to vlastně je? Má se za to, že je odvozeno z latinského religare – „spojovat, svazovat“, a proto se náboženství definuje jako spojení člověka s Bohem. Už tady však vyvstává otázka. Jestliže je náboženství spojením člověka s Bohem, pak například pohanství – pro křesťany nejvýraznější příklad mylného učení – není náboženstvím? Vždyť, jak píše apoštol Pavel, „co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu“ (1. Korintským 10,20). Jaké spojení s Bohem může v pohanství existovat? Vyplývá z toho, že pokud je náboženství spojením s Bohem, pak pohanství náboženstvím není. S tím by však nikdo nesouhlasil. Pohanství je přece jedním z náboženství.

Názor, že slovo náboženství pochází z latinského religare, je pouze jedním z mnoha výkladů; navrhl jej římský křesťan Lactantius. Ale již Augustin, jeden z největších církevních otců, s Lactantiem nesouhlasí. Ani on si není jistý původem slova „náboženství“. Podle významu však Augustin soudí, že pravděpodobně pochází z re-eligere – „znovu sjednotit“. Náboženství je tedy snahou obnovit ztracené spojení člověka s Bohem, ono spojení, které existovalo před pádem a které jsme v důsledku tohoto pádu ztratili a nyní se je snažíme znovu nalézt.

Někdy se o to snažíme sami – vytváříme pohanské, tedy lidové náboženství a začínáme uctívat stvoření místo Stvořitele, jak píše apoštol Pavel. Někdo uctívá slunce, moře či zemi, protože v nich vidí projev jakési mocné síly. A někdo uctívá pravého Boha, protože i Bůh hledá spojení s člověkem – uzavírá s ním smlouvu, Starý zákon, a potom sám přichází k člověku, dává mu nová přikázání, Nový zákon. I to je snaha obnovit ono ztracené spojení. Buď jej hledáme my sami, nebo jej hledá sám Bůh. Augustin asi má pravdu.

Existují i další verze původu slova náboženství, u nichž se nebudeme zastavovat. Jsou to verze navržené Ciceronem, Sulpiciem Serviem a dalšími. Proto se moderní religionisté raději nesoustředí na význam tohoto slova, který nebyl jasný ani Římanům, ale zaměřují se na určité podstatné rysy tohoto jevu.

„Uspořádané uctívání vyšších sil“ – a nic víc?

Náboženství je poměrně obsáhlý, hluboký a široký fenomén, který zahrnuje tolik zásadních prvků, že není hned jasné, které z nich jsou důležitější. Zajímavou definici náboženství vymyslil ruský filozof kníže Sergej Trubeckoj: „Náboženství je uspořádané uctívání vyšších sil.“ Jsou to pouhá čtyři slova, ale každé je přesně na svém místě.

Za prvé, náboženství je vždy spojeno s organizací, uspořádáním. V křesťanství mluvíme o církvi. Zároveň náboženství nutně zahrnuje kult, který je zde vyjádřen slovem „uctívání“. Za třetí, náboženství vždy předpokládá existenci určitého nadpřirozeného světa, v této definici vyjádřeného slovem „vyšších“. A nejde o svět statický – je to svět činný, aktivní, svět „vyšších sil“. Je to výstižná a dobrá definice, ale není dokonalá. Nezahrnuje například učení o nesmrtelnosti duše ani učení o svatosti.

Jednou z nejrozšířenějších definic v religionistice je tato: „Náboženství je světonázor, odpovídající chování a specifické činnosti, tedy kult, založený na víře v existenci jednoho nebo více bohů, v existenci posvátna, tedy té či oné podoby nadpřirozena.“ Je to definice, která ukazuje, že náboženství zahrnuje celý svět.

Věřící člověk se nemůže uzavírat sám do sebe – musí být vždy členem církve, náboženské společnosti. Věřící člověk nemůže říkat, že mu stačí nějaké vnitřní rozjímání – věřící se musí vždy účastnit určitého kultu. Věřící člověk je vždy povinen dodržovat určitá přikázání. „Nemravný křesťan“ je stejně logicky nesmyslný pojem jako kulatý čtverec nebo odtučněné sádlo. Pokud jsi křesťan, jsi povinen dodržovat alespoň Mojžíšovo Desatero a usilovat o dodržování novozákonních blahoslavenství.

Jsi-li křesťan a nazýváš-li se věřícím člověkem, jsi povinen vědět, v co věříš. V pravoslaví proto při liturgii vždy zpíváme Vyznání víry, čímž alespoň v základních rysech vyjadřujeme, v koho věříme.

A samozřejmě musí být přítomna i bázeň Boží – základ moudrosti. Bez lásky k Bohu a bez bázně Boží nemůže existovat ani náboženství, jinak se náboženství mění v jakési formalistické farizejství.

Náboženství se týká všeho

Náboženství je celý svět. A je velmi smutné slyšet od našich oponentů – ateistů, odpůrců církve, výzvy typu „nevměšujte se do světských záležitostí“ – do politiky, školství, sportu. Zdá se jim, že úkolem náboženství je mravní výchova. Ano, bezpochyby, výchova k mravnosti je důležitá – možná jedna z nejdůležitějších – forem společenské služby křesťana. Ale náboženství je světonázor, tedy souhrn pohledů člověka na svět a na místo člověka v tomto světě. Věřící člověk má svůj vlastní názor na všechno. Jeho názor může být správný nebo mylný, ale musí existovat.

Jestliže my skutečně věříme v Krista, tedy věříme v Pravdu, náš křesťanský světonázor musí zahrnovat jak pravdy vědecké, tak pravdy mravní, estetické i veškerá jiná pravdivá učení. Není možné být skutečně věřícím člověkem, pravoslavným křesťanem, a zároveň vyřazovat ze sféry svého poznání, života a jednání celé obrovské oblasti.

Ale samozřejmě nelze vyřazovat ani oblast mravního jednání právě proto, že sám Pán ústy apoštola Jana říká: „Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1. list Janův 4,20) „Milujte se navzájem“ – v tom spočívá smysl nového přikázání, které nám dává Kristus. „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ – na těchto slovech spočívá celý Zákon i Proroci. Těchto výroků o lásce k bližnímu nalezneme v evangeliích a apoštolských listech desítky, a právě v nich spočívá kritérium naší pravé víry, naší skutečné religiozity.

Jsou panteismus a deismus náboženstvími?

Náboženství není jakákoli víra. Nelze říci, že ateista je věřící člověk, stejně jako nelze říci, že slepota je zvláštní formou zraku. Ne, slepota je absence zraku a ateismus je absence náboženství. Na druhou stranu existují složité formy vztahů člověka a Boha. Tentýž Einstein říká: „Bez náboženství není vědy,“ a přitom nevěří v osobního Boha. Einsteinův světonázor lze označit jako panteismus. Sám o sobě říká, že je panteista a hlásí se k náboženství Spinozy: „Bůh a svět jsou jedno a totéž.“ V panteismu není osobní Bůh, Bůh-Stvořitel, ale Bůh v panteismu existuje. Takové nábožensko-filozofické učení je na pomezí ateismu (úplného popření existence Boha) a teismu (učení o osobním Bohu, Bohu-Stvořiteli, který se o svět stará).

Někteří myslitelé volí jiný kompromis – přijímají učení zvané deismus, odvozené z latinského slova Deus (Bůh). Deismus tvrdí, že Bůh svět stvořil, dal mu zákony, dal člověku zákony mravní, a poté se od světa jako by odvrátil; svět pak funguje samostatně jako natažený stroj. Bůh neřídí běh světa, jen ho pozoruje. Tato koncepce vyhovuje mnoha vědcům, kteří říkají, že věří v Boha, ale zároveň tvrdí: „Zázraky neexistují, protože Bůh do tohoto světa nezasahuje. Můžeme tedy v klidu poznávat přírodní zákonitosti a věnovat se vědě.“ Deisté se však nemohou nazývat věřícími lidmi, protože v deismu chybí to hlavní – kult, modlitba, společenství člověka s Bohem, bázeň Boží i láska k Bohu. Kdo se bude bát toho, kdo do světa nijak nezasahuje? A jak lze milovat toho, kdo se od světa odvrátil a nechce spasit bytosti, které stvořil?

Takové koncepce – deismus a panteismus – se obvykle označují jako nábožensko-filozofické, aby se odlišily od náboženství, které zahrnuje celistvý komplex: dogmatiku jako základ víry, kult, mravní učení, vztah ke Stvořiteli, určité společenství neboli církev, vztah k Bohu jako k posvátnému, učení o nesmrtelnosti duše a další prvky.

Vyvstávají zde i další otázky. Ale hlavní, co bychom si měli uvědomit, je to, že náboženství je složitý a celistvý svět a každé ze současných náboženství svým způsobem odpovídá na podstatné otázky, určitým způsobem se projevuje v našem světě, má určitý postoj vůči vědě, mravním a filozofickým problémům.  

Viktor Lega